Angelo tentokrát nepřijíždí se žádnou rodinnou formací, ale s velkou kapelou, s níž spolupracuje dlouhá léta. Jednoho potomka, syna Josepha, nakonec ovšem přibere i na toto turné. „Upřímně, nepotřebujeme ho, kytar máme dost, ale proč ne, čím víc, tím líp,“ směje se táta Angelo, který nadcházející turné přijel do Prahy osobně propagovat už v září.
Mluvit s vámi si přeju od dětství. Tehdy bych se nejspíš zeptala, jestli s vámi můžu bydlet na zámku.
No, o nic jste nepřišla. Ten zámek nebyl… zrovna nejlepší. Bydlení na hausbótu bylo fantastické, Irsko bylo fantastické, autobus byl pro život fantastický. Ale zámek… to byla chyba. Nebylo to nic skvělého.
Byla tam zima, moc dlouhé chodby nebo něco takového?
Ne, to ne. Byla to velká klec. Celý den venku postávali lidé a zároveň jsme začínali dospívat a potřebovali se vydat každý vlastní cestou. Myslím, že to byl poslední pokus udržet všechny v The Kelly Family pohromadě. Už jsme byli moc unavení a potřebovali jsme začít žít po svém. Tak to chodí.
O čem jste tehdy snil?
O sólové kariéře jsem ještě moc nepřemýšlel. Nebylo to pro mě nijak zvlášť důležité. Prostě jsem miloval hudbu. V jakékoli podobě, na tom nezáleželo. Když mi bylo sedmnáct, utekl jsem z domova. Víte, celý ten začátek, když přišel úspěch, byl velmi vzrušující. Velmi dlouho jsme pracovali a hraním na ulicích bojovali o to, abychom mohli vystupovat v halách a nahrávat ve velkých studiích. Když to přišlo, prvních pár let bylo úžasných. Ale jako všeho, i tohoto bylo v určité chvíli příliš. Nejdřív zkoušíte všechno možné, abyste se proslavili, a pak jste najednou slavní až moc. Měli jsme osobní strážce a podobné věci. Všechno nemůžete mít plně pod kontrolou. Přešli jsme z jednoho extrému do druhého.
Vrchol slávy vás potkal už v dětství. Když jste například napsal hit I Can‘t Help Myself, bylo vám třináct. Teprve nyní jsem se dozvěděla, že byl určen vaší budoucí ženě, se kterou jste dodnes. Takže se vám navzdory všemu dařilo vést osobní život?
Kiru jsem poznal ještě předtím, než jsme se proslavili, a to bylo dobře. Pomáhalo mi vědomí, že se s námi nepřátelila a nebyla na nás milá proto, že jsme byli slavní. Poznali jsme se v době, kdy jsme hráli na ulici. Přátelství s ní mi pomohlo projít nástupem popularity. Když jsme se pak dali dohromady a sláva začala opadat, bylo velmi důležité mít vedle sebe někoho, kdo mi pomohl se zvednout. Když sláva pomíjí a vy s tím nemůžete nic dělat, máte pocit, že nad vším ztrácíte kontrolu. Připadá vám, že vás lidé odhazují. Pódium, zájem médií a všechno kolem je skvělé, ale musíte mít i skutečný život. A tím je rodina, manželka a děti. Právě to mi dodalo sílu a nadhled, abych pochopil, že všechno ostatní přichází a odchází. Je to důležité, ale ne nejdůležitější.
Tajil jste tehdy před fanynkami, že už máte svou spřízněnou duši?
Nebyli jsme ještě dlouho pár. Tím jsme se stali, až když mi bylo sedmnáct. A to se pak během několika měsíců lidé dozvěděli. Nijak jsme to netajili. Předtím jsem do ní byl zamilovaný a byli jsme si jako přátelé velmi blízcí. Sedm let jsem ji miloval a teprve v posledních dvou letech se zamilovala i ona do mě. Když mi to řekla, bylo to pro mě naprosté překvapení. Myslím, že to bylo tím, že byla o tři a půl roku starší. Když mi bylo dvanáct, jí bylo patnáct, takže mezi námi byl příliš velký věkový rozdíl. Jakmile mi ale bylo sedmnáct a jí dvacet, přestal to už být problém.
Nečekala jsem, že budeme hned na začátku tak osobní, ale ten příběh se vynořil spolu s tím, že jste nyní vydal novou živou verzi písně I Can‘t Help Myself, která patřila k vašim velkým hitům.
Nic si z toho nedělejte. Jen pokračujte, když o něčem nechci mluvit, prostě o tom nemluvím. Nemusíte se bát.
Zmínil jste, že jste z domova utekl. Jinak se z té klece dostat nešlo?
Nebyl jsem spokojený s tím, jak se věci vyvíjely. Bylo to právě v době, kdy jsme bydleli na zámku. Hodně jsme se hádali a nebylo to pro nás hezké období. Prostě jsem utekl. Ze dne na den jsem byl pryč. Nikomu jsem nic neřekl a už jsem se nikdy nenastěhoval zpátky. Samozřejmě jsem pak ještě se svými bratry a sestrami pracoval a udržoval s nimi vztahy, už jsem se ale domů nevrátil.
Co tedy pro vás bylo nejtemnější stránkou slávy?
Množství práce a příliš velký tlak. Neměli jsme zkušenosti, jak jednat s médii, přišli jsme z ulice. Když jsme se proslavili, mysleli jsme si, že jsou všichni skvělí a že nás mají rádi. Když někteří začali psát negativně, nechápali jsme, proč o nás píší špatně lidé, kteří se s námi nikdy nesetkali, nebo proč někteří lžou. Byli jsme velmi naivní. Nechápali jsme, že bez ohledu na vzájemný kontakt a snahu mít s každým jakžtakž dobré vztahy se vždy najdou lidé, kterým se nezavděčíme. Nikdo nás na to ve skutečnosti nemohl připravit. Ani můj otec, ani my sami. Museli jsme si tím projít a myslím, že i to nás opravdu zasáhlo. Ale to všechno k tomu patří.
Dokázal jste si během té doby vždy zachovat lásku k hudbě a radost z toho, že jdete na pódium?
Já osobně většinu času ano. Hudbu jsem vždy miloval a stále ji miluji. Vzpomínám si ale, jak jsem v jednu chvíli pochopil, že je něco špatně. Mohlo mi být nějakých šestnáct let, slezl jsem z pódia ve velké koncertní aréně a ten koncert jsem si vůbec nepamatoval. Kráčel jsem po schodech dolů a nedokázal si vůbec vybavit poslední dvě hodiny. Šokovalo mě to. Pak jsem si uvědomil, že si nepamatuji ani mnoho předchozích koncertů. Přecházel jsem do automatického zombie režimu, což se mi dřív nestávalo: Vyjít na pódium, mechanicky všechno odehrát, úsměv na všechny kolem.
Přísahal jsem si, že už nikdy nevystoupím na pódium, aniž bych tam byl skutečně přítomný. Každou píseň, každý text, úder do bubnu, všechno, co dělám, musím prožívat v daném okamžiku, jinak musím přestat. Dělám dodnes všechno pro to, abych zabránil tomu, aby se to opakovalo. Nikomu jsem se tehdy nesvěřil, všechno se odehrávalo v mé hlavě. Mluvil jsem sám se sebou, to mi jde dobře.
Když jste se všemi těmito zkušenostmi měl vlastní rodinu, bylo snadné rozhodnout se, jestli založíte další rodinnou kapelu?
Můj život je docela komplikovaný, proto se to pokusím zkrátit. V roce 2010 jsme se s manželkou a našimi tehdejšími třemi dětmi – dnes jich máme pět – nastěhovali do starého autobusu a tři roky jsme cestovali po Evropě. V té době jsem se opět živil jako pouliční hudebník. Byl to krásný a opravdu výjimečný způsob, jak trávit čas s rodinou a poznávat svět. Děti se tehdy začaly více zajímat o hudbu a učily se hrát na nástroje, muzicírovali jsme spolu. Učil jsem je, ale na ulici jsem hrál sám.
Když jsem se potom vrátil ke klasickému koncertování a vyrazil například na akustické turné, při kterém jsem v divadlech vyprávěl příběhy a zpíval písně, cestovali jsme opět spolu a manželka s dětmi se ke mně připojily ve třech písních. Lidé tehdy ale nesměli fotografovat ani natáčet. Bylo to prostě jen tam a tehdy. Opravdu se nám to líbilo. O rok později jsme spolu už pracovali na vlastním albu a nahrávali písně. Děti i manželka také skládaly. Následující rok jsme vyjeli na turné. Budovalo se to postupně a trvalo tři nebo čtyři roky, než jsme skutečně začali vystupovat na veřejnosti.
Chtěl jste je zpočátku chránit?
Ano, ale také jsem chtěl zjistit, kam nás to zavede. Nechtěl jsem děti hned postavit na scénu, na kterou třeba ještě nebyly připravené. Po osobní, ale také po hudební stránce. Teprve když jsme měli album Irish Christmas, vánoční desku s irskými prvky, která zněla opravdu dobře, cítil jsem, že nastal čas podělit se o ni s širším publikem. Budovali jsme vše velmi pomalu a nikdy to nenarostlo do úplně obřích rozměrů. Prodali jsme sice několik set tisíc desek a hráli i v halách, ale nikdy kolem toho nebyla žádná hysterie ani nic podobného. Jeden rok jsme odehráli třicet až padesát koncertů, další rok žádný a potom zase třicet. To je mnohem, mnohem méně, než jsem zažil v mládí.
Dnes už je ovšem i tato kapitola minulostí.
Před čtyřmi lety už byly starší děti ve věku, kdy chtěly studovat a dělat jiné věci. Už měly vlastní plány a začaly je uskutečňovat, takže snaha všechno udržet v chodu začínala být trochu stresující. S manželkou jsme si proto řekli: Víte co? Bylo to dobré období, prožili jsme skvělé časy, ale nechme už děti dělat, co samy chtějí. Doma se u nás ale stále hraje a někteří se hudbě věnují i profesionálně. Víte, když se vrátím k původní otázce, měl jsem sice spoustu předchozích zkušeností, ale způsob, jakým jsme to dělali my, byl zase jiný. Šlo o jinou rodinu v jiné době.
Zmínil jste, že doba, kdy jste po konci Kelly Family cestoval s rodinou po Evropě a hrál na ulicích, byla výjimečná. Nechyběla vám v té době ta velká sláva, kterou jste prožil dřív?
Jen málokdy jsem se hnal za slávou. Možná je to mou povahou, ale také jsem na sobě pracoval, abych do té pasti nespadl. Viděl jsem příliš mnoho lidí z branže, kteří jsou v životě velmi nešťastní. Když se honíte za slávou, budete mít velké problémy. Když ale sláva přijde, někdy je jí víc a někdy méně, vážím si jí. Vím, že pomáhá kariéře, hudbě, plánům i financím. Když ale není, neberu si to osobně. A pořád jsem vděčný.
Teď to vypadá, že máte dobře sehranou kapelu.
Šest lidí a já. A na tomto turné se k nám připojí můj syn Joseph. Je mu patnáct a hraje na několik nástrojů. Před rokem začal hrát taky na kytaru a každý den cvičí – tři, čtyři, pět hodin jako šílenec. Miluje to a už je opravdu dobrý. Doufal, že se bude moci přidat na turné, tak jsem ho pozval. Upřímně, nepotřebujeme ho, kytar máme dost, ale proč ne, čím víc, tím líp.
Se třemi kluky z kapely pracuji asi dvanáct let a s dalšími třemi zhruba dvacet až třicet let. Známe se tedy velmi dobře. Je v tom víc než jen společné hraní. Jsme přátelé a prošli jsme si spolu dobrými i špatnými časy. Je to cítit i v hudbě, protože ta je o emocích. Nejde jen o to, jak kdo hraje technicky, ale také, jak spolu lidé vycházejí a jaký pocit vytvářejí, když jsou společně v jedné místnosti. Není to nic ezoterického. Když někam jdete s pěti přáteli, jednoho z nich vynecháte a místo něj vezmete jiného, vznikne jiná dynamika. A ta výrazně ovlivňuje, jak album nebo koncert zní a působí.
Letos jste vydal album Alive. Co pro vás znamená?
Především jsem si dal na psaní písní dost času a byl to skvělý pocit. Není totiž nic horšího než natočit album a nebýt s ním spokojený. Už se mi to stalo a nikdy to nechci znovu zažít. Někdy máte závazky a život vám nedovolí věnovat tomu více času nebo udělat něco jinak.
Všechny písně jsem tentokrát napsal sám. Žádné skupinové skládání ani nic podobného. Díky tomu vzniklo velmi osobní album v tom smyslu, že všechny ty písně jsou součástí mého života a jsem v nich otevřenější. Lidé si myslí, že jsem otevřený v rozhovorech. Ne, ne. Moje písně jsou mnohem otevřenější než jakýkoli rozhovor a moji fanoušci to vědí. Dělám to proto, že moje písně jsou terapií. Prostřednictvím písní si léčím rány, vyrovnávám se s věcmi a stávám se lepším člověkem.
Jak jste přistupoval k nahrávání?
Album jsme nahráli jako kapela všichni společně na analogový pás, zcela bez počítačů. Každá píseň je nahraná na jeden zátah. Všechno vzniká ve stejnou chvíli. Žádné dotáčky, změny, střihy ani auto-tune. Co slyšíte, je přesně to, co hrajeme. Nic víc, nic míň. Takový způsob tvorby hudby je pro mě nejzajímavější, chci dělat tu nejautentičtější hudbu, jakou jen můžeme vytvořit. Jako umělec nemůžete být upřímnější, než když to děláte takhle.
Začíná to už při skládání. Musím si být jistý, že si na nic nehraji. Když píšu píseň a cítím, že v ní mé srdce ve skutečnosti není, že jen dobře zní, zahodím ji. Musí být opravdová alespoň v danou chvíli. Je možné, že o tři, čtyři nebo pět let později už to tak necítím, protože se můj život změnil. To je v pořádku.
Myslím, že někteří lidé to ocení a líbí se jim to. Pro jiné je to příliš opravdové. Někdo má rád, když je všechno uhlazené. I to je v pořádku. Jestli se to někomu líbí, žádný problém. Nedělám to jen pro ostatní lidi, ale v první řadě pro sebe. A když se najde publikum, skvěle.
Hodně vašich písní reaguje na dění ve vašem životě bezprostředně. O čem jste psal v poslední době?
V posledních několika měsících jsem toho moc nenapsal, protože když jste velmi zaneprázdnění, nezbývá energie. Někdy si proto dávám vědomou pauzu. Dal jsem si například tříletou pauzu a první rok jsem se celý rok nedotkl kytary ani jiného nástroje a nezpíval jsem. Jen jsem poslouchal hudbu a věnoval se spoustě jiných věcí. Četl jsem knihy, díval se na filmy, trávil čas s rodinou, věnoval se koníčkům a cestoval. Když jsem pak začal psát písně, bylo to jako znovunalezená láska. Všechno ze mě začalo proudit ven. Někdy potřebuji odejít stranou. A občas píšu o aktuálních věcech a jindy ze mě vycházejí témata, která už delší dobu nosím v hlavě.
Například?
Poslední píseň na albu, Promise to Do Better, je o problémech se závislostí na alkoholu. Přestal jsem pít před čtyřmi a půl lety, ale trvalo celé tři roky, než jsem tu píseň dokázal napsat. Nebyl jsem toho schopný. Neměl jsem sílu ze sebe dostat slova. Věděl jsem ale velmi dlouho, že tam ta píseň je.
Napadá vás nějaké téma, které vám právě leží v hlavě a čeká na svou chvíli?
Ale ano, vždycky tam něco je. Někdy ovšem člověku chybí odvaha a jindy je to příliš osobní. Občas není třeba mluvit o všem. Mohlo by to někomu ublížit. V tom případě dané téma zpracujete jinak, bez písně. Třeba něco uvaříte nebo se jdete projít.
Benjamínek Angelo
Nejmladší z devíti sourozenců, kteří tvořili kapelu The Kelly Family dlouho předtím, než se v roce 1981 narodil. Angelo Kelly byl blonďatý benjamínek, který se ovšem nehodlal nechat staršími sourozenci zastínit a brzy se stal jedním z významných autorů kapely, která byla na vrcholu slávy v polovině devadesátých let. Písně s jeho vokálem, například An Angel, patřily k největším hitům. Později Angelo vystupoval v různých kapelních konstelacích, několik alb nahrál i se svou druhou rodinnou kapelou Angelo Kelly & Family, do níž se zapojila i manželka Kira Harms Kelly a jejich pět dětí. Tuto kapitolu uzavřel před čtyřmi lety. Do Prahy přijíždí s celkem osmičlennou kapelou a novým albem Alive.