Zpočátku to tak nevypadalo. Rodiče chtěli mít z Michala klavírního virtuosa a Michal na to měl docela našlápnuto. Fór byl v tom, že jim vlastně nešlo o muziku. Alespoň tak můžeme soudit z Penkových slov o tom, že „tatínek chtěl, abych dělal muziku, abych se dostal ven“. Psal se začátek osmdesátých let a představa svobodného cestování byla pro statisíce lidí symbolem vrcholného stupně svobody. Dá se to pochopit, ale jako argument pro výchovu nadaného muzikanta to moc dobré není. Hudba se má dělat především z lásky k hudbě.
Michal se dostal bez potíží na konzervatoř, ale pak přišel zádrhel – rozvod rodičů. Dopadlo to jako u mnoha jiných dětí – spory a chaos v rodinných vztazích vedl k zanedbání
výchovy. Mladý Penk začal kašlat na školu, našel si partu punkerů a – „v pololetí už jsem měl 180 neomluvených hodin“. Z konzervy dostal padáka.
Psal se rok 1984 a Penk začal hrát se skupinou Julie 2000. Všechno se prudce zrychlovalo. Ve společnosti i v Penkově kariéře. Sedmnáctiletého zpěváka dohodil prapředkovi Lucie tehdejší manažer Michal Kajzr. Podle vzpomínek, zaznamenaných v knize Honzy Dědka Lucie – šrouby do hlavy, Kodymovi a P.B.Ch. učaroval: „Do té doby byli všichni zpěváci, se kterými jsme kdy hráli, maximálně zpívající kytaristé, kdežto tenhle kluk opravdu zpívat uměl. Akorát nám jeho projev trochu připomínal Leška Semelku, taky takový manýrismus. To se nám moc nelíbilo a P.B.Ch. mu to okamžitě řekl. Příliš nadšený z toho pochopitelně nebyl, tím spíš, že v té době poslouchal Kiss a chtěl být za drsňáka, ale celkem brzo jsme se shodli. Důležité bylo, že měl o hudbě dost podobnou představu jako my, takže jsme ho pozvali na nejbližší zkoušku.“ Penk byl do kapely přijat v listopadu 1985 a už 13. února následujícího roku byl účastníkem vůbec prvního koncertu Lucie.
Penk v kapele dlouho nevydržel. Odešel v létě 1986. Po letech říkal, že mu kapela připadala bezperspektivní a on měl své velké plány. „Byla to euforická doba, protože jsme byli přesvědčeni o tom, že jsme dobří. Jenomže po krátkém čase jsem začal mít pocit, že u toho přestávám ne vlastní vinou být. Jako textař a manažer s námi začal dělat Michal Běloušek. Mě ale jeho texty nebavily. Byly takové sladké, zvláštní, nevěřil jsem jim…“
„Potom dostali nabídku od bubeníka Ády Vitáčka, aby pro vznikající dokument založili kapelu a napsali muziku. Udělali to, no a já se rozhodl, protože jsem přestal mít z Lucie dobrý pocit, že skončím. Oznámil jsem to ostatním v kavárně na Nové scéně národního divadla v Praze. Lucie přestala v sedmaosmdesátém na tři čtvrtě roku fungovat.“
Jen na okraj je nutné připomenout, že zručný muzikant hrál paralelně s Lucií také s další zajímavou kapelou té doby, s Bossanovou. Personálním chaosem kapely, v níž dominoval sušický rodák Roman Holý, ovšem dočasně prošli i Kodym a P.B.Ch. Ano, bývaly to časy, o nichž se říká, že tehdy hrál každý s každým.
Dvě rozhlasové nahrávky, které stvořil s Lucií, se dostaly do rukou jeho spolužáka z keramické školy, syna Pavla Růžičky, hudebního aranžéra a člena producentského dua, známého jako Ormové. Ostatně, nebyl sám, kdo k Ormům zapadl. Znalci Lucie vědí, že první singl Lucie Pár fíglů neboli Šrouby do hlavy vznikl také v ormovském studiu. A navíc je známo, že na nahrávce, která vyšla v roce 1987, vystupuje jen jediný člen kapely, navíc nováček David Koller.
S Ormy zapadl Penk do světa toho nejspotřebnějšího elektropopu. Naštěstí s nimi natočil během prvního pololetí roku 1987 jen dva odpuzující kousky – svůj první polo-hit Šéf a skladbu Šarlota, která je sice podepsaná Ormy, ale Penk si ji údajně přinesl z Lucie.
Penk byl výborný pianista, dobrý zpěvák a výtečně vypadal. Navíc měl v sobě něco mladistvě drzého a rebelského. Holkám se líbil – čili ideální pop hvězda. Něco takového česká scéna postrádala. Navíc byl protikladem hvězdiček z Kroků Františka Janečka. Pavel Horňák a Josef Melen byli proti němu příliš ulízaní chlapci.
Tajná láska
Jak se z různých médií zdá, nejslavnější kapitolou Penkovy kariéry není žádná z jeho písní, ale zhruba osmiměsíční vztah s Ivetou Bartošovou. Seznámil se s ní ještě během svého hraní v Lucii prostřednictvím jejího manažera Tomáše Gottlieba. O mladého, talentovaného zpěváka byl z mnoha stran ohromný zájem a Gottlieb chtěl, aby Penk hostoval v jejím koncertním programu. „Seznámili jsme se v respiriu, abych byl hostem v jejím programu,“ vzpomínal Penk v Blesku na první chvíle s českou princeznou osmdesátých let. „Šlo o pořad Dejte děti brzo spát. Ona byla v kostýmu, v takové známé blůzce. Nechali nás chvíli o samotě. Povídali jsme si, ona se červenala. A já šel domů a byl celý poblázněný.“
Časem se k ní vnutil: „Pozvala mě tehdy dál. Bavili jsme se o pečení nějakého koláče a ona slíbila, že když příště přinesu litr mléka, upeče mi ho. A tak jsem to při první možné příležitosti udělal. Zazvonil jsem u ní s litrem mléka a lahví becherovky,“ popisoval začátky vztahu s Ivetou Bartošovou Penk v magazínu Téma.
Zpočátku spolu chodili tajně, a když se jejich vztah asi po třech měsících prozradil, přestěhovala se k němu. „Vzpomínám si, že když jsem tenkrát vystupoval jako host na jejích koncertech, tak skoro všude kam přijela, dělali kvůli ní zabíjačku.“
Love story vydržela celkem sedm měsíců a k rozchodu došlo během koncertů na Kubě, kde Penk krochnul nějakou mulatku. Dnes zpěvák sebekriticky tvrdí, že to bylo kvůli jeho žárlivosti. Těžko říct. V knize Neměla jsem se narodit říká zase Bartošová: „Zahýbal mi tam přímo před mýma očima. A dělalo mu to dobře. Už po krátké době jsem pochopila, že to nemá význam.“
Ví bůh, jestli si její bývalý milenec nechce v rámci svého připravovaného comebacku přihřát na výsluní médii sledovaného seriálu o Ivetě, ale některé jeho obdivné řeči by asi mnoho profesionálů z oboru nepodepsalo.
V každém případě po jejich vztahu zbyly tři na pop té doby vydařené písně, které pro ni napsal. Útoč láskou, Závod s mládím a hlavně Tichá píseň patří ke klíčovým skladbám jejího nejlepšího řadového alba Blízko nás.
U Štaidla
Produkce domácí populární hudby byla postavena na takzvaných stájích. Jednotliví umělci většinou patřili pod krajská kulturní střediska nebo Pragokoncert, ale tyhle organizace nebyly schopny umělce dostatečně zastupovat. Nešlo totiž jen o veřejná vystupování, ale i o spolupráci s gramofonovou firmou nebo každodenním provozem jednotlivých ansámblů. Přitom oficiálně neexistovali manažeři. Jejich organizační funkce nahrazovali konferenciéři nebo kapelníci.
Systém byl tedy postaven na tom, že existoval jeden doprovodný soubor, s nímž vystupovalo několik zpěváků. Takovému celku se neoficiálně říkalo stáj. Existovala tedy Janečkova stáj, Vágnerova stáj, Hannigova stáj nebo stáj Ladislava Štaidla. Ta byla ze všech nejexkluzivnější, protože k ní – relativně volněji než ostatní jeho koně – patřil i Karel Gott. Do téhle stáje se připletl i Michal Penk.
I se Štaidlem ho seznámil Tomáš Gottlieb. „Bylo asi devět večer, Láďa byl unavenej a vůbec se mu do toho nechtělo.“ Přesto přehrávka dopadla víc než dobře. Před nedávnem v Óčku na to vzpomínal: „Já jsem zahrál a on povídá: ‚Ty vole, celej v bílý, bílý křídlo a budeš novej Elton John.‘ A já si jen říkal: ‚Bílý křídlo? Bílý?‘“ A Štaidl na to: ‚Je to pitomec. Ale to nevadí, můžeš sem jezdit nahrávat.‘“
Kupodivu tam opravdu začal jezdit, natočil pro Supraphon pár singlů, z nichž se velká část objevila i na první LP desce, která se samozřejmě jmenovala podle něho. Vyšla až v roce 1989, ale její nejstarší skladbou byla Horší, když se neotevře padák, podle supraphonských záznamů natočená 28. 11. 1987. Text k ní napsal otec Terezy Pergnerové a zdaleka nepatří k jeho nejlepším. Utěšovat s vážnou tváří dívku, kterou zrovna nechal její přítel, že horší by bylo, když by se jí neotevřel padák, je přinejmenším trochu přiblblé.
Penk se před svými punkovými kolegy ztrapnil i další písní Odpusťte nám. Pergner ji napsal jako podlézavý generační manifest, který dělal z dravé nastupující generace, která mimochodem za několik měsíců potom byla hnacím motorem sametové revoluce, kající se partu blbečků, prosících o slitování:
„Odpusťte nám ty rychlý soudy,
průhledný podvůdky a boudy.
Psi, který štěkaj, nekoušou,
obzvláště neví-li, čí jsou…“
Snad jen balada Má daleká stojí za trochu respektu, ale ta zase zazněla v seriálu Chlapi a chlapci z vojenského prostředí, které pro dospívající muže nepatřilo k obdobím nejpříjemnějším. Penk kdesi řekl: „No, protože ty holky mě měly rády až moc, tak mě přestali mít rádi kluci.“ Je to jen kus pravdy, ale když si vezmeme jeho tehdejší největší hity (nebo spíš nejhranější skladby v Československém rozhlase), nelze se tomu divit ani z dalších důvodů.
Na Penkovu obranu je ale třeba říct, že nezkušený jednadvacetiletý kluk sedl Ladislavu Štaidlovi na lep. Štaidlova stáj v té době lezla bolševikovi do zadku jako žádná jiná. Vždyť to byl i jeden z důvodů, proč se s ním Karel Gott někdy v létě 1989 rozešel, i když je třeba říct, že se podbízel nejspíš z existenčních důvodů, podobných tomu, které použil Penkův táta, když se rozhodl dát syna na klavír. Štaidl naivního blonďáka Penka použil jako štít.
„On okolo sebe šířil zvláštní auru. Vždycky měl perfektní vkus. Kožený kabát, který si oblékl, musel být sladěný s jeho mercedesem. Působil, jako by přišel z Marsu. To je slabé. Spíš z Jupitera. Na mě působil jako americký gangster. Jeho komunikace znamenala jen tři slova a hned jako by zmizel v nějaké záři. Vzbuzoval opravdový respekt, nikdo si před ním nebyl jistý. Jednou, když jsem nahrával ve studiu, ťukal si nervózně prsty o stůl. Znejistil mě. Nevěděl jsem, jestli špatně zpívám, ale potom mi došlo, že byl nervózní u všech mladých muzikantů. Bál se konfrontace. Možná proto jsme spolu nikdy pořádně nemluvili.“
Novináři, kteří zapomínají na to, že to byl Gott, kdo v roce 1989 razantně ukončil spolupráci se Štaidlem, tvrdí, že Penk byl jediný, kdo dal velkému mogulovi českého popu výpověď. Vztahy mezi oběma byly napjaté. Na jedné straně je sice fakt, že Štaidl ještě s Ivetou nechodil, ale už nejspíš žárlil.
Na druhé Penkovi došlo, do jakého bláta se dostal: „To se netýkalo Ivety. To se týkalo toho, že jsem se styděl tam bejt,“ vykládal o pětatřicet let později v Óčku. „Já jsem tam trpěl, i když ta moje kariéra šla nahoru a mohly tam vzniknout nějaký songy.“
Iveta Bartošová, která také patřila do stáje Ladislava Štaidla a jeho orchestru, nazpívala Penkovi doprovodný vokál k Horší, když se neotevře padák a ještě v roce 1990 spolu s ním dala dohromady obskurní dueto Zpívej. Nechytlo se – hudba po listopadu 1989 nabrala úplně jiný směr a i Penk, byť byl spoluprací s Orchestrem Ladislava Štaidla hodně pochroumaná značka, chtěl jít jinudy.
Zase rockerem
Po odchodu ze Štaidlovy stáje a pod vlivem explodujícího polistopadového liberalismu se Penk vrhl na metal. Založil skupinu Sing-Sing s kytaristou Pavlem Novotným a klávesistou Karlem Maříkem a poměrně rychle pod hlavičkou gramofirmy Bonton vrhl na trh album Sing-Sing. „To bylo v divokých dobách neskutečného chaosu, ze kterého si nejspíš nikdo nic nepamatuje. Bonton se tehdy teprve rozjížděl a vydával, co se naskytlo a mělo aspoň malou šanci se prodat,“ vzpomíná dvorní autor hitů Dalibora Jandy Honza Krůta, který se na albu jako textař podílel, a dodává, že ta záplava desek byla tak velká, že si na bezvýrazné Penkovo album už nepamatuje.
V průvodním textu na obalu je sice psáno, že „jde o závažný krok v Penkově umělecké dráze, neboť dosavadní model sólový zpěvák – doprovodný soubor je nahrazován kolektivním kapelovým pojetím, které lépe odpovídá rytmické a expresivní, zároveň však zpěvné a melodické podobě moderní rockové hudby“, ale opak je pravdou. Penk je nejméně o pět délek před zbytkem kapely a jen tu a tam vyleze na povrch nějaké Novotného sólo.
Krůtovy texty jsou možná tím nejzajímavějším, co album přineslo. Bývalý redaktor Mladého světa se pokusil posunout Penkovu rebelskou image od štaidlovského popu směrem k rockové hudbě. Revoluce v sobě, Jsem známá firma, Nikdy nebyli jsme svatí, to jsou typické slogany té doby… „Vím jen, že Penk chtěl být co nejvíc revoluční a tvrdý, což je znát už jen z názvů skladeb, které jsem pro něj na jeho náměty textoval. Myslím, že všechno, co dělal on, a nejen on, bylo spontánní skládání a zpívání o věcech, které byly dřív tabu. Volnost a svoboda, to byla ta základní hesla i u Sing-Singu. To vědomí, že můžu…!“ dává Jan Krůta dohromady mlhavé vzpomínky.
Škoda, že některé texty byly vyplýtvány na takový projekt. Problém desky byl a je v tom, že jde o mizernou nahrávku, ve které vzdor textům chybí energie, důraz, opravdová rocková drzost, že je všechno při zdi a nešlape to. Sing-Sing tady působí dojmem okresní tancovačkové kapely. Nejzajímavější je asi skladba Černá moc (mimochodem, hudbu napsal Michal David), v níž jako by se objevovaly snové vize, předpovídající Penkovu drogovou budoucnost. „O té desce jsme komunikovali jen sporadicky. Domnívám se, že už tehdy v něčem jel. Pokud vím, později se k téhle desce moc nehlásil,“ končí svou vzpomínku Krůta.
Éra Popron
Když vynecháme Bonton, který vznikl ještě před listopadem 1989, pak první velkou gramofonovou firmou, která V Československu opravdu rozjela gramofonový byznys, byl Popron. Jeho zakladatel Peter Schier začínal v sedmdesátých letech jako DJ ve studentských klubech v Praze 6, ale pak zůstal v Německu a velmi rychle se tam uchytil jako majitel prosperující distribuční gramofonové firmy. Po listopadu vstoupil na český trh a zaplnil ho jak gramofonovými obchody, tak elpíčky a cédéčky v nich. Začal s licencemi právě letících nových titulů a po několika měsících se vrhl i na domácí umělce. Do jeho stáje patřily ze začátku skupiny Ina a Ring, Motorband a Arakain. Mezi prvními alby, která Popron vydal, najdeme také desku O bláznech, již můžeme považovat za nejlepší řadovou desku, kterou Michal Penk nahrál.
Penk ji realizoval v Ostravě ve studiu bubeníka Citronu a podnikatele Radima Pařízka jen ve třech – sám se předvedl na klávesy, Pavel Novotný přidal kytary všeho druhu a František Hönig ovládal bicí. Člověk by nevěřil, jak odlišná je tato deska od rádoby tvrdého Sing-Singu. O bláznech je především autorská deska, valná většina skladeb má hudbu i text od Penka, jen tu a tam přispěje se svými slovy Eduard Pergner. Jemu patří také text úvodní skladby Koně se taky střílejí, která spolu s titulní písní zněla v roce 1992 až do omrzení ve všech nově zrozených soukromých rádiích.
Titulní píseň desky patří k nejlepším českým poprockovým baladám devadesátých let. Něco mezi Bon Jovi a Olympikem. Ostatně právě Petr Janda se netají tím, že skladba se sólem hostujícího kytaristy Mirka Chyšky patří k jeho nejoblíbenějším. Penk se na ní předvádí jako afektovaný srdcervoucí tragéd, ale ono to ve spojení s Pergnerovým textem funguje.
Ale i tak je album O bláznech čistý pop, který má v mnoha ohledech blíž ke Štaidlovu angažmá než k rocku Sing-Singu. Penk konečně zase plynule frázuje, zní sexy a koupe se v bolestivých nebo sladkobolných baladách. Právě pomalé písně, v nichž dominuje jeho klavír a které tvoří skoro polovinu desky, dodávají zpěvákovi na důvěryhodnosti a vášni, čímž se stávají nejvýraznějším rysem jeho repertoáru.
Penkův popronský debut měl slušný komerční ohlas, i když nabroušená rocková kritika se po něm několikrát s chutí svezla. Zpěvák následně dostal nabídku, aby napsal hudbu k filmu Kanárská spojka. Jako obvykle v jeho kariéře špatný krok. Co si budeme povídat, přes účast Karla Rodena, Ivany Chýlkové nebo Miroslava Táborského (o Lasicovi a Satinském nemluvě), je to jeden z úplně nejpitomějších českých filmů polistopadové historie. Penk v něm ztvárnil sám sebe, popovou hvězdu, která na Kanárských ostrovech točí videoklip, přičemž se jeho manažer Don Giovanni zaplete do krádeže století – mafián Don Padre se totiž pokouší získat přísně tajný recept na výrobu Becherovky.
Penk k tomuto filmu napsal instrumentální doprovod a tři skladby, které ve filmu zazní, se následně objevily na jeho druhém popronském albu Naopak (1993). První popronskou desku si Penk produkoval víceméně sám, na vzniku alba Naopak se podílel Penkův starý známý z Bossanovy Roman Holý. Jeho láska k funky music je na desce znát hned z úvodní písně Waltz. To je také nejlepší skladba z alba, o němž se dá říci jediné – špatná koncepce. Každý pes jiná ves. Dvě ze skladeb z Kanárské spojky jsou romantické instrumentálky, které jako kdyby utekly z italských filmů šedesátých let, k nimž skládal hudbu Ennio Morricone, skladba Proč jsi zlá je typický český hard rock skoro okresního charakteru a závěr patří diskotékovce Zkus cítit. S tím už obchodníci nedokázali nic udělat – bez většího hitu album propadlo.
Potřetí to Popron zkusil až v roce 1999 s albem Balady. Na zadní straně obalu je dlouhovlasý Penk skoro dohola, což působí, skoro jako kdyby ho přivezli z blázince. Deska je to víc než podivná, víceméně z kategorie Best Of. Martin Hrdinka, který tentokrát Penkovu desku produkoval, pojal realizaci jednoduše. Vybral z desetileté kariéry nejúspěšnější Penkovy pomalé skladby, ať z archivu Supraphonu, nebo Popronu, a doplnil ji třemi novinkami. Dvě z nich jsou výjimečně zajímavé. Podvod je jednou z nejznámějších písní Jana Nedvěda a Penk ji doprovází ve strofách jen jakýmsi minimalistickým klavírem, aby refrén posílil decentní, ale přesvědčivou kytarou. Možná nejlepší verze tohoto folkového evergreenu, která kdy vznikla. A album vrcholí Tichou písní. Tou, kterou kdysi Penk napsal pro Ivetu Bartošovou. Pergnerův text je evidentně psaný pro pohádkovou princeznu, za niž mnozí deset let předtím Ivetu považovali, ale o kapku mužnějšímu Penkovou projevu se nedá nic vytknout. Jen je to nezvyklé.
Výběrů největších hitů vydal Popron ještě několik, protože s Penkem se jinak nedalo pracovat. Byl úplně mimo a hudební průmysl musí jet dál.
V prdeli
Cože se s Penkem stalo?
Problém údajně přišel v souvislosti s albem Naopak. „Měl jsem natáčet klip k písničce Bílá noc. Je o umírání. Textař Eduard Pergner mi na něj sehnal dvě stě tisíc korun, a protože měl stát dvě stě padesát tisíc, šel jsem na vydavatelství Popron a požádal o padesát tisíc. Nedostal jsem je, a to mi vadilo. Byl jsem demotivovaný a začal jsem hledat i jinou zábavu.“
Takových věcí se v životě stává víc než dost, proto problém klipu muselo něco nastartovat. V roce 2013 se svěřil novinářce, že něco v něm bylo už od dětství: „Dvanáct let jsem slyšel hlasy. Stačil třeba zvuk lednice u mámy v bytě. Připadal mi jako rytmický zvuk hlasu a začal jsem se s ním vybavovat. Drogy jsou neuvěřitelně kreativní.“
Druhým aspektem Penkova osudu byl úspěch. Řekněme jednoduše, že nezvládl roli sex idolu, jímž se na přelomu osmdesátých a devadesátých let stal. To staré známé Sex, drogy a rokenrol…
V Sedmi pádech Honzy Dědka naznačil i třetí výklad, chorobnou žárlivost. Ta podle něj zničila jeho vztah s matkou jeho syna Christophera, Ivanou: „Nebyli jsme manželé, žili jsme spolu, ale na hromadě. Já jsem byl žárlivej jak pes. Byl jsem strašně žárlivej. Trpěla tím už Iveta a později i Ivana,“ uznává Penk, který byl v té době na vrcholu popularity.
V jednom z článků, jež vznikly při jeho pokusech vrátit se do reality, se objevila ještě jedna bizarní inspirace k fetování: „Musím přiznat, že v tom sehrálo roli i mé nadšení filmem Pulp Fiction, ve kterém jsou některé scény týkající se drog velmi působivé.“
Začalo to v roce 1994 kokainem: „A bylo to fajn, protože se díky němu vytrácela má přirozená stydlivost. Pod vlivem drog jsem se seznamoval s různými lidmi, a to mě bavilo. Po nějakém čase z toho ale byla závislost.“ Jenže Penk přešel brzy na pervitin: „Pod vlivem kokainu jsem si s každým povídal. Ale když jsem si ho vzal na prázdnou hlavu, nelíbilo se mi to. To jsem býval netrpělivý a nespokojený. Připadal jsem si jako dítě, které se na všechno těší. Nechce jít spát, všechno ho baví, má iluze, plány, naděje,“ popsal zpěvák skoro o dvacet let později své stavy v MF DNES.
Zpočátku byl ještě kreativní. Už v rauši produkoval album Rachot populární moderátorce pořadu ESO Tereze Pergnerové, a dokonce pro ni napsal tři skladby. Není to dobrá deska – a to nejen proto, že Tereza ani zdaleka není dobrá zpěvačka. Penk se pustil do vysloveně tanečního, europopového alba, což mu (duchem rockerovi) vůbec nesedělo. Deska je i ve svém žánru stylově rozptýlená a její verze rockového evergreenu I Love Rock’n’Roll, původně od Joan Jett, s názvem Čágo, šílenci je nejspíš ta nejhorší, která kdy ve světě vznikla.
Tohle album prozrazuje největší Penkovu slabinu, nevyhraněnost. Člověk neví, kam si ho zařadit. Je metalista, pop rocker, středoproudý popař nebo autor eurodiska? Tahle beznázorovost, která by se asi musela uchopit jinak, jako to udělal Štaidlem zmíněný Elton John, mu z hlediska publika výrazně ublížila.
Rachot byla na dalších osm let poslední větší Penkova aktivita. Velkou část té doby prožil v rauši. Absolvoval několik protidrogových léčení, ale pokaždé do toho znovu spadl. „Nikdy jsem se nepředávkoval. Měl jsem ale vážnou dopravní nehodu, když jsem jel pod vlivem drog. Přerazil jsem si tři obratle, takže mám na páteři obrovskou jizvu. Byl to jeden z mých dvou pokusů o sebevraždu. Asi tu ale ještě mám zůstat a něco udělat.“
2013
Po temnu nejtěžších Penkových raušů v době, kdy byl údajně čistý, tedy v letech 2002–2004, mu vydal Popron další kolekci největších hitů pod názvem Michal Penk. Vydavatel prvních zpěvákových hitů byl v té době málo pružný, takže Penk většinu skladeb znovu nahrál v ostravském Studiu C. Navíc přidal několik nových skladeb. Ohlas v rádiích byl téměř nulový – snad jen Vánoční se trochu hrála, ale to spíš proto, že o Vánocích není vánočních písní nikdy dost. Na celou novou desku to ale nestačilo.
Ale překvapilo, že se alespoň na chvíli objevil v roli Aramise v muzikálu Michala Davida a Lou Fanánka Hagena Tři mušketýři.
Pak bylo zase ticho po pěšině. Firma Panther mu měla v roce 2006 vydat album Zapomenutá slova, ale jestli opravdu vyšlo, to vzhledem k pověsti podniku není až tak úplně jisté.
Zase ticho. Psal se rok 2013 a bulvární tisk měl senzaci. Údajně vyléčený Penk se vrátil s novým albem Tancuj zbožně! Znova u Popronu. Doba se ale hodně změnila. V Česku se mezitím usadily všechny velké gramofonové firmy a systematicky vytlačily průkopnickou značku na okraj trhu. Její vliv přestal být tak výrazný jako v těsně porevolučních dobách, bortila se i kdysi velká distribuční síť. Deska vyšla, ale že by se nějak výjimečně prodávala, to ne.
Ovšem sám comeback začal až velkolepě. Skoro zároveň s Tancuj zbožně! vyšla další popronská kompilace Best Of Michal Penk. Nás na ní bude zajímat především skladba Sráz, která se pak objeví i jako úvodní skladba na řadové desce. Zní totiž jako slabší skladba Wanastových vjecí nebo Lucie, kterou Penk překryl vokálem na hranici srozumitelnosti, ale je v něm klíč k Penkově osudu. Sráz je totiž obrazem pádu do světa drog:
„Drogama léčil jsem si obavy má
inteligence dost odvahy
vždyť Sráz byl vytvořenej nevděkem
nedbalostí neznalostí egem.“
Jako u všech předchozích desek se i na Tancuj zbožně! projevil Penkův hudební talent. Až na dva momenty si všechny nástroje a hlasy natočil sám, a navíc si nahrávky také sám smíchal a zmasteroval.
Vypadalo to, že se všechno vrátí do dávných kolejí. Penk si dokonce postavil kapelu, ale nic pořádného z toho nebylo.
WANTED!
O Penkovi zase nebylo dlouho slyšet, až do 31. března 2015. Tehdy přinesl Blesk zprávu o tom, že už 27. února po něm bylo vyhlášeno celostátní pátrání. Působilo to poněkud divně, protože třikrát léčený narkoman se tehdy volně pohyboval po Praze. Ještě týž den, co se objevila zpráva v Blesku, se před jeho bydlištěm objevily tři policejní vozy a anton. „Penk při zatčení působil hodně zmateně, jako by nevěděl, co se děje,“ psal potom bulvár. Problém byl zřejmě v tom, že zpěvák údajně ignoroval předvolání ke svědecké výpovědi. Alespoň tak to vysvětloval později v dalším bulváru, v Superu: „Stal jsem se svědkem a bál jsem se, tak jsem doufal, že se naskytne někdo jiný, jenže nenaskytl. A svědectví je povinné, takže když jsem nechodil na poštu a nezvedal déle telefony, usoudili, že se mi něco asi stalo. To je k tomu pátrání,“ napsal. Penk podal na policii vysvětlení a byl propuštěn.
Objevily se různé dohady, proč ho policie hledala. Své polínko si totiž přiložila i jeho tehdejší partnerka Denisa, která v tisku tvrdila, že na Penka podala trestní oznámení, protože: „Házel se mnou v drogovém rauši jak s hadrovou panenkou po bytě. Tehdy jsem se skutečně bála o holý život, a tak jsem na něj zavolala policii.“ Nakonec se ale ukázalo, že všechno bylo jinak.
Trochu zamotaná kauza, ve které dodnes není detailně známo, o co šlo (zasedání soudu bylo neveřejné), skončila až na začátku roku 2019 tím, že Penk u soudu „uznal své provinění“ a složil určitou sumu do fondu pro oběti trestných činů. Novinky se tehdy dopátraly toho, že obvodní soud řešil obžalobu z křivého svědectví, kterého se Penk podle státního zastupitelství dopustil při hlavním líčení v roce 2016 u Obvodního soudu pro Prahu 6. Penk tehdy svědčil v drogové kauze, přičemž údajně lhal o četnosti svých kontaktů s lidmi v tehdy projednávaném případu. Hrozily mu až dva roky natvrdo.
Já se vrátím
A zase bylo ticho a až v roce 2016 další pokus o comeback. Tentokrát mu ke startu pomohli dávní kamarádi z Lucie, kteří ho pozvali na pódium jako hosta svého koncertního turné spolu s dalšími bývalými členy Lucie Tomášem Waschingerem a Petrem Francem: „Bylo to pro mě něco jako překvapení. Možnost být s Lucií na tak velkém pódiu před mnoha tisíci lidmi mě na dlouhou dobu občerstvila. Byl jsem za ni hrozně rád. Když mě kytarista Robert Kodym volal na pódium poprvé, hrozně jsem se bál. Říkal jsem si, že pro lidi budu ten, na koho třeba vůbec nečekají. Jenomže jejich reakce byla tak úžasná, že mě to skoro až dojalo. A protože to bylo stejné na všech čtyřech koncertech, řekl jsem si, že bych se měl chtít vrátit.“
Bezprostředním podnětem k návratu na koncertní scénu měla prý být jedna věta jeho dnes už třiatřicetiletého v Anglii žijícího syna Christophera, že nikdy neviděl tátu hrát a zpívat naživo.
Jenže všechno šlo tak nějak pomalu. Do toho přišel covid a léta dál utíkala. Na vystoupení s Lucií se rychle zapomnělo a ve světě popu platí, že „když se o tobě alespoň jednou za týden nic nepíše, tak jsi mrtvej“.
2023. Konečně se něco hnulo. Ostatně, Penk prý od roku 2008 nebere drogy. Alespoň ne ty silné. A slibuje další velký návrat. Několik kroků k úspěšnému comebacku bylo uděláno. V březnu 2023 vystoupil v Košicích na trojkoncertu s Lucií a Škworem. S pomocí Tomáše Waschingera si sestavil novou skupinu Reborn 23 a prý intenzivně skládá. „Co se týče muziky, složil jsem jí v posledních letech opravdu hodně. Mám šedesát až sedmdesát hotových nebo rozdělaných skladeb. Horší je to s texty,“ sliboval novinářům.
Co se týče nových písní, opravdu se na Spotify od té doby objevily dvě jeho nové skladby. Romantická My Dear je tam od srpna 2023 a následný Love Song existuje dokonce ve dvou verzích. Ta druhá verze bez úvodní věty je z února letošního roku.
22. dubna 2024 vystoupil Penk jako host s Bohemian Symphony Orchestra Prague ve Smetanově síni Obecního domu při koncertu Pop in Symphony. Zpíval samozřejmě svůj největší hit O bláznech.
Ale všechny vize a plány jsou jaksi na vodě. Ti velcí Penkovi moc nevěří a zpěvák se tak musí znovu dostávat do koncertního světa méně obvyklými cestičkami: „Každopádně teď budu víc na Slovensku než v Čechách, a to díky klukovi, který tam naše koncerty organizuje. Jinak jsme už na jaře měli jet šňůru po českých a moravských městech, ale promotéři chtěli exkluzivitu na dlouhou dobu, což jsem nechtěl zase já. Je to teď takový styl, že si vás lidi uvážou a málem vám určují, co si máte vzít na sebe. Aspoň tak to na mě působilo. Takže nakonec z plánovaného turné sešlo, ale začít by mělo na podzim z aktivity zase jiného člověka z Prahy, který domlouvá vystoupení v krajských městech.“
Nezní to moc přesvědčivě, ale v šestapadesáti už se znovu buduje kariéra těžko. Mezi veřejností už sice existuje jakýsi malý devadesátkový revival a Penk se svým klavírem by mohl být jeho výrazným představitelem, ale když si projdeme všechno, co o svých plánech napovídal a nasliboval jen v posledním desetiletí, skepse je na místě.