Eurovize je zmutovanou pozůstalostí typického jevu středoproudé populární hudby, jímž byly festivaly různého druhu. U nás to třeba bývala pověstná Bratislavská Lyra nebo Děčínská Kotva. Jejich součástí bývaly různé autorské soutěže. A kde jsou soutěže, ať v nich jde o peníze nebo prestiž, tam kvetou různé nepravosti.
Však také evropská písňová soutěž, ať se jmenovala Velká cena Eurovize nebo Eurosong, byla už od svého vzniku v roce 1956 pochybným podnikem. Například hned v třetím ročníku zvítězi André Claveau, který reprezentoval Francii s písní Dors, mon amour, zatímco až teprve třetí skončil Ital Domenico Modugno s písní Nel blu, dipinto di blu, kterou pod názvem Volare známe jako jednu z nejslavnějších evropských písní druhé poloviny 20. století, oceněnou Grammy. Takových jevů se objevilo několik i později. Pamětníci si jistě připomenou případ Cliffa Richarda a jeho slavného hitu Congratulations, který skončil druhý, nebo podobný případ španělské skupiny Mocedades a jejich hitu Eres tu z roku 1973, jejž mimo jiné později proslavil Karel Gott. Po vítězích obou ročníků už přitom po skončení soutěže a zhasnutí obrazovek ani pes neštěkl.
Nicméně nebylo všechno špatně. Hlavně v prvních desetiletích dodala Velká cena Eurovize na světovou scénu řadu objevů, jimž právě vítězství v soutěži nastartovalo velkou kariéru. Nejčastěji se v této souvislosti zmiňuje legenda jménem Abba, která jako ještě relativně „no name“ vyhrála v roce 1974 s písní Waterloo nebo Celine Dion, která v roce 1988 vybojovala první místo pro Švýcarsko (!).
To je ovšem minulost. Po roce 2010 se soutěž začala měnit. Hudba ustupovala vizuálnímu zpracování. Místo písniček jsme z obrazovky vnímali něco jako „klipy naživo“. Čím bizarnější a bulvárnější, tím lépe. Všechny zúčastněné televize se začaly přebíjet různými úlety. Vzpomínáte třeba na vousatou rakouskou personu Conchitu Wurst z roku 2014?
Už předtím ale do hlasování okatě vstupovaly i další nechtěné prvky. V roce 2016 vyhrála Ukrajinka Džamala s podprůměrnou písní 1944 jen proto, že evropští porotci a hlasující diváci demonstrovali nesouhlas s ruskou anexí Krymu. A pokud někdo pečlivě sledoval hlasování jednotlivých porot, nestačil se divit, jak si různé neformální aliance, například státy Balkánu nebo Kavkazu, přihrávají hlasy. Kdo se do těchto „koprodukcí“ nezařadil – a to, jak se zdá, Češi nikdy nebyli – neměl šanci.
Jasně, v pop kultuře neexistuje slovo kýč. Existuje méně či více lidová zábava. Ale od veřejnoprávního média očekáváme jistou úroveň, kterou tahle akce nenaplňuje. Prostě nemusíme být u všeho.
Seriál textů Josefa Vlčka nazvaný Vlčkovize vychází každé pondělí na webu Headlineru. Přináší vzpomínky hudebního novináře i pohledy na současnou hudební scénu.