„Od pohledu bohém, předváděl, co pochytil od milovaných Beatles a Donovana. Kolemjdoucí se nemohli vynadívat na černý širák, který si snad přivezl z cest po Holandsku a který tak krásně kontrastoval s předlouhým plnovousem rezavým jako liška,“ popsal své první setkání s Jaroslavem Jeronýmem Neduhou Vojtěch Lindaur.
FOLKAŘEM
V roce 1967, to měl akorát po dvouleté vojně, bylo možné vidět Jardu Neduhu všude po Praze. Hrál štěky v českých filmech jako Kulhavý ďábel, Spravedlnost pro Selvina nebo v Suchého Nevěstě, prodával své obrázky na Starých zámeckých schodech (na Umprum ho žel nepřijali), motal se mezi dobovými intelektuály a beatníky kolem poetického divadélka Viola, prostě byl to typický český hippie té doby. Nejdůležitější byla ale jeho vystoupení na Karlově mostě.
Karlův most se někdy v letech 1966 a 1968 stal rodištěm a zároveň Mekkou českého folku. Něco jako Bleecker Street v newyorské Greenwich Village. Jen s tím rozdílem, že písničkáři tu nehráli po kavárnách, ale pod širým nebem. Fungovalo to jednoduše. Večer, sotva se setmělo, vynořili se pod sochami svatých kluci s kytarami a začali hrát své vlastní písničky. Brzy se kolem nich shromáždil kroužek kolemjdoucích, ale později chodila pražská mládež na Kárlsbryk už cílevědomě, rovnou za svými oblíbenci.
Největšími hvězdami Karlova mostu byla samozřejmě dvojice Jaroslav Hutka a Petr Kalandra. Byť tam nehráli dlouho, o jejich vystoupeních se dodnes píše nejvíc. Poprvé se prý na mostě objevili v březnu 1968: „Tehdy jsme jako první začali hrát s Petrem Kalandrou na Karlově mostě.“ Prý to byl Kalandrův nápad. „Repertoár máme, ale není kde hrát, no tak si tam sedneme na bednu s pískem pod křížem.“
Byla ještě zima, ale oni otevřeli futrály a začali hrát Pravděpodobné vzdálenosti, Slunečnici, Ježíška, prostě první klasické kousky českého folku. „Lidi začali dávat padesátikoruny, stovky, a to byly tenkrát obrovské peníze. Za den jsme si vydělali i dva tři tisíce. My jsme si jsme tehdy vydělávali tolik,“ vzpomínal před osmnácti roky v MfD Hutka, „že na most tehdy jezdili taxíkem, protože jsme byli líní čekat na tramvaj.“
Hutka s Kalandrou hráli na Karlově mostě až do léta osmašedesátého, ale to už měli velkou konkurenci – kousek vedle seděli třeba Paleček s Janíkem, Merta nebo Třešňák. Takový nával těm dvěma vadil, a tak odešli hrát do galerie Platýz.
Prý se tu a tam na Karlově mostě objevil i potulný krajánek Karel Kryl. V každém případě tam ale nechyběl Jarda Neduha. Pokud se netoulali jako buskeři někde po světě, vystupovali s Markétou Procházkovou pod hlavičkou Dapster a Hipster. Zpívali písničky různorodého charakteru.
Co tehdy znamenalo sousloví různorodý charakter?
Čeští hippies, a zrzavý Neduha jím vskutku byl, ať se k hippies hlásil, nebo ne, si brzy vybudovali svůj hodnotový rejstřík. Byl nejen hudební, ale i literární. K vzorům generace patřili hlavně Ladislav Klíma, vysočanský filozof na pokraji surrealismu, spisovatel černého humoru a fantasmagorického šílenství, a Jakub Deml, kněz a prokletý básník, autor textů pohybujících se mezi mystickým vytržením a každodenním blátem. Klímovo Utrpení knížete Sternenhocha a Demlovi Moji přátelé udávaly nastupující generaci směr.
Problém byl v tom, že Klímovy a Demlovy knihy byly na trhu naprosto nedostupné, ale to nevadilo. Stačilo těch pár, kdo je četli, a jejich myšlenky, či spíše nálady se šířily jako lavina. Zasáhly i mladičkého Neduhu. Z jedné strany byl uhranut křesťanskou religiozitou, z druhé strany hospodou a vším, co s ní souviselo. Možná, že se do Neduhových skladeb občas promítlo i něco z jeho předchozích krátkých a nedokončených studií na bohoslovecké fakultě Církve československé, tehdy ještě ne husitské.
Když se podíváme do výběru jeho textů z té doby, obsažených v jeho knize Antizpěvník, zaujmou nás dva motivy, vracející se neustále v různých obměnách. Cesta, symbol hledání smyslu života, je vnímána většinou ve vážné v poloze, v níž se projevuje nepochopení okolí:
„Ranečky na zádech, co tlačej tě do ramen,
a starý babičky, co nad tebou dělaj Amen.
Cesty dlouhý, lidi lhostejný.
Dlouhý cesty, lidi lhostejný.“
Druhým motivem, klíčovým, typickým nejen pro Neduhu, ale i pro v Košířích se rodící underground, je šílenství. Trochu souvisí s nepochopením většiny s těmi, kdo jsou – řečeno s hippies milovaným Hermanem Hessem a jeho slavnou symbolickou prózou – na „pouti do země východní“. Bohnice byly oblíbeným Neduhovým místem, věnoval jim písně jako Blues Pavilonu číslo dvě nebo Z blázince v Bohnicích:
„Z blázince v Bohnicích v kazajce svěrací,
utek jsem z půlnoci po hlavní silnici.
Policie pátrá, po bytě marně šmátrá!
Neduha U Krále má už namále…“
(Tím Králem je myšlena hospoda U Krále Brabantského na Malé Straně, jedno z jeho tehdy oblíbených míst.)
Dapster a Hipster měli na Karlově mostě nebo v Ústředním loutkovém divadle u Jindřišské věže docela slušný ohlas. Magická atmosféra Pražského předjaří a Pražského jara znamenala i uvolnění vydavatelského prostředí a už to vypadalo, že dvojici vyjde v Supraphonu dokonce první singl Balada č. 1 / Dlouhá pouť, ale po okupaci v roce 1968 začalo přituhovat a z desky sešlo.
Časem se dvojice rozrostla na trojici. K Neduhovi a Procházkové se připojil výborný kytarista Ilja Bartošek.
Jak už to bývá u nově se formujících souborů, jednotlivá složení kapel nemají dlouhého trvání. Lidé mezi sebou hledají kolegy, kteří by měli tu správnou chemii, a to nebývá z jedné vody načisto. Ani Neduhova trojka nevydržela dlouho. Markéta Procházková odešla k Neduhovi blízkému kytaristovi a později i zvukaři Jiřímu Hradcovi do kapely Matches of Lead a nakonec odešel i Bartošek, který s další zapomenutou ikonou nezávislé kultury té doby Gríšou Dymičem založil skupinu Vosy.
Markétu i Ilju potkal později smutný osud. Bartošek zemřel už v roce 1972 na rakovinu. Téhož roku se oběsil Neduhův blízký kamarád Tomáš Florian, který na Neduhových koncertech občas recitoval své básně. A Markéta si o rok později pustila plyn. Po Iljovi alespoň zůstalo pár tónů. Podílel se na nahrávání Kuřete v hodinkách a patří mu klasická kytara ve skladbě Já a dým.
Neduha ve své vzpomínkové knize Životaběh vypráví, jak tehdy nebyl přijat do undergroundu. Kdosi kolem Magora Jirouse prý při jejich prvním setkání pronesl památnou větu: „Hele, ten Neduha je hovno underground!“
Jarda raději zůstal svůj, než aby se přizpůsoboval ideologii, kterou Jirous a jeho přátelé až příliš razantně protlačovali. S Jirousem se od té doby respektovali, ale J. J. si dál jel po svém. „Ta svoboda, individualita, to byly největší dary celého hnutí, vlivu beatniků a hipíků, logicky ovšem tíhnoucím ke komunám, k úročištím stejně smýšlejících, ke společenství podobně „postižených“, podobně žijících a podobné hodnoty uznávajících,“ okomentoval v knize Životaběh své sympatie k undergroundu a zároveň svou nezávislost. „Jedna loď, mnoho směrů. Až příliš mnoho kapitánů. Příliš balastu, ale snad v tom nákladu nicotností i sem tam perla!“
Neduha se tehdy potýkal s praktickým životem, jak se dalo. Dělal v pivovaru, pracoval na stavbě, stal se správcem kurtů na Hagiboru, pokoušel se udělat profesionální přehrávky… Zbyli si s Gríšou Dymičem a vystupovali spolu, ale dost často hrál sám. Bez přehrávek to bylo čím dál těžší.
V té době se Neduha, v srdci bigbítový fanoušek, pokusil založit s kamarádem Vlastou Markem první Extempore. S projektem jako takovým koketoval už od roku 1970, kdy pod touto hlavičkou zkoušel vystupovat s jistou Jitkou Čádovou. „Premiéra byla někdy v roce 1971 v Malostranské besedě. Uměli jsme jenom jednu skladbu, Give Me Some Love!, ale ta stála za to… Trvala 40 minut, a navíc byla v angličtině, což bylo v té době nemyslitelné!“
Nápad postavit kapelu dozrál v plné dimenzi až ve chvíli, kdy žila na plné koule klubovna na tenisových kurtech Hagibor. Stalo se z ní centrum různorodého hudebního jamování a experimentování. Neduha byl ve své podstatě folkový zpěvák a první sestava Extempore byla jasně folková. Pokud se dostala za dveře klubovny Hagiboru, tak maximálně do Malostranské besedy nebo do kostela sv. Martina ve zdi při obřadech církve starokatolické. Neduha pro svou oblíbenou církev vytvořil dokonce kompozici Missa solemnis in H major. Prý se tam dvakrát hrála.
ROCKEREM
Těžko popisovat hudební kvas, který na Hagiboru probíhal. Do kapely, která si začala říkat The Naive Extempore Band, muzikanti přicházeli a odcházeli. V týmu se během několika měsíců vystřídali skoro všichni muzikanti pražské alternativní scény. Klíčovými osobnostmi začátků byli vedle Neduhy ještě zkušený kytarista Jiří Hradec a pověstný „ředitel zeměkoule“ Vlasta Marek, který se kvůli tomu, aby mohl hrát s Neduhou, naučil bubnovat.
Jaroslav Riedl se v roce 2017 pokusil popsat ve sleevenotes k reedicím tehdejších nahrávek všechny proměny, kterými Neduhova parta procházela. Pro představu, jak tehdejší tvůrčí kvas vypadal, cituje Vlastu Marka: „Dohnat Jardu Neduhu k systematické práci a zodpovědnému přístupu k nácviku i koncertům bylo ale – jak se později přesvědčili i další jeho spoluhráči – až na výjimky prakticky nemožné… Dodnes jsem nepochopil, jak se takovému kouřícímu a věčně přiopilému zjevu dařilo balit holky. Vždycky měl nějakou tu lásku, téměř vždycky jí udělal dítě nebo dvě a vždycky jim pak býval nevěrný s dalším svým dlouhovlasým objevem. Jeho lidská a sexuální nezodpovědnost posléze, k mému velkému zklamání, prosákla i do jeho hudební kariéry.“
Pod touto stížností, kterou sršatý a věčně prudící Marek v různých podobách rozšiřoval ve své bohaté korespondenci a samizdatových magazínech, je ale skryt hlavní tvůrčí problém The Naive Extempore Bandu. Jakou cestou se vydat. Marek a vlastně i někteří další členové chtěli dělat to, co zrovna ve světě letělo – jazz rock a art rock. Neduha byl celou duší písničkář. A když šlo o jeho pojetí art rocku, byl mu nejblíž rozevlátý humor. Čím bizarnější, tím lepší.
Neduha tehdy miloval černý humor, dadaismus, absurdismus. Ve svých vzpomínkách například cituje pár úryvků z textů jednoho z jeho tehdejších krátkodobých spoluhráčů Petra „Pickwicka“ Tittelbacha, jež mu dodnes zůstaly v paměti:
„Bába z okna vypadla a dopadla na chodník,
cestou trochu vychladla, jako každý závodník.“
Kompromisem mezi folkem a art rockem byly speciálně komponované koncertní programy. Byly dostatečně „art“ a pod hlavičkou umění se vždycky objevila nějaká dějová špejle, na niž se navěsily tu Neduhovy ulítlé písničky, tu nějaké instrumentální improvizace.
V průběhu let roku 1973 až 1974 se jakžtakž stabilizovala první pětice, která byla schopná realizovat větší hudební útvar. Parta udělala přehrávky u Svazu hudebníků, což byla organizace, která na svou dobu velkoryse sdružovala poloamatérské muzikanty, většinou dechovkáře, a tím pádem mohla (samozřejmě s problémy) oficiálně vystupovat.
Prvním takovým cyklem byl Pohřeb funebráka, který vznikal od konce roku 1973 a svou veřejnou premiéru měl v klubu Labyrint na sídlišti Invalidovna 26. února 1975. Ještě předtím ho ale předvedli jen pro přátele v srpnu 1974. Aby jednotlivé skladby měly nějakou souvislost (některé vznikaly ještě před tím, než kapela přikročila ke koncepci pásma), napsal Neduha Prolog:
„Poblíž pánského záchodku v Repre,
v rohu na zemi na dlaždičkách,
sedím na prdeli a zpívám píseň.
Příběh mýho života…“
Díky tomu se vlastně každý song najednou týkal nějaké zpěvákovy životní události nebo vzpomínky. Jádrem pásma je jedna z nejznámějších Neduhových kompozic Plesnivé embryo. O jejím vzniku vypráví sám autor ve svých vzpomínkách: „Jerry tehdy dělal nočního vrátného v Repre. Byla tam taková kukaň, často jsme tam za ním chodili a pařili. Jednou se tam přitlačil nějakej hodně vypitej chlapec a vykládal nám sen, který měl v deliriu: že se probudil jako plesnivý embryo ve flašce, do níž ho strčil nějakej zlej dědek. Takže písnička, kolem který jsem později vytvořil celý libreto, byla inspirována tímto neznámým a zřejmě již upivším se chlapíkem, co se k nám vetřel do tý naší malý společnosti.“
Cyklus měl velký úspěch. Když ale mluvíme o velkém úspěchu, měli bychom si uvědomit, že subkulturní skupina, která vyhledávala a navštěvovala koncerty The Naive Extempore Band a dalších po nich následujících kapel, čítala jen několik desítek, možná nižších stovek lidí. Nepatřila ani do okruhu undergroundu, ale ani k obdivovatelům oficiálního art rocku. Ale forma sama měla silný ohlas, hodně se o ní diskutovalo po malostranských hospodách, jako byly U Glaubiců, U Černého vola, U Bonaparta, U Slunců a podobných podniků, kam chodily tehdejší máničky, v řeči Státní bezpečnosti „nezařazená mládež“. Připomíná to tzv. Bromley kontingent, asi čtyřicetičlennou skupinu fanoušků Sex Pistols, kteří následovali svou oblíbenou kapelu od jejích začátků a stali se těmi, kdo na ně pravidelně chodili a pomáhali šířit jejich punk tak, až překročil hranice obskurnosti a stal se běžným lifestylem.
Mikoláš Chadima, který s kapelou začal hrát později, zároveň poukazuje na zvláštní jev – The Naive Extempore Band přišli s komponovaným pořadem dva roky před tím, než všechny oficiální hudební agentury začaly nutit i ty největší české popové hvězdy, aby začaly dělat podobné programy.
Ohlas Pohřbu funebráka posílil pocit kapely, že je na správné cestě. Pětice se s chutí pustila do nového projektu Azbestový guláš, který měl premiéru v Klubu 1 na Strahově v říjnu 1975. Je na něm znát, že Neduha zrovna v té době bral práci v kapele levou zadní. Poměrně málo textu a dlouhé, rozvleklé instrumentální pasáže, čehož se artrockerské křídlo souboru (baskytarista Jerry Tomášek, kytarista Jiří Hradec a bubeník Vlasta Marek) ujalo s chutí, i když si mezi sebou tuším zrovna přestávalo rozumět. Výsledek byl ve své době hodně odvážný, ale z dnešního pohledu značně nudný.
V čem byl tehdy problém Extempore? Bylo to jednoduché. Neduha byl bohém, který skládal vtipné nebo méně vtipné, ale vždy originální písně, ale jako leader kapely nic moc. A proti němu stál ambiciózní Vlasta Marek, nabitý sice nápady, ale také neskutečně kritickým myšlením a až nepříjemným (nejčastěji písemným) vystupováním vůči ostatním členům kapely.
Hradec tenze nezvládl a šel raději dělat komerci k Petře Černocké. A zbytek zorganizoval jakousi schůzi na téma, co dál s Extempore. Došlo i na hlasování a v něm se rozhodlo, že šéfem zůstává Neduha. Marek si předem sesumíroval šéfovskou řeč („měl jsem připravenej papír se svými podmínkami: já vedoucí se vším všudy, JJN jen řečník a kytarista na španělku, sem tam zpěvák a průvodce pořadem“), a když nebyl zbytkem kapely akceptován, dal padáka a odešel do skupiny Elektrobus. Ale to už je jiná kapitola.
Proč se takovým sporem, který se mohl objevit v každé druhé kapele, tak zabýváme? S odstupem čtyřiceti let se nám vyloupne z Neduhovy story fakt, že i to nejnekonformnější podzemí přejalo některé manýry, které zavedla komunistická strana. Už jsme narazili na vylučování z undergroundu. Například člen DG 307 Ivo Pospíšil dopadl hůře než Neduha. Zatímco JJ byl jen nepřijat, Ivo byl rovnou vyloučen. A tady místo toho, aby si problémy vyříkali muzikanti mezi sebou, uspořádali schůzi…
MILÁ ČTYŘ VISELCŮ
Neduha se nedal a sestavil novou kapelu. Trochu ji přejmenoval. Teď to byl The Rock & Jokes Extempore Band. Pro Neduhu nastala horečnatá doba – kromě muziky se vrhl i na vizuální umění – kreslil (jeho komiksy znala později celá bublina jeho přátel a obdivovatelů), dělal lepty, a dokonce se vrhl na realizace objektů a umělecké akce pod vedením výtvarníka Jiřího Sozanského. Pro jeho výstavu v Terezíně zkomponoval třívětou skladbu Terezín: „V části Osvobození je zakomponována střelba ze samopalů, autentické nahrávky nám obstarali známí zvukaři z rozhlasu. Vše jsme smíchali na kvalitní pásek a na vernisáži pustili ze silné aparatury. Při střelbě se splašila strážní rota vojáků někde za zdí pevnosti, běželi okolo se zbraněmi zjistit, kde se to bojuje, a zatímco my už jedli guláš a pili pivo ve vesnici o kus dále, oni pobíhali mezi sochami Ježíše a Jidáše se samopaly a hledali nepřítele.“
V té době také nová sestava Extempore nacvičila další program Stehlík. Tentokrát to byl nápad bubeníka Petra Křečana, který už v předchozí sestavě jako host alternoval s Alešem Drvotou jako perkusionista. Tentokrát šli muzikanti v čele s JJN do světa sci-fi. Oldřich Šíma, který napsal sleevenote pro reedici v nakladatelství Galen někdy po roce 2011, výstižně popisuje děj takto: „Křečan přinesl ideu o dvou hudebnících, kteří se dostanou na planetu Hudba. Ta je ideálním místem ke spokojenému životu, ovšem lidé se sem jaksi nehodí pro svou mravní nedokonalost – a oba hudebníci jsou vráceni zpět na Zemi. Hudebníky provází jejich maskot Stehlík, podivný, tělesně i mravně deformovaný tvor, který ovlivňuje příběh.“ Než se ovšem k jádru příběhu Extempore dostane, objeví se řada fantasmagorických absurdit, v nichž se Neduha jako autor vyřádil. Jako například v travestii Máchova Máje:
„Vilém, Hynek a Jarmila si usmysleli, že navštíví Paříž. Vilém miloval Jarmilu něžnou láskou. Ale co se nestalo. Devizový příslib obdržela Jarmila – a Hynek. A odjeli spolu do Paříže. Vilém se ze žalu stal předsedou SSM. Vybíral peníze na podporu spravedlivého boje lidu severovýchodní Arkádie.
A když už jich měl dost, odletěl do Ženevy a koupil si za ně pistoli. Vyryl vrub na pažbu a zastřelil se na záchodku hotelu Rezeda na břehu Bodamského jezera.“ Vilémovu pistoli potom najde Jarmila, která v témže hotelu pracuje jako uklízečka, začne pět smutné písně a pak střelí – pistoli do bazaru.
„Jak nám to tehdy mohlo projít, to nechápu,“ glosoval svůj opus Neduha po letech. Podle názoru autora, který Stehlíka viděl při premiéře v klubu 001 na Strahově, to mohlo být tím, že kapele nikdo nerozuměl – jak díky zvuku, tak díky neuchopitelnosti textu. A pokud tam byl nějaký dohlížecí orgán, musel nejdéle ze zvukového chaosu po pěti minutách utéci. Taky nezapomeňme, že premiéra proběhla 27. února 1976 a StB právě tehdy jela v horečných přípravách tažení proti Plastic People a spol. Těsně předtím, 21. února, proběhl koncert Plastiků v Bojanovicích a 17. března se začalo v undergroundu zatýkat.
Extempore brzy potom začalo pracovat na novém Neduhově opusu. Do party přibyl nový muzikant, saxofonista Mikoláš Chadima. „Znali jsme se již z dřívějších dob a tuze jsme se neměli rádi,“ vzpomínal před deseti lety Neduha na tehdy sedmnáctiletého kluka. „Přebral mi děvče, a tak jsem seděl U Glaubiců a brečel do piva. Když se potom moje milá E. ke mně vrátila, seděl zase Mikoláš U Glaubiců a brečel do piva. Pak si našla úplně někoho jiného, a tak se změnilo vše. Oslovil jsem v tom roce 1976 Chadimu někde na záchodku a hodil jsem mu lano. To jsme už měli pozvání na V. pražské jazzové dny do Lucerny a já jsem chtěl plnější zvuk a saxofon. Mikoláš prý tehdy odjel z hospody rovnou domů cvičit na ságo. A přivedl ještě Martu, která hrála na perkuse.“
Mikoláš tento příběh plně potvrdil jen s tím rozdílem, že lano dostal, když se potáceli silně podroušení z hospody na náměstí Krasnoarmějců, dnes Palachově. V každém případě přišel do kapely, která už měla nazkoušenou první polovinu toho, čemu Neduha říkal rocková opereta. Nazval ji Milá čtyř viselců. Chadima přišel s jiným způsobem tvorby – místo společného komponování na zkouškách chtěl, aby si každý připravil něco k Neduhovým textům už doma. To samozřejmě vyvolalo bouři odporu. Ale zkoušelo se opravdu fest – pozvání na 5. pražské jazzové dny v té době něco znamenalo! Svou rockovou operetu měla kapela předvést 9. dubna 1977 přímo na pódiu Lucerny, na místě, jež bylo snem každého tehdejšího rockového muzikanta, a nechtěla si před instrumentálně zdatnými jazzmany, kteří ten večer také vystupovali, udělat ostudu.
Neduha napsal libreto, nepochybně inspirované Krvavým románem Josefa Váchala, a přidal něco z různých černých románů 19. století, surrealistických vizí a vlastní fantazie:
Čtrnáctiletá dívenka Marta z Krőnfeldu je na slavnostní hostině obtěžována maršálem císařských vojsk Vilémem z Kruggendorfu a uprchne před jeho chlípnými požadavky z otcovského domu. Cestou potká na Sněžce Komenského, který právě odchází z Čech do polského Lešna. Velký pedagog končí dialog s Martou slovy: „A na nás, exulanty, taky v dobrém vzpomínejte.“.
Marta se proto chce přidat k loupežníkům, kteří škodí na panství jejího otce: „I jde vyhledávati spojenectví proti otci macešímu a Vilémovi vilnému.“ Jenže oba loupežníci se o nevinnou dívenku poprali a „až k smrti si umření přivodili.“ Marta se proto přidá k partě čtyř loupících vojenských zběhů a jejich marcipánek, ale žoldnéři zločinnou partu pochytají a než její členy oběsí, Marta zešílí.
Neduha, který znal malostranské hospody jako svoje boty, objevil v jedné z nich Pavla Kočího, vedoucího pantomimické skupiny Paskvil, slovo dalo slovo a Kočí se svou partou secvičil na hudbu Milá čtyř viselců pohybovou kreaci. V týmu tanečníků a mimů byla mimo jiné začínající herečka, později „sklepačka“ Lenka Vychodilová.
Představení, byť ve zkrácené verzi, dopadlo fantasticky a ohlas byl mimořádný. Publikum bylo nadšené, ale jak s odstupem let říká Chadima: „Vystoupili jsme ze stínu a najednou na nás bylo vidět.“ Státní bezpečnost analyzovala scénář, došlo jí, že v představení jsou různé sentence, které je možno chápat jako narážky na režim, a členové kapely si užili několika perných výslechů. „Na výslechu po Milé čtyř viselců říkali estébáci: Nemyslete si, my víme, na koho to myslíte, když zpíváte ‚Ty lumpy chytit a pověsit!‘ Měli strach? Špatné svědomí? Určitě ne. Hledali záminku…“
Až se dostaneme k estébácké zámince k Neduhovu vystěhování v akci Asanace, povšimneme si, že k ní pravděpodobně došli právě inspirací z nezletilé dívčiny z Milé čtyř viselců.
Dramaturgie Jazzových dnů si následně od Rock & Jokes Extempore Bandu vyžádala na další Dny nějaký další projekt a Neduha s Chadimou výzvu přijali. Tentokrát měli k dispozici jen půlhodinu a tu vyplnili skladbou Dům č. 112/34 Radimovka. Název kompozice je odvozen od adresy, na níž Neduha v té době bydlel. Vytvořili poněkud drsný obraz života obyvatel jednoho typického předměstského domu, přetékajícího zlobou, nenávistí a agresivitou. Vrcholem pak jsou verše Neduhova recitativu, které utkvěly v hlavě snad každému z návštěvníků Lucerny: „Tady vězí ten zakopanej pes! Koupili jsme si štěňátko. Utloukli jsme je holemi zakrátko. Dali jsme za necelý svůj život, své naděje, sny a tisíc ká čé es.“ Přes jistý dadaistický humor každému docházelo, co to štěňátko symbolizovalo.
Bouře ale probíhala i v Neduhově kapele. Muzikanti i nadále nebyli spokojeni s metodou práce, kterou zavedl Chadima. Odpískali mu další projekt Meducínka, ale přistoupili na metodu domácího komponování v novém opusu Ebonitový samotář. Každý z muzikantů napsal hudbu k jednomu dílu a pak to dali dohromady – a ono to fungovalo!
Ovšem bez Neduhy. Věčně rozlítaný bohém sice rád vystupoval, protože jeho charisma bylo tak velké, že měl vždycky během několika minut publikum v hrsti, což dělá každému umělci dobře, ale velice nerad zkoušel. Nebavilo ho věčné diskutování o tom, co a jak změnit nebo jinak udělat. Chadima dává k dobru historku o tom, jak se připravovala Radimovka: „Neduha tehdy byl především textař a pódiová osobnost, pohodář, který si užíval života a nenáviděl spory. U Radimovky probíhalo opravdu těžký zkoušení, ale Jarda přestal na zkoušky chodit. Objevil se až na poslední zkoušce. Ptali jsme se, kde byl. – „Plachtil jsem!“ Zatímco my jsme zkoušeli, on si jezdil na plachetnici někde pod Vyšehradem! Zvykli jsme si, že my nesmíme dělat žádné chyby, ale Jarda si může dělat, co chce, a když přijde problém, musíme ho podržet.“
Neduhu přestalo The Rock & Jokes Extempore bavit, tak jednoho dne k překvapení všech ze své vlastní kapely odešel, přičemž šéfování předal Mikuláši Chadimovi s jedinou podmínkou, že v souboru musí zůstat jeho kamarád, baskytarista Sláva Simon. To nebyl tak velký problém, Simon s Mikulášem pak spolupracoval ještě dlouhá léta.
Chadima zkrátil název kapely jen na Extempore a pokračoval s ní směrem k slavné alternativní desce Velkoměsto. Neduha po chvíli sladkého nicnedělání, prokládaného policejními výslechy, postavil víceméně folkový soubor Mezzanin, už svým názvem symbolizující mezistupeň mezi undergroundem a vyššími patry muziky, ale odehrál s ním jen tři nebo čtyři koncerty. Začalo se nad ním smrákat.
EMIGRANTEM
Muselo k tomu dojít! Státní bezpečnost měla velmi přehled o tzv. nezařazené mládeži. V té době bylo zaměstnání povinné a mnozí, aby unikli obvinění z příživnictví, se uchylovali k špatně placeným, nicméně často bizarním zaměstnáním. A spousta právě takových individuí se věnovala hudbě nebo na ni někam chodila. To se dalo snadno zmapovat.
Neduha se uchytil v Metě, což byl podnik, který zaměstnával většinou invalidy, ale našlo se tam dosti místa i pro ty „nezařazené“. Lepil pytlíky. „Dalo se vyrobit dvacet tisíc sáčků za dvacet i méně hodin, tedy limit. Měsíčně jsme víc udělat ani nemohli vzhledem ke stropu výdělku.“ Takže dva nebo tři dny práce beze spěchu a zbytek měsíce se mohlo zkoušet s kapelou, malovat, psát nebo jen tak popíjet.
Že policajti navíc znali Neduhu z hospod, to bylo nabíledni. Jeho zjev se vymykal všemu, co se dalo v pražských hospodách vidět. Ostatně, sedal v nich s dalšími individui, štítícími se nejen práce, ale i komunistického režimu. Už jen tím měl na problémy zaděláno. Ale tím hlavním, co ho vyhnalo do náruče pověstné akce Asanace, byla muzika.
Starším netřeba vykládat, že hudba byla považována za prostředek ideologického boje, a proto už od konce šedesátých let docházelo k likvidaci jednoho hudebního proudu za druhým. Poučku o ideovém nepříteli si odskákávali všichni – od těch nejbanálnějších popařů až po začínající nebo hudebně radikální kapely. Každý jiným způsobem, ale lze říci, že čím méně byla jejich tvorba uchopitelná, tím hůř. Neduha musel i z tohoto úhlu logicky skončit v hledáčku StB. „Už od roku 1968 se zajímali! Vždyť jsem v roce 1967 vystavoval na Starých zámeckých schodech, potom jsem hrál na Karlově mostě, byl jsem v Anglii, pak v Holandsku, hrál jsem v kostelích starokatolické církve, vadil jim i zhudebněný Villon.“
Výslechy a předvolání do Bartolomějské gradovaly na počátku osmdesátých let. Z Neduhovy knihy Životaběh vyplývá, že orgány hledaly něco, co by mohlo Neduhu vyřadit ze hry. Pravděpodobně to nebylo prvoplánově lehké, protože Neduha, ač to hodně chtěl, na radu filozofa Jiřího Němce a lidí z jeho okolí nepodepsal Chartu 77. Po letech o tom vyprávěl pro archiv Paměti národa: „Tak jsme to nepodepsali, tajně to podepsal Jirka Mareš, neřekl nám o tom… Pak to nějak podepsal Mikoláš Chadima. Já jsem říkal: Ale já to dodatečně podepisovat nebudu! Abych při odjíždění z toho těžil. Já jsem tak profláknutej, že…“
Pronásledování se stupňovalo, v roce 1982 už byl Neduha na Barťáku skoro stálým hostem. Hrát mohl jen ve starokatolické rotundě v ulici Karolíny Světlé a i tam jednoho dne pronikla zásahová jednotka. Nejvyšší čas, aby v rámci Asanace vypadl.
Neduha: „U výslechu na Bartolomějské mi v roce 1982 pravili: Pane Neduho, vy máte rád mladý holky… Já jsem si naivně zažertoval: Inu, kdo by měl rád starý báby? Oni na to: Ale vy jste to přeháněl. My tady máme výpovědi nezletilých děvčat a jejich rodičů. Tak si vyberte: Na osm a půl roku nepodmíněně do vězení, nebo do Vídně a nikdy zpátky! A tak jsem vstal a šel. Říkali, že moje žádost bude přednostně vyřízena. A vleklo se to rok a k výslechům mě vozili i třikrát týdně!“
26. července 1983 Neduha s těhotnou partnerkou odjeli do Rakouska.
DO VÍDNĚ A ZPĚT
Brzy po příjezdu začal Neduha dávat dohromady novou kapelu, které se říkává Vídeňské Extempore. Mikoláš Chadima mu „obřadně po telefonu“ vrátil právo na užívání názvu kapely. Ono to bylo jedno, Extempore už v té době neexistovalo a po honu na českou novou vlnu nebylo ani pomyšlení na oživení kapely pod touto hlavičkou.
Neduha ve Vídni brzy zapadl do místní české komunity – jeho přáteli byli Karel Kryl, Dáša Vokatá a vůbec celá parta kolem lokálu Nachtasyl. I práce se našla – kostel starokatolické církve v Brigittenau potřeboval varhaníka a údržbáře a zrzavý, jako z Bible vypadlý předobraz proroka, získal časem titul „Klíčník biskupského úřadu“. Byl to pravděpodobně jediný klíčník v celé církvi.
Také vídeňské Extempore fungovalo – Neduha tvrdí, že hráli po klubech až třikrát týdně. „Klubů bylo v té době ještě dost, ale pomalu mizely a museli jsme hrát víc blues a míň nahlas…“. Pro JJN to byl víceméně další návrat k folku. Někdy hráli dokonce jen ve dvojici s bývalým členem Mezzaninu, flétnistou Wasylem Šnajdrem.
Emigrace trvala šest let a čtyři měsíce. Pak to v Československu prasklo a Neduha hned druhý den šel žádat o vízum, přičemž spolu s dalšími žadateli ztropili na ambasádě výtržnost, když jim zpočátku víza odpírali. Ale spěch byl na místě. Už 5. prosince měl hrát spolu s Karlem Krylem, Vladimírem Mertou a dalšími písničkáři ve vítkovické hale. Což se také stalo.
DOMA, A PŘESTO V CIZINĚ
Neduha se ale vrátil do úplně jiného světa, než byl ten předtím. Nadšené uvítání se relativně brzy proměnilo v nezájem. Přicházely nové generace muzikantů a směřovaly úplně jinam, než kam šel kdysi zpolitizovaný underground nebo alternativní scéna konce sedmdesátek. Nahrávky Extempore, podobně jako nahrávky Plastiků, ač staré jen několik let, byly najednou vnímány jako hudba dávných dob. Problém byl také v tom, že mnozí (ale ne všichni) z těch, kdo v těch dávných dobách tvořili, žili už jen z „uplynulých brave years“, z minulosti. Ale alespoň zpočátku bylo co vydávat. Zhruba v té době vzniklo nakladatelství Black Point, které z velké části publikovalo na kazetách a později i na CD archivní nahrávky z vrcholných dob Extempore a dalších tehdejších skupin.
Ostatně, nejen hudebně, ale i lidsky byl Neduha z nového Česka zklamán. Ve vzpomínkovém Životaběhu popisuje svá setkání s lidmi, které dříve znával z malostranských hospod: „Bylo to, jak jsem tušil. Žádné jiskření, hovory o knihách a muzice, tady pleskaly o podlahu hospodské žvásty vypitých hlav, slova vulgární, plytká, hloupá. Jenom o tom, kdo se kde a jak ožral a jak mu bylo špatně… Později jsem potkal několik svých přátel, kteří spadli ještě hlouběji, ani poznat jsem je nemohl. Alkohol je stáhl až mezi bezdomovce, do špíny a beznaděje.“ Tohle spolu s klesajícím zájmem veřejnosti pomohlo nejspíš k tomu, že v Neduhovi vzklíčila frustrace, která jako by zbrzdila jeho další hudební aktivity.
Ještě dřív, než Black Point začal editovat staré Neduhovy opusy, vyšlo mu na jakési obskurní značce Rotag v roce 1991 album Písničky z Rotundy 1968–1983. Svým způsobem to je návrat ke kořenům. Značná část desky, na níž spolupracoval se svým dlouholetým „starokatolickým“ spoluhráčem Karlem Navrátilem, představuje hippiesovský meditační folk. Několik skladeb natočili nově: „Ty staré jsme s Jirkou Hradcem díky jeho trpělivosti udělali znovu a pořádně, možná až moc učesaně, ale vcelku bezchybně,“ hodnotí desku zpětně Neduha, ale sám uznává, že jim chybí vzrušující disidentská atmosféra minulosti.
Prvním skoro úplně novým opusem, který vyšel také v roce 1991, a to dokonce u Supraphonu, byl další z neduhovských komponovaných pořadů Šel jsem včera domů a přišel jsem až dneska. Je to velmi zajímavá deska, průsečík obou Neduhových tváří – starokatolického folkaře, libujícího si v meditacích o životní cestě, a provokujícího rockera, který se nemůže vzdálit od svého Azbestového guláše a Plesnivého embrya, skladeb, které jsou na desce poprvé natočeny v profesionálním studiu. Meditační písně mají převahu, ale Neduhu doprovází Rock & Jokes Extempore Band, v němž znovu účinkuje Mikoláš Chadima a baskytarista Sláva Simon. Novou tváří Extempore se ale stal zpívající perkusionista Jiří Traub, autor čtyř písní. To bylo v Neduhových projektech dost neobvyklé, do té doby byl vždy autorem sám. To byl nejspíš také kámen úrazu, a ještě po letech neměl proto Neduha o albu valného mínění: „Nejsem na ni nikterak pyšný. Velmi do všeho mluvil Traub a já nebyl vždy při ruce, když si vymýšleli se Slávou Simonem legrácky. Výběr písniček, aranže, míchání, dlouhá sóla Jirky Kováře a Mikoláše, vše je jiné, než jsem si představoval já.“
Přesto to není až tak špatná deska. Prostě to, co hrály starší kapely na začátku devadesátých let. A navíc obsahuje jednu z nejlepších Neduhových skladeb, jakýsi neo-protestsong Krásná muzika, jenž reaguje na už zmíněnou změnu atmosféry v české společnosti:
Na světě je všechno
nějak jinačí!
sám nestačíš koukat
– zhloupneš, zlumpačíš!
Svět je přesto krásnej,
krásná muzika!
A neříkej hloupě:
To se nás netýká!
Neduha se po vydání alba, které bychom dnes z ekonomického hlediska označili za propadák, vydal s Extempore na turné. Vystupovali na Slovensku i ve Vídni, ale kapela nedržela pohromadě. Proto v pětadevadesátém při příležitosti oslavy svých padesátin rozčarován prohlásil, že odchází do penze. Často je v té souvislosti citován jeho pozdější výrok: „Mé odchody do ústraní jsou již proslulé, vždy po čase zatoužím státi se poustevníkem. Chci do přírody, pryč od rámusu velkoměst, vždycky mi to ale vydrží jen krátce. A opět se mi po hudbě zastesklo velmi záhy.“
Ono to mělo samozřejmě i jiné důvody soukromého rázu. „Nejenže se rozložilo mé manželství a měl jsem jinou přítelkyni, ale přišel jsem i o práci u církve starokatolické ve Vídni a o služební byt.“ Chvíli se zmítal mezi manželkou na Českomoravské vrchovině a novou partnerkou a nakonec se s ní usadil v Jemnici pár kilometrů od rakouských hranic. Z toho, co o Jemnici psal, moc šťastný tam nebyl.
Svou další kariéru popsal v roce 2017 specialistovi na český underground a alternativu Jaroslavu Riedlovi: „Asi rok jsem vůbec nevystupoval, protože jsem koupil barák na jižní Moravě, a než jsem to tam trochu zobytnil, chvíli to trvalo. Ale dal jsem dohromady kapelu z místních muzikantů. Našli jsme třeba talentovanýho saxofonistu Kubu Doležala, kterýmu je patnáct let a hraje fantasticky, vítaným hostem je Mikoláš Chadima. Říkám tomu moravská verze Extempore. Dřívější pražská sestava Extempore se rozpadla, protože jsem už byl unavenej z neustálýho pendlování mezi Prahou a Vídní. Rozešli jsme se v dobrým, kluci teď hrajou v různých kapelách, jen Jirka Traub, který hrál na perkuse a krásně zpíval, se bohužel oběsil.“
V nultých letech se přesto objevily dvě Neduhovy desky, obě spíše duchovně orientované. V roce 2004 natočil v Brně spolu s violoncellistou Pepou Klíčem album Je láska z darů božích. Neduha byl s výsledkem velmi spokojený: „Pepa za mnou přijel do jakési vesničky na koncert, aby si se mnou zahrál a poznal mě. A od toho okamžiku tam byla touha nějak to zachytit. A tak jsme natočili v Brně ve studiu asi za dvě hodiny toto CD. Nahrávali jsme všechno najednou, jen asi u jedné písničky jsme zopakovali poslední dva takty. Pepovi se líbí moje muzika a texty a on je zase nejcitlivější a nejvirtuóznější violoncellista, jakého jsem poznal.“
Čím ukončit Neduhův příběh? JJN není moc vidět. Když v roce 2014 slavilo Extempore 40. výročí vzniku, vystoupila sestava kolem Neduhy s kompletním provedením Pohřbu funebráka i Milé čtyř viselců a spřízněné, většinou stárnoucí publikum bylo dojato. Plány na další uvádění Milé čtyř viselců po celé republice už nevyšly, navíc se Jaroslav Neduha pak musel potýkat se zdravotními problémy. Dneska je z něj spíš literát a výtvarník. Jeho komiksy by určitě stály za vydání. Občas se někde objeví a zahraje. A tak nějak smutně se dívá na vezdejší svět:
„Nepotrestané Zlo se oklepalo, přetransformovalo, bují, kyne a vysmívá se bloudům a naivkům. Všichni se zaklínají konzumem a trhem a buďto se zalknou hamburgry, nebo skončí jako bezdomovci s požehnáním současných mocipánů. Spekulanti s nemovitostmi, korupčníci, tuneláři, to je nynější „elita“ národa. Ale nekazme si den. Je spousta pěkného kumštu a krásných holek na světě!“