„Existuje jedna věc, kterou všichni sdílíme – a tou je čtyřiadvacet hodin, které má každý den. Pokaždé se toho tolik odehrává. A člověk se tomu všemu může pokusit otevřít,“ říká Meiresonne v rozhovoru pro Headliner. Ještě než jsme se dostali ke konceptu alba, vzpomínali jsme na náš první rozhovor, který se odehrál před dvěma lety v Ostravě, kde se hned vzápětí po fantastickém koncertě zařadili mezi mé velmi oblíbené kapely.
Co si z Colours vybavujete vy?
Koncert v Ostravě pro nás před pár lety znamenal začátek velkého dobrodružství. Ten den jsme měli štěstí, došlo k rozsáhlému výpadku IT systémů, narušilo to leteckou dopravu a kvůli tomu posunuli vystoupení Sevdalizy. Díky tomu jsme dostali lepší čas a najednou jsme hráli před větším publikem. Poprvé jsem si tehdy na koncertu v zahraničí uvědomil, že by z toho opravdu mohlo něco být, že to funguje i jinde než u nás doma. Proto se teď opravdu těším na další evropské koncerty.
Po turné nás navíc čeká další koncert doma v amsterdamské areně Ziggo Dome. Připravujeme obě tyhle věci současně a evropské turné pro mě bude i velkou zkouškou všeho, co potom předvedeme v největším koncertním prostoru v Nizozemsku. Mám obrovskou radost, že se nám v posledních letech doma v Holandsku opravdu daří. Možnost zažívat totéž i v zahraničí vnímám jako takový dárek navíc.
O tom, že jste v Nizozemsku dorostli do Ziggo Dome, jsme mluvili už v Ostravě. Velmi jste se tehdy na svůj první koncert tam těšili. Jak se vám nakonec hrálo?
Hrát poprvé v tak obrovské hale byl naprosto ohromující zážitek. Vždycky jsme si kladli otázku, jak velký vlastně může koncert být, abychom pořád dokázali zachovat intimitu, kterou máme na našich vystoupeních tak rádi. Zároveň jsme chtěli odehrát ten nejmonumentálnější koncert. Jsem rád, že jsme zjistili, že to jde spojit. Měli jsme tam obrovské taneční momenty, velkolepé, epické pasáže, ale zároveň i opravdu intimní okamžiky. Jsme teď o dva roky a jedno album dál…
Vyhovovalo by vám vyrůst natolik, že byste i na turné hráli jen haly či arény?
Když budu úplně upřímný, pokud bychom se někdy dostali do takové situace, bylo by to úžasné. Znamenalo by to, že se s naší hudbou dokáže ztotožnit obrovské množství lidí, a to by bylo nádherné. Zároveň jsme na začátku letošního roku po delší době absolvovali menší klubové turné po Holandsku a bylo moc příjemné zase vidět celé publikum zblízka, místo abychom před sebou měli jenom nekonečné moře lidí. Takže myslím, že budeme šťastní, pokud se podaří zachovat kombinaci. Při opravdu velkém koncertě je snadné spoléhat se na velkolepá gesta, vždycky fungují. Ale nejsem si jistý, jestli se právě s nimi lidé nejvíc propojují. Konfety, obrovské obrazovky, vizuální efekty, to všechno je samozřejmě skvělé a dělá to ohromný dojem. Nakonec jsme tam ale všichni především proto, abychom společně prožili něco lidského.
Na tom je něco krásného. Prostě chceme být spolu s dalšími lidmi v jedné místnosti a něco společně zažít. Je pro mě důležité na to nezapomínat. Neměl by to být jenom showbyznys. Jde o emoce a o sdílení zážitku. Uvidíme tedy, jak se to vyvine.
Vy osobně to jako hudební fanoušek máte jak?
Sám mám jako divák moc rád malé koncerty. Když se jdu podívat na nějakou kapelu, miluju intimní vystoupení v malém klubu. Zároveň mi dokáže naskočit husí kůže, když stojím na stadionu s dvaceti tisíci dalšími lidmi a všichni společně prožíváme něco obrovského. Zvlášť v době, ve které dnes žijeme, je podle mě důležité cítit, že jsme součástí něčeho většího. Že chceme společně prožívat něco krásného, co vzniká z lásky, a ne ze strachu nebo nenávisti.
V dubnu jste vydali nové album, které je mimochodem skvělé. V létě jste už s novými písněmi koncertovali. Cítíte se jako kapela sebejistější, když máte za sebou tři alba?
Nevím, jestli se osobně cítím sebejistější. Ale myslím, že jako sedmičlenná kapela si tím, co děláme, čím dál jistější jsme. Tohle album vnímám jako jedno z nejupřímnějších děl, která jsme kdy vytvořili. Jsem opravdu rád, že jsem v sobě našel odvahu být tak otevřený. A ten pocit se podle mě přenesl i do koncertování. Zmíněné klubové turné, které jsme při vydání alba absolvovali, bylo v tom nejlepším slova smyslu po emocionální stránce jedno z nejintenzivnějších, jaké jsme zažili.
Vaše jarní turné bylo přeloženo z loňského podzimu. Trpěl jste úzkostmi a potřeboval jste čas pro sebe. Je pro vás nyní turné bezpečným útočištěm, nebo naopak představuje velkou výzvu?
Obojí. Vystupování bude pro umělce vždycky představovat určitou výzvu. Je s tím spojený velký tlak. Ale práce na tomhle albu mi pomohla. Během pauzy, kterou jsem si dal, jsem ho dopisoval a dokončoval. Měl jsem najednou prostor, který mi předtím chyběl. Všechno, co jsem se během té doby dozvídal sám o sobě, co jsem si uvědomoval při terapii, jsem přenášel do písní. A díky tomu se pro mě i pódium stalo bezpečnějším místem.
Už nemám pocit, že musím pořád udržovat nějakou fasádu. Že jsem umělec, kterému se skvěle daří, že si všichni užijeme nejlepší večer svého života a že já jsem tady jenom proto, abych sloužil publiku. Tohle album mi umožnilo být otevřenější i během koncertů. Dovolilo mi mluvit o tom, co právě v daném okamžiku cítím. Na turné pro mě bylo nejkrásnější, že všechny ty písně pro mě každý večer znamenaly něco trochu jiného.
Když jsem měl dobrý den, některé skladby na mě působily úplně jinak než třeba o týden později, kdy jsem byl unavený, smutný nebo jsem řešil nějaké problémy doma či v rodině. Dalo mi to možnost každý večer vstoupit na pódium přesně v tom rozpoložení, ve kterém jsem se zrovna nacházel.
Takže když se vrátím k jedné z vašich předchozích otázek, v tomhle smyslu se asi díky novému albu skutečně cítím sebejistější. Především proto, že sám sebe lépe znám, dokážu o tom psát a nebojím se mluvit otevřeně. Son Mieux pro mě nicméně vždycky bývaly místem, kde hudba fungovala jako můj deník. Jako moje vlastní malá forma terapie. Myslím ale, že jsem se od toho v průběhu let několikrát vzdálil. Ale s touhle deskou mám pocit, že se hudba pro mě znovu stala právě tímto.
Jak se projevovalo, když jste se tomu pocitu vzdálil?
Když jsme měli před třemi lety průlom v Holandsku, začal jsem mít tendenci psát trochu méně osobní písně. Víc jsem se zabýval okolním světem. Bylo to jednodušší, nemusel jsem se tak hluboko nořit sám do sebe. Ale teď jsem šťastný, že jsem se vrátil k tomu, kde to pro mě celé začalo. K tomu, že hudba je pro mě terapií, zásadní součástí mého života a mého osobního růstu. Že mi pomáhá vyvíjet se.
Díky tomu můžete nejspíš vytvářet hudbu, se kterou se lidé dokážou opravdu ztotožnit.
Přesně tak. Jedním z mých cílů při tvorbě téhle desky bylo nejen být upřímný sám k sobě, ale také se snažit psát texty bez zbytečné symboliky. Prostě co nejpřesněji vyjádřit to, co skutečně cítím. U některých textů jsem si dokonce říkal, jestli nejsou až příliš doslovné nebo jednoduché. Ale teď jsem opravdu rád, že jsem se k tomu přístupu přiměl.
A ještě jednu věc bych k tomu rád řekl, než přestanu takhle dlouze mluvit. Son Mieux původně začali jako můj sólový projekt. A tehdy to pro mě bylo opravdu jednoduché a bezpečné prostředí pro psaní písní. Jenže během let se z nás stala kapela. A v takové skupině je mnohem složitější vést podobně osobní rozhovory a zahrnout je do společného tvůrčího procesu.
Takže jsme na tom v posledních několika letech museli hodně pracovat. Jak můžeme být otevření, když je nás sedm? Byl to krásný proces. Začali jsme spolu vést hlubší rozhovory a navzájem se inspirovali k psaní písní. Pro mě jsou ty písně nesmírně osobní, ale nejsou jenom o mně. Nakonec se vlastně dostanete k prožitkům, které máme jako lidé všichni společné. Myslím, že právě proto jsme nakonec skončili u konceptu alba 24 Hours. Protože existuje jedna věc, kterou všichni sdílíme – a tou je čtyřiadvacet hodin, které má každý den. Pokaždé se toho tolik odehrává. A člověk se tomu všemu může pokusit otevřít.
Koncept dvaceti čtyř hodin, který album propojuje, jste prý vymysleli až v průběhu práce na albu?
Už jsme měli hotových poměrně hodně písní, v podstatě jsme měli základní obrysy celé desky. A já jsem se na to jednou podíval a najednou mi došlo: Počkejte, my vlastně vytváříme album o čtyřiadvaceti hodinách. A uvědomil jsem si, že můžeme všechny ty písně uspořádat do určitého pořadí a najednou z toho bude příběh jednoho dne. Nezačali jsme s tímhle konceptem předem. Prostě se nám v průběhu práce sám objevil. A potom už nás bavilo vymýšlet, jak bychom mohli vizuálně vytvořit celý svět, který tenhle koncept obklopuje. Hodně jsem přemýšlel o kruzích, o světle, o tom, jak se světlo proměňuje v jakémsi nekonečném cyklu. A právě odtud vzešel nápad na fotografii, která je na obalu alba. Je to umělecká instalace, kterou jsme vytvořili s mým bratrem. Je inspirovaná prostorem Celestial Vault od Jamese Turrella, jenž patří mezi moje nejoblíbenější umělce.
Písně propojují instrumentální mezihry. Snažili jste se hudbou vyjádřit konkrétní čas?
To byla úplně poslední část alba, kterou jsme dokončili. Měl jsem pocit, že pokud chceme zdůraznit myšlenku alba a udělat ji srozumitelnější, potřebujeme určitá místa, v nichž čas ožije prostřednictvím zvuku. Velmi mě bavilo tyhle pasáže vytvářet. Ke konci jsem měl skoro pocit, jako bychom před sebou měli obraz, kterým bylo celé album, a my jsme si jenom hráli se všemi barvami, co už na něm byly. Většina těch meziher totiž vznikla ze samplů již existujících nahrávek, jen jsme je zasadili do jiného zvukového prostoru, který nám připomínal západ nebo východ slunce či půlnoc. I naživo na mě fungují přesně tak, jak jsem si původně představoval. Jako meditativní okamžik, kdy si můžu já i publikum uvědomit: Dobře, teď jsme tady a přesouváme se do další části dne nebo koncertu, podle toho, jak se na to chcete dívat.
Je pro vás současné období tvůrčí?
Období bezprostředně po vydání alba pro mě bývá jedním z nejvíc tvůrčích a inspirativních. Najednou necítím žádný tlak. Právě jsme vydali desku, absolvovali turné a teď se nacházíme ve fázi, kdy máme ještě spoustu času, než začneme mít pocit, že musíme vydat další album. Zrovna jsem se po několika týdnech vrátil z New Yorku. Byl jsem tam sám a navštívil jsem svého starého přítele, který tam žije. A zatím vlastně nevím, kam mě to všechno zavede. Ale mám spoustu nových nápadů. Zatím je nechci nijak pojmenovávat, přiřazovat žánr ani je zavírat do nějakých škatulek. Všechno může plynout volně. I příští rok nás čeká období, kdy budeme mít spoustu času na psaní, na to se opravdu moc těším. Myslím, že budu hodně cestovat. Chci také trochu víc žít, nejenom jezdit na turné. Uvidím, kam mě to všechno zavede.
Seznamte se
Camiel Meiresonne začínal sólo, ale nakonec je ze Son Mieux sedmičlenná kapela. Debut Faire de Son Mieux (Dostat ze sebe to nejlepší) vyšel v roce 2019. O dva roky později deska The Mustard Seed odkazovala na jejich ambice růst (jako hořčičné semínko). Doma v Nizozemsku koncertně dorostli do největších prostor, v zahraničí jsou zatím spíš klubová kapela. Kdo je ale v roce 2024 viděl na Colours of Ostrava, může potvrdit, že ani na velkém pódiu se neztratí. Letos kapela vydala desku 24 Hours – podle Camiela nejupřímnější dílo, které mu dovoluje větší otevřenost vůči publiku.