Laura Pergolizzi alias LP roky skládala hity pro jiné hvězdy, až s baladou Lost on You prorazila i sama. O novém albu, výročí deseti let od jejího průlomu i o životě v Praze si povídáme v rozhovoru na dálku, když má LP zrovna volný den během amerického turné. Evropská část ji 9. listopadu zavede i zpátky do Prahy. V hale O2 universum odehraje svůj letos druhý český koncert po festivalu Colours of Ostrava.
Byla jste někdy v poslední době v Praze?
Teď ne, ale s partnerkou jsme v Praze rok žily, když tam ještě pracovala. Pak jsme se přestěhovaly do Los Angeles, ale pořád do Česka jezdíme na dovolenou a za rodinou. Mám to u vás ráda, je tam krásně a mám tam plno přátel.
Jaký jste měla ze života v Česku dojem třeba oproti New Yorku nebo L.A.? Asi je tady o něco pomalejší životní tempo, co?
Ano, rozhodně. A Praha není tak šílená a špinavá jako New York. Třeba se tam někdy zase vrátíme, líbilo by se mi bydlet někde s výhledem na řeku.
Kde se nachází pokoj číslo 12 z názvu vašeho nového alba Room 12?
Pokoj číslo 12 ve skutečnosti neexistuje. Pamatuju si čísla spousty pokojů, které jsem měla ráda, třeba pokoj číslo 14, 76, 32… U dvanáctky se mi hlavně líbí to číslo jako počet cyklů – 12 hodin na ciferníku, 12 měsíců v roce. Existuje i plno dalších dvanáctek, ale to už bychom zabíhali do náboženství. Původně na albu mělo být 12 skladeb, ale jedna z nich ještě nebyla připravená a já si uvědomila, že ji tam tlačím jen kvůli tomu počtu, i když nefunguje tak dobře jako ostatní. Postupně jsem se v životě naučila nedělat nic na sílu, tak jsem ji vyřadila. Hlavně jsem tím názvem chtěla načrtnout metaforu písní jako pokojů. Protože písnička je jako místo, kam jdete, abyste něco cítili, něco si připomněli.
A já jsem navštívila opravdu hodně různých pokojů, tvořila jsem v nich, skládala jsem hudbu… Třeba dnes jsem v hotelovém pokoji v městě Tempe v Arizoně. Nevím, jestli si ho zapamatuji, třeba ano. Pokoje jsou také místa pro odpočinek a obnovu, protože život na turné je velice náročný. V ohledech, které si člověk dovede představit, i v těch, které ho nenapadnou, dokud to nezažije.
Co patří do té druhé skupiny?
Je to psychická zátěž, když jste pryč z domova. Je to i fyzická zátěž, třeba teď na aktuálním turné hraju šest dní v týdnu, což obvykle nedělám. Nejdřív mi to ani nedošlo, protože to jsou tři koncerty za sebou, pak den volna, další tři koncerty… tak se to nezdá. Až někdy v půlce turné jsem se na to podívala a docvaklo mi, že mám vlastně šestidenní pracovní týden! A já teď hraju skoro celé album Room 12 a potom celé Lost on You, takže to je opravdu hodně zpívání, a já chci fanouškům vždycky dát skvělou show, bez ohledu na to, jestli jsem nevyspalá, nachlazená ze silné klimatizace nebo třeba nemám dobrou náladu.
Jak jste skládala hudbu pro nové album?
Píše se, že jsem si dala pauzu. Já jsem ale jen na chvíli přestala koncertovat, abych se soustředila na album, jako to dělá většina umělců. Nechtěla jsem to jen vmáčknout mezi různá turné, jako jsem to dělala předchozích deset let. Takže jsem si s tím mohla dát trochu víc na čas, taky jsem pro změnu žila takový domácký život, což bylo hezké. A byla jsem ještě na operaci s ramenem, po které jsem asi tři měsíce nemohla hrát na kytaru. I tak jsem během dvou let napsala asi 50 písní, což je myslím slušné. Pracovala jsem se skvělými muzikanty a nahrávala jsem na různých místech – ve studiu Joshua Tree v Kalifornii, v Palm Springs i v Londýně.
Když složíte písničku, jak poznáte, jestli bude pro vás nebo se spíš hodí pro jiného interpreta?
Někdy to nepoznám. Rozhodně ne, když skládám s někým dalším. To mi připomíná, Céline Dion se mnou chtěla skládat, ale já jsem zrovna byla na turné a nevycházelo to. Tak jí můj vydavatel dal jednu z písní, které jsem měla složené pro předchozí album. Věděl, že ji spíš nemám v plánu použít. Bývala bych ráda složila něco přímo pro Céline Dion, ale je fajn mít takhle písničky v zásobě, které můžete rozdávat.
Složila jste někdy písničku pro někoho jiného a pak litovala, že jste si ji nenechala pro sebe?
Ne, ale vždycky k tomu říkám tenhle příběh. Shakira měla ode mě jednu skladbu, ale moje vydavatelství mě přimělo vzít si ji zpátky. Jmenovala se Night Like This, vyšla pak na albu Forever for Now. Já jsem ji původně nechtěla, přišlo mi, že v mém podání je ta písnička až moc roztomilá, že zní jako taková sladká ukolébavka. I když fanoušci ji mají rádi. V podání Shakiry by to asi zase bylo až moc sexy. A pak jsem jednou slyšela cover od úplně jiné zpěvačky, a to bylo přesně to, co jsem si představovala. Takže nikdy nevíte.
Mimochodem, Rihanna se dívala na Lost on You někdy v době, kdy mě vyhodili od Warner Bros. Ale já jsem pak podepsala novou smlouvu a nahrála tu písničku sama. Kdyby si ji vzala Rihanna, kdo ví, jestli bych já vůbec měla celou tuhle kariéru. Jedna moje kamarádka, BC Jean, napsala společně s dalším skladatelem písničku If I Were a Boy. Ten skladatel ji chtěl dát Beyoncé, se kterou taky spolupracoval, Jean souhlasila a dostala za to smlouvu, která tehdy vypadala skvěle, ale nakonec zas tak dobrá nebyla.Ta písnička mohla být její průlomový hit a její kariéra by šla úplně jinou cestou. Ale to se už nedozvíme.
Když se vrátíme před váš velký průlom s Lost on You, stýská se vám po něčem z té doby?
Ani ne. Bylo fajn, že jsem fungovala spíš jako nezávislá umělkyně.
Vy jste se v hudebním průmyslu nejdřív pohybovala jako autorka písní pro jiné umělce. Myslíte, že vás ta zkušenost lépe připravila na vaši vlastní slávu, která přišla později?
Určitě. Já prostě věřím v písničky. Věřím ve skládání písniček. Snažím se necítit dotčena, když je nějaká písnička míň úspěšná, než jsem si myslela, že bude. Jen za tenhle týden se mě alespoň šest lidí zeptalo, co bych jim poradila ohledně skládání. Moje rada je: prostě skládejte pořád další písničky. Ono to změní vás, změní to váš pohled a změní to i pohled dalších lidí. Písnička, které jste nevěřili, může změnit váš život. Naopak můžete mít písničku, o které si myslíte, že to bude hit – a to byste si myslet nikdy neměli. Nevěděla jsem, co udělá Lost on You, nevěděli to ani u Warnerů, když mě vyhodili. Ale tak to chodí.
Skládáte ještě pořád na ukulele?
Ano, miluju ten nástroj, je tak jednoduchý. Třeba Mi Corazón z nové desky jsem složila s ukulele, jen tři akordy pořád dokola. Kromě toho skládám samozřejmě i s kytarou.
Letos je to deset let od vydání Lost on You. Co se ve vaší hudbě za tu dobu změnilo?
Já bych řekla, že nic, i když moji fanoušci by to asi viděli jinak. Pořád je v tom romantika, pořád je to ze srdce. Ale není to tak, že bych se snažila napsat nové Lost on You. Píšu o jiných věcech, zlepšuju se v tom a jdu víc do hloubky. A operuju ve větším měřítku.
Před třemi lety jste v Praze natáčela dva klipy. Jaké to bylo?
Chtěla jsem točit s kolumbijským režisérem Juanem Davidem Salazarem, který tou dobou žil v Praze a navrhl tady jedno krásné divadlo jako lokaci, tam jsme natočili One Like You. Druhý klip jsem původně chtěla udělat k písničce Long Goodbye. Ale lidi z Vodafone, který nám zaplatil celý klip i promo, chtěli z té stejné desky raději skladbu Dayglow a navrhli natáčet na Prague Pride, což jsem si moc užila! A během téhle návštěvy Prahy jsem se v ranní talkshow seznámila s mojí partnerkou Ivetou.
Seznamte se
Zpěvačka a skladatelka Laura Pergolizzi, známá jako LP, se v hudební branži nejprve pohybovala jako autorka písní pro jiné interprety, až v roce 2016 se jí povedl velký průlom s hitem Lost on You a albem stejného jména. Letos slaví dekádu od tohoto úspěchu a zároveň vydává osmou řadovou desku Room 12. Ve své hudbě na první poslech zaujme nakřáplým hlasem, žánrově kombinuje pop, rock a písničkařinu. V létě zahrála na festivalu Colours of Ostrava a na podzim se vrátí do Česka znovu, čeká ji ještě samostatný koncert 9. listopadu v pražském O2 universu.