S frontmanem a tvůrčím mozkem kapely Justinem Youngem jsme mluvili o tom, proč Praha live až teď, jak se rodila albová novinka, o ztrátách a životních změnách. Řeč byla i o energii, která muzikanty žene stále dál a motivuje.
Jak je možné, že budete mít koncertní premiéru v Praze až teď?
To je dobrá otázka a sám si ji už několik let kladu, tedy spíš v té podobě, jak to, že Praha chybí mezi koncertními zastávkami našeho evropského turné. V rámci kapely jsme si o tom taky párkrát povídali. Samozřejmě jsem Prahu už několikrát soukromě navštívil a vím, jak krásné město to je, o to větší radost mám z toho, že v Praze také konečně zahrajeme.
Bude to klubové vystoupení. Je celé vaše letošní evropské turné v menších prostorech?
Obávám se, že v Praze teď ještě nemůžeme hrát ve větším. Publikum je třeba si vybudovat. V každé ze zemí, kde teď máme početnou fanouškovskou základnu, jsme nejprve hráli v menších klubech a při každé další návštěvě jsme byli ve větším prostoru. Budeme šťastní, když lidé přijdou, a ještě šťastnější až se pak za nějakou dobu vrátíme, přijdou znovu a možná jich bude ještě víc.
Máte raději menší nebo velké prostory?
Předně chci říct, že si plně uvědomujeme, jaké máme štěstí, a vnímáme, jak úžasná je to výsada, že na nás lidé chodí, ať už jde o malý klub, nebo o prostor pro několik tisíc lidí. V klubech je všechno intenzivnější, upocenější a bouřlivější. To nelze nemilovat. Jak v klubu, tak v hale je všechno o propojení s publikem. Když se podaří to správné napojení, pak je jedno, kde koncert probíhá, vždycky je to hezké a příjemné.
Chováte se na pódiu jinak, když před sebou vidíte pět set lidí, než když jich je pět tisíc?
Samozřejmě že rozdíl vnímám. To vzájemné propojení se utváří jinak. Například když hrajeme na obřím festivalu, vnímám, jakou sílu má mnohatisícový dav, jak je úžasně mocný. V klubu jde o jiný typ sdílení prožitků. Kapela je vlastně součást publika, zatímco na festivalu nebo ve velké aréně je tak nějak odtržená, oddělená od davu pod pódiem. Taky si myslím, že na vystoupení na velkém pódiu je cosi teatrálního, zatímco malý prostor člověku umožňuje být autentičtější.
Co je pro vás největším motorem?
Co nás stále udržuje ve střehu a nutí bojovat?
I tak by se to dalo říct.
To, že člověk nikdy neví, co očekávat. Můžete vystupovat roky a hrát ke třem stovkám koncertů ročně, ale každý bude vždycky úplně jinou a unikátní zkušeností, nikdy nemůže nastat rutina, nuda, právě to nás moc baví a žene kupředu. Myslím, že to je také to, pro co umělci žijí. Žádné dva večery nejsou stejné. Já osobně vím, že jsem na koncertování závislý.
Dokážete z té spousty zážitků, které jistě máte, vybrat nejsilnější moment na pódiu?
Uf, to je… každý večer, když hrajeme If You Wanna, protože to je možná první nebo druhý song, který jsme napsali, pokaždé mě to vrátí o těch několik let zpátky, na úplný začátek a do momentu, kdy jsme ho poprvé zkoušeli, kdy to všechno teprve vznikalo, a uvědomím si, jak dlouhou a bohatou cestu jsme od té doby ušli. Pokaždé, když ten song hrajeme, vnímám, jak jsem emotivní, jak jsem doslova naměkko. Zvlášť když vidím, jak při něm lidé po celém světě řádí.
Vidím, že jste emotivní i teď, když o tom mluvíte.
A to o tom jen mluvím. Vidíte, to jen dokazuje, jak mocná věc to je.
Které koncertní místo je vaše nejoblíbenější?
Miluji Alexandra Palace v Londýně, na tom místě je něco magického. Úžasné místo je také Barrowland Ballroom v Glasgow. Určitě bych mohl pokračovat, těch míst, kde se nám s kapelou skvěle hraje a máme to tam hodně rádi, je víc, ale stejně je to mnohem víc v publiku než v budově, kde se hraje.
Je nějaké místo, kde jste ještě nevystupoval a přál byste si to, podobně jako teď v Praze, napravit?
Nikdy jsme nehráli v Kolumbii nebo na Filipínách, opět by těch zemí bylo víc. Tyto dvě jmenuji hlavně proto, že tam máme poměrně velké fanouškovské základny.
Dokážete říct, kde máte nejoddanější fanoušky?
Jsem si téměř na sto procent jistý, že v Mexiku.
V Mexiku? To by mě, upřímně, zrovna v souvislosti s The Vaccines nenapadlo.
Ale je to tak. Jsou tam fankluby a ti lidé nás podporují, jak a kde jen můžou.
Aktuální turné je ale zatím jen v Evropě.
Začínáme v Evropě, pak budou koncerty ve Spojeném království a následně v Americe.
Líbí se vám karafiáty? Růžové…
Naučil jsem se to.
Díky novému albu.
Přesně.
Neznat pozadí vzniku jeho názvu, přišel by mi neskutečně romantický. Je takový, je pozitivní nebo smutný?
Myslím, že stejně jako celá deska, je všechno, co jste řekla. Je tam trocha zármutku, trocha pozitivity, je tam spousta romantiky obsažená v ohlížení se za minulostí. A titul je chybně zapamatovaná a interpretovaná část textu jedné písně o nesplněném snu.
Písně Dona McLeana nazvané American Pie o nenaplněném „americkém snu“.
Myslím, že všichni máme v životě řadu minulých zkušeností, které si pamatujeme jinak, nebo je aspoň v současnosti vnímáme odlišně než v době, kdy se staly. Z tohoto důvodu je naše smýšlení o minulosti svým způsobem romantické. Když něco musíte opustit, je to smutné, ale zároveň je vzrušující, že to umožňuje vydat se na novou cestu, o níž zatím nic nevíme, netušíme, kam až nás dovede, a to je velmi nadějné a pozitivní. Abych tedy odpověděl na otázku. Je to album se spoustou melancholie, ale nechybí na něm ani solidní dávka optimismu.
Spojuje všechny písně jedna tematická linka?
Ano. Koneckonců je to album o lásce a o ztrátě lásky. Ano, určitě je to téma, které prochází celou nahrávkou.
Desku jste napsal po ztrátě někoho nebo něčeho?
Vlastně obojího. Velké změny v životě nejsou jednou oddělenou věcí, vždycky jde o něco komplexního, co se promítá do všech částí našeho bytí, takže jestliže ztratíme někoho zásadního, ztratíme zároveň i něco zásadního, a mnohdy to něco není jen jedno. Všechno, co s námi souvisí a je kolem nás, je jednota, která nikdy nekončí. Ztráta tedy není jedna událost, vždycky je to celá řada spojených a navazujících událostí.
Kolik času vám práce na desce zabrala?
První píseň jsem napsal zhruba před dvěma lety a celé album jsme dokončili přibližně před rokem, deska tedy vznikala asi rok.
Jak u vás probíhá tvůrčí proces? Začínáte textem, melodií?
Pokaždé je to jinak. V době vzniku první písně jsme už měli zapsaných několik názvů pro skladby, taky pár hudebních nápadů i několik kousků textů. Pak vždycky záleží, kdy přijde nějaká inspirace, která je hnacím motorem pro rozpracování a úspěšné dokončení oněch nápadů. Samozřejmě se taky bavíme o zvuku. S tímto albem jsme věděli, že chceme, aby bylo co nejpřirozenější, a naopak nechceme, aby znělo příliš technicky a uměle, přáli jsme si, aby znělo co nejvíce lidsky, a tedy zůstalo bez velké produkce. Chtěli jsme mít skutečné kytary, skutečné bicí, všechno co možná nejčistší. Myslím, že právě tato ryzost dokonale podporuje téma prostupující jednotlivé songy a prolínající se celou nahrávkou.
Hlavní kus práce je ale přímo na vás. Jak moc přispívají ostatní členové kapely?
Je to tak, nicméně pokud by se ostatní na tvorbě nepodíleli, pak by šlo o můj sólový projekt a kapela by nemusela existovat. Masivně se podílejí na vzniku alba od začátku do konce, na každé písni jinak a v jiné míře, hlavně v případě aranží je to absolutně kolektivní práce. The Vaccines jsme my čtyři společně tvořící novou muziku. Kdybych to všechno dělal sám, výsledek by zněl úplně jinak.
Pracujete společně i fyzicky?
Ne, to už dávno neděláme. Naposledy jsme tvořili spolu na jednom místě, v jedné místnosti při práci na našem čtvrtém albu, což je víc než před pěti lety.
Ve studiu jste společně?
Ve studiu jsme vždycky všichni spolu, ano. To je místo, kde se sejdeme a jsme nejkreativnější.
Zkoušíte před koncertními turné?
Jsme na to příliš líní a taky máme pocit, že čím více zkoušíme, tím hůř to zní. Ale samozřejmě musíme vždycky nazkoušet písně z nového alba, takže jsme naplánovali, že hned po Novém roce se sjedeme do Londýna a budeme zkoušet.
Při zkouškách vznikne také setlist?
Velmi pravděpodobně to tak bude. Teď nemám nejmenší tušení, jak bude setlist vypadat, ještě jsem o tom ani nepřemýšlel. Pochopitelně budeme hrát písně, které od nás všichni očekávají, a k nim přidáme několik kousků z nového alba.
Které písně rozhodně nikdy nemůžete vynechat?
Určitě takové ty „fan favourites“.
Konkrétně?
Konkrétně třeba Post Break-Up Sex, All My Friends Are Falling in Love… co ještě? I Always Knew. Jsou to doslova základní stavební kameny našich koncertů, protože jde o písničky, se kterými má nejvíce lidí spjatých spoustu silných vzpomínek. Jelikož koncerty jsou o lidech, kteří na ně přijdou, stejně jako o nás, nedokážu si představit, že bychom jim upřeli možnost si je poslechnout.
Když se ohlédnete za všemi vašimi alby, jste s nimi stále spokojený? Změnil byste něco?
Samozřejmě. Neznám žádného umělce, který by byl vnitřně hluboce přesvědčený o tom, že všechna jeho alba jsou dokonalá a není nic, co by se na nich dalo změnit k lepšímu. Je jasné, že by se dalo leccos vylepšit a udělat jinak i na deskách The Vaccines. Příliš o tom ale nepřemýšlím a vlastně je ani nijak zvlášť neposlouchám. Na všechna naše alba jsem hrdý, ačkoli jsem si vědom, že třeba nejsou úplně dokonalá. Určitě jsou věci, kterých zpětně lituji, nicméně to je také jeden z důvodů, proč děláme nová alba.
Co bylo jinak při práci na nejnovějším albu?
V krátkosti. Předně se na něm podíleli jiní lidé. Vzniklo v jiném městě, v jiné zemi, v jiné době. Z pohledu umělce jsem se také za ty čtyři roky vnitřně proměnil, lidsky a tím i tvůrčím způsobem. Každé album Vaccines se zrodilo z jiného niterného rozpoložení.
Vzniklo také po personální změně. Těsně před natáčením odešel váš kytarista. Jaký to mělo vliv?
Zprvu to byla hodně těžká situace, ale my ostatní jsme věděli, že chceme desku nahrát, takže jsme do toho šli, ačkoli jsme si nebyli jistí, jestli to bez něj zvládneme tak, jak jsme si přáli. Jakmile jsme ale začali nahrávat a postupně vznikaly záznamy kytar, bylo jasné, že to dáme a že natočíme nejlepší album, jaké momentálně dokážeme. Bylo to jiné, postupně jsme se v tom začali cítit pohodlně a bylo to fajn.
Na závěr zpět na pódia. Vystupujete poměrně intenzivně. Jak se vám daří takové množství koncertů sladit s rodinným životem?
Velmi těžko. Člověk toho musí hodně obětovat. Můžeme si myslet, že když odjedeme na turné, život se zastaví, ale tak to není, život jde dál, pokračuje, ale my u toho nejsme. I proto jsme v průběhu let ztratili dva členy kapely, protože zkrátka takovou porci koncertů a časté dlouhé odluky od rodin nezvládali a nechtěli své rodiny a osobní životy obětovat. Nechci říct práci, protože to je život, není to práce, ale… Vlastně nemám na to jednoznačnou odpověď, myslím… jo… takový je život muzikanta.
Seznamte se
The Vaccines jsou čtyřčlenná britská indierocková kapela, která vznikla před více než třinácti lety v Londýně. Jsou známí díky energické muzice i poměrně intenzivní koncertní činnosti. V minulosti vystupovali po boku takových jmen, jako jsou Arctic Monkeys, Muse, Imagine Dragons či The Rolling Stones. Jejich šesté studiové album vyjde 12. ledna 2024. U nás jej představí 24. 1. v pražském Roxy.