„Nejde o popové flamenco,
ale o právo nechat se zkorumpovat krásou.“
Gualberto
Zpěvačce a tanečnici Dolores „Lole“ Montoya bylo jednadvacet a kytaristovi Manuelu Molinovi sedmadvacet, když debutovým albem Nuevo día dostali v roce 1975 Španělsko do kolen. Dva mladí pohlední cikáni pocházející z významných andaluských flamenkových rodů ohromili svěžím pojetím žánru a namísto syrového bolestného výkřiku přišli s nabídkou: „Dejte nám svůj smutek a my se ho pokusíme skrýt ve svých písních.“
Nový den a nové flamenco
„Životní protivenství a bída poválečné doby už poezii neudávaly tón. Bylo důležitější milovat a být milován. V poetických obrazech jejich fantazie nastal čas cítit květiny a teplo slunce. S hořkosladkým nádechem, a tak akorát, aby to i bolelo. Nikdy jsme nepřestali poslouchat cikánské velikány cante jondo, ale Lole y Manuel nás pozvali, abychom se nechali zlákat perspektivou nového dne vonícího po marihuaně a svobodě. Nešlo jim odolat,“ zavzpomínala na portálu ExpoFlamenco historička Estela Zatania.
Nuevo día (Nový den) by jen těžko mohl aspirovat na soutěž o nejoriginálnější název alba, jenomže cikánská dvojice s ním přišla pár měsíců před smrtí diktátora Franka, a pokud ho otevřely verše o „mladém a silném slunci, které porazilo temnotu“, musíme nadšení Španělů chápat. Na den, kdy se po letech života strávených v autoritářském režimu probudí pod svobodnou oblohou, čekali už příliš dlouho. Album nepředvídalo pouze příchod vysněné demokracie, z dobových titulků také vyčteme, že oznamovalo den, kdy se zrodilo tzv. nuevo flamenco (flamenco fusion). S albem El Patio sice skupina Triana změnila dějiny žánru, andaluský rock měl ale přece jenom omezený dosah. Lole y Manuel přišli s alternativou k rockové hlučnosti a v jejich experimentu, nerozlišujícím mezi flamenkem a Pink Floyd, měla vždy navrch píseň. Zdaleka víc akusticky průzračnější, melodičtější a skrze poetiku srozumitelněji se dotýkající lidí, kteří flamenco jinak neměli rádi. Lole y Manuel se objevili na seznamu nejoblíbenějších popových zpěváků a jako první zlomově docílili masové obliby žánru Španěly do té doby zatracovaného pro údajnou starobu a kontaktů s režimem. „Paco de Lucía ani Camarón nuevo flamenco nevymysleli, to jsme byli my,“ opakuje v rozhovorech Lole Montoya a má do značné míry pravdu. Vrcholná éra dvojice se převážnou dobu kryla s andaluským rockem a tvůrci, kteří na průběh dění v tradičním flamenku měli ale pouze omezený vliv, a navíc do něho narušitelsky vstoupili zvenku, kdežto nastupující vizionáři Lole y Manuel vzešli ze samého středu ortodoxního flamenkového světa.
Nuevo flamenco se pak v 80. letech definitivně rozešlo s myšlenkami Antonia Maireny, expandovalo daleko za hranice rocku a začalo přijímat vlivy z jazzu, popu nebo blues. Fúzovalo s kubánskou, latinsko-americkou a africkou hudbou a kytarista Paco de Lucía posílil rytmickou část o peruánský cajón. Nicméně chápeme, jak to Lole Montoya myslela: bez toho, co s Manuelem Molinou dokázali, by budoucí inovátoři zpřítomňující ve flamenku moderní uvažování – skupiny Veneno, Pata Negra, Ketama nebo zpěvák Camaron de la Isla – možná nikdy nenašli dostatek odvahy pustit se ještě dál než Lole y Manuel, považovaní za synonymum pro nuevo flamenco. „Moje intuice mi říkala, že tvoříme něco důležitého a jiného. Když nás slyšel Antonio Mairena, řekl: ‚„Doháníte mě k šílenství!“‘ Ale líbilo se mu, co děláme. Nemohl totiž popřít, že se jedná o flamenco,“ řekla Lole Montoya v rozhovoru pro deník El País k začátkům dvojice.
„Tvořte beze spěchu, bez nároků na slávu, smějte se neúspěchům a nechte se udivovat nečekanými objevy. Nepomýšlejte na to, že děláte něco úžasného, pro případ, že svobodný život, smích a hudbu nepovažujete za důležité,“ vyzýval andaluské rockery producent a skladatel Ricardo Pachón. Ten podle Raimunda Amadora ze skupiny Pata Negra dával jako jediný šanci všem tehdy nepochopeným. Pro čerstvé milence Lole a Manuela hledal dlouho marně vydavatele, dokud se neobjevil Gonzalo García-Pelayo s nabídkou, že ho s obalem od Máxima Morena vydá na labelu Gong.
„Samozřejmě že nehraju na kytaru jako můj otec, ani Lole nezpívá jako její matka. Naši rodiče nikdy neslyšeli Janis Joplin nebo Jimiho Hendrixe ani neposlouchali Beatles. Jsme cikáni, pocházíme z Andalusie a neumíme nic jiného než flamenco, ale to neznamená, že když se nám líbí rock, přestaneme hrát flamenco,“ řekl Manuel Molina ze sevillské čtvrti Triana. V roce 1972 po odchodu ze skupiny Smash založil se zpěvačkou Lole Montoyou duo, o kterém se zpočátku říkalo, že u něho nejde o flamenco, aby mu nakonec bylo přiznáno, že víc flamenkové už snad ani nemohlo být. A to přesto, že ti dva do žánru zanesli dosud nemyslitelné nástroje: mellotron, violoncello a housle.
Pozdější životní partneři s producentem Ricardem Pachónem natočili tři alba, na nichž nabídli autorské flamenco s novou perspektivou a chápáním, jak ho zpívat, hrát a žít. Manuelova kytara zněla zřetelně flamenkově, zároveň ale jinak, s nápaditým využitím synkop. Místy až operně vedený křišťálový hlas Lole zase oslňoval vysokými tóny.
Do soumraku éry hippies vnesli „světlo vonící jako čerstvý chléb“ a přírodou prosluněnou poezii Juana Manuela Florese, zbavenou nešťastného cikánského pláče. Ve Floresových básních napsaných výhradně pro dvojici zkrátka nebylo místo na tragédii a krvavou minulost. Nikdy nepublikující bohém zapisující verše na kousky papírků a nechápající slávu texty odmítl podepsat svým jménem, „protože by to znamenalo odevzdat se systému“, a autorství přenechal Manuelovi. Introvert, který dvojici „oblékl do květinového léta“, zemřel zapomenutý v roce 1996. Velkolepé satisfakce se dočkal až nedávno.
Básník světla, jak se Floresovi přezdívalo, vycítil, o čem andělsky křehká Lole a drsňák Manuel, tulící se ke kytaře s krkem směřujícím k nebi, touží zpívat, a proto oproti jiným v nezvykle melodických bulerías, tangos nebo alegrías nešponovali emoce, zato se pokládali do veršů o „z lásky plačící růži, která namísto kapesníku použila bílého motýla“.
Lole y Manuel dokázali oslovit dříve nemyslitelné publikum a v červenci 1975 na legendárním katalánského festivalu Canet Rock uhranuli čtyřicet tisíc lidí, kteří si přišli poslechnout flamenkové písně ze sotva vyšlého alba Nuevo día s pověstí zázraku. Pověst o něm se šířila pouze šeptandou, protože vyšlo bez jakékoli propagace a mediálního pokrytí a novináři s rádiovými dýdžeji si ho kupovali za vlastní peníze.
„Když Lole začala zpívat „Pane nekonečných prostorů, ty, který držíš světlo ve svých rukou, prosím, nauč mě milovat své bratry“, nastal kolektivní orgasmus. Lidé úplně šíleli. Nikdy předtím jsem neviděl, že by poezie a hudba změnily názor z přítomnosti flamenkových umělců zprvu naštvaných tisíců lidí, kteří dorazili za rockovou hudbou, aby se nějakým kouzlem proměnili ve fanoušky Lole y Manuel,“ vzpomínal v rozhovoru pro magazín JotDown jejich manažer Javier García Pelayo. Mluvil o vystoupení dvojice na prvním festivalu vzniklém během diktatury s podtitulem a 12 hores de música i follia (Dvanáct hodin hudby a šílenství).
Matka pocházela z alžírského přístavu Oran, takže Lole zpívala často arabsky, a Manuel si k elektrické kytaře prosadil baskytaru. Druhé album Pasaje del agua otevírá bezmála osmiminutová monumentální skladba Tu mirá s dětským sborem a smyčci. Výjimečná natolik, že ji Quentin Tarantino použil ve filmu Kill Bill vol. 2. Trilogii, se kterou dosáhli magických výšin manželé v roce 1977, uzavřeli albem Lole y Manuel obsahujícím jejich pravděpodobně nejexperimentálnější skladbu Anta oumri: do ostrých arabských rytmů a káhirských smyčců ponořené tajemné rozjímání vypůjčené od legendárního egyptského skladatele Mohameda Abdela Waheba.
Následující tři roky odpočívali a věnovali se narozené dceři Albě. Po návratu sice vydali ještě další desky a Lole y Manuel Cantan a Manuel de Falla natočené dokonce se symfonickým orchestrem, ale po roce 1995 se nadobro rozešli, i jako manželé, a drželi se vlastních, už zdaleka ne tak úspěšných kariér.
Víc se dařilo Manuelovi. Zešedivělý otec andaluského rocku s divokými vousy končil koncerty s rozpřaženýma rukama jako Kristus na kříži. V jedné držel kytaru a ve druhé podle Ricarda Pachóna „sílu flamenka“. Vyprávěl o tragédii, pokud by zemřel třeba jako architekt Gaudí pod koly tramvaje, protože toužil po smrti na pódiu. V roce 2015 mu diagnostikovali rakovinu, celoživotní svobodomyslný bouřlivák veškerou léčbu ale odmítl a v písní Que nadie vaya a llorarz prosil: „V den mé smrti, ať nikdo nepláče. Daleko krásnější je zpívat, i když se zármutkem.“ Zemřel v sedmašedesáti letech 19. května téhož roku a o zanedlouho mu tou samou písní vzdala úctu začínající Rosalía, která si navíc ikonickou Manuelovu prosbu nechala vytetovat na záda.
Dcera s ostrým jazykem
Mohlo by vám připadat, že se Alba Molina svezla na slávě rodičů, a bylo by divné, kdyby jí dokázala uniknout a nezpívala jejich pro někoho nedotknutelné písně, přesto ani po vyjití několika „tribute“ alb takhle nikdo neuvažoval. Předně ve flamenku je běžné vracet se k pokladům z minulosti, a za druhé, když ve dvaceti letech debutovala s albem Despasito produkovaným otcem, ukázalo se, že tíhne i k docela jiné hudbě. Přišla také s prohlášením: „Cítím se jako cikánka, ale nejsem cantaora a nezpívám flamenco, jsem hudebnice.“
Zakouřeným flamenkovým hlasem Alba Molina proplouvala popem, jazzem, blues, bossa novou, funky nebo latinou. Nezapomenutelně i běžně; nikdy však za hranou podbízivosti. Vystačila si jen s kytaristou, bujným doprovodem ovšem nikdy nepohrdla. Patří dodnes k úspěšným mainstreamovým stálicím, ale víte co? Spousta Španělů si ji stejně napořád spojuje s ženským, na svou dobu odvážně feministickým triem Las Niñas, se kterým mládež v roce 2003 vyřvávala úderný slogan skladby Ojú: „Nechceme válku! Válka je mrcha!“
Las Niñas – Alba Molina, Vicky Luna a Aurora Power – se tehdy staly jednou z největších hudebních senzací s vášní pro americkou černošskou muziku a hip hop. Nažhavené směsi funky, R&B, soulu, blues a samo sebou flamenka říkaly „arambí andaluz“. V čase, kdy americký prezident Bush se spojenci táhli na Irák, na debutovém albu Ojú neprotestovaly jen proti válce, v textech se opřely do korupce, politiků a s velmi explicitními narážkami na sex se vyjadřovaly k postavení žen i prudérní společnosti: „Bože, dej mi prosím, ať nenosím piercing, abych mohla pracovat v bance.“
Napojily se na členy skupiny O‘Funk‘illo a záda jim jistil legendární zpěvák Kiko Veneno. „Jsme tři holky, a pokud se vám nelíbí, co děláme, dostanete ránu pěstí,“ rapovaly Las Niñas i na druhém albu Savia negra (2006), po kterém se však rozešly, nicméně jejich koncertní comeback v roce 2022 provázel ten samý úspěch. Pravda, hlavně ze strany vrstevníků.
Do řečí se Las Niñas znovu dostaly po vyjití singlu Malamente, podle mnohých nápadně připomínající jejich hit Ojú. A ne že by došlo k přímému nařčení Rosalíe z kopírování, to spíš k připomenutí spousty dalších referenčních bodů, jež předcházely jejímu napojení flamenka na hip hop. Tedy umění dotaženému k dokonalosti ještě před Las Niñas sevillskou rapperkou a průkopnicí španělské urban music Malou Rodríguez, doživotní obdivovatelkou Lole Montoya. I z toho důvodu, že stejně jako ona odmítala od mužů přijímat odpuštění, že je žena.
Co předpověděla Mala Rodríguez
„Když jsem byla malá, zpívala jsem flamenkové cante jondo. Neměla jsem silný hlas, zato pořádné koule, a k tomu, abyste něco dokázali, víc nepotřebujete,“ vysvětlila María Rodríguez Garrido, jak se z ní mohla stát vyhlášená rapperka, bez které by to generace Rosalíe měla mnohem složitější. V autobiografické knize Cómo ser Mala (How to Be Mala) přidala i návod: „V mužském světě, ve kterém jsme všechny za děvky, musíte být, holky, vlastním pasákem.“
Narodila se v Jerez de la Frontera, otec od nich utekl, když jí byly čtyři roky, a po přestěhování do Sevilly dívku vychovávala matka s početnou cikánskou rodinou tetiček a strýců. „Jeden z nich tvrdil, že potřebuji pořádně proplesknout, protože jsem drzá, a já přemýšlela, proč sakra nemůžu před chlapy, co melou jen samé nesmysly, říct, co si myslím. A tak jsem získala přezdívku La Mala (Bad Girl).“
Strýc José jí říkával: „Nikdy nedělej hudbu, která se hraje v rádiu.“ Hodně ji tím štval, chtěla být přece jako zpěvačky, co viděla v televizi. „Parchant, chtěl mně zničit kariéru. A měl pravdu, pop totiž považoval za zradu toho, odkud pocházíme. Rappeři v Seville mně vnucovali svůj jazyk a chtěli, abych popřela cikánské kořeny, protože jinak prý jsem bez šance. Neměla jsem žádný plán B, od první chvíle na pódiu jsem ale věděla, že mám v sobě skryté hladové monstrum, které se do mě ani nevejde, a rozhodla se ho nakrmit,“ popsala okamžik, kdy se proměnila v Malu Rodríguez, začala rapovat v andaluském dialektu, přijala za své vlivy flamenka a debutovým albem Lujo Ibérico v roce 2000 převrátila španělský hip hop naprosto na ruby.
Ve světě ovládaném výhradně muži nutícím ženy chovat se jako oni vydláždila následovnicím cestu, která dosud neexistovala. Zbořila všechny stereotypy a dokázala, že odlišnost může konkurovat konvenčnímu pojetí. „Vychovali mě, abych byla drsná. Ne silná, ale drsná,“ vysvětlila Mala Rodríguez úspěch docílený uprostřed přívalu testosteronu a ve videoklipu skladby La Niña bez pardonu zobrazila nezletilou prodavačku drog, takže ho televize odmítaly uvádět. À propos videoklipy: i s nimi totálně předběhla dobu, a pokud si dnes pouštíte ty od Rosalíe & spol., nemůžete se zbavit dojmu, že už jste je předtím viděli od Maly Rodríguez. Třeba skladbu 33 z alba Brujo.
Mala Rodríguez bez jakýchkoli kompromisů oslovila publikum, které hip hop nikdy nezajímal. Zanesla do něho flamenkové flow, syrovou kadenci hardcore rapu, kontroverzní jazyk ulice, radikální feministickou agendu a otevřeně mluvila o drogách, násilí, ženské autonomii, rasismu a sexu: „Holky, jednou jsem spala s boxerem, ale nedoporučuji vám to; je to, jako byste spaly s dřevěným stolem.“
Strýc z Kolumbie ji přivedl také k latinsko-americké hudbě, a když později často vyjížděla na turné po Jižní Americe, získávala si další publikum a svou odvahu přenesla i na tamní hiphopovou scénu. Zařadila se po bok Anity Tijoux z Chile, Glorie „Goyo“ Martínez z kolumbijské skupiny Choc Quib Town, úderného argentinského kvarteta Actitud Maria Marta a oslnila také amerického producenta Boye Wondera.
S alby trhala prodejní rekordy, sázela na výjimečné producenty a do studia zvala cikánské muzikanty a zpěváky. Její skladby zněly v úspěšných španělských filmech a seriálech, získala dvě Latin Grammy, osm nominací a v roce 2019, když jako první rapperka obdržela Národní cenu za soudobou hudbu, bez skromnosti prohlásila: „Dnešní rapperky považuji za dcery, které jsem neporodila. Všechny se tváří zle, ale něco si ujasněme: já jsem ta zlá.“
Rok předtím se ve skladbě Gitanas možná nejvíc ve své kariéře přihlásila ke svému původu a za účasti Alby Molina a cikánských žen ze Sevilly za všechny prohlásila: „Cikánky nečekaly na feministickou revoluci, statečné byly už dávno předtím, aniž by jim za to někdo tleskal.“
„María pro mě vždycky byla někdo, kdo po vás vyžaduje, abyste vystoupili z komfortní zóny. Křikem nás donutila k reakci a přijmutí zdravého šílenství, které tak dobře zvládá,“ řekl v roce 2024 její kamarád a častý spolupracovník Raül Refree po vydání katarzního alba Un mundo raro (A Strange World), na kterém se sedmačtyřicetiletá matka třech dětí s agresivním zvukem a hněvem vrací do mládí. Rapuje o svobodě, vzdoru, macho chlapech – „když se ti dívám do očí, pálí mě ruce“ – a skladbu Brava věnovala ženám z odborového svazu domácích pečovatelů, které k natáčení dorazily z celého Katalánska.