„Jasně, mohli jsme tu desku pojmenovat: Hele, koukni na ten absolutní bordel, ve kterej se svět proměnil, ale chtěli jsme být o něco pozitivnější,“ směje se šestapadesátiletý Benji Webbe z kuchyně svého bytu v Newportu. Ve velšském přístavu se narodil, přičichl ke kultuře soundsystémů, punku i metalu, na pár let odjel, dnes na něj nedá dopustit.
Zrovna se bavíme o názvu alba Smile, které Skindred složili a natočili během pandemie covidu-19. Do temného světa chtěli vnést trochu pozitivity, které je Benji Webbe plný. „Smile mi přišel jako nejlepší název,“ dodává a směje se.
Řekněte mi něco o Newportu, kde jste strávil téměř celý život. Jaké je to město? Co vás na něm baví?
Newport je můj domov. Pět let jsem žil na Floridě, kde jsem zjistil, že mi chybí komunitní život. Bydlím v kulturně rozmanité čtvrti, je to melting pot. Žijí tu Arabové, Somálci, Afričané, lidé z Karibiku, Italové, spousta národností. A všichni se snaží, aby se v naší čtvrti žilo co nejlépe. Pokud je člověk otevřený a bydlí na podobném místě, může se od ostatních naučit spoustu věcí. Newport je přístavní město, takže k nám historicky proudili námořníci z celého světa. Tohle je Newport, který miluju.
Jak se změnil od dob vašeho dětství?
V posledních letech městu chybí finance a na ulicích je to stále více vidět. Máme problémy s drogami, spousta lidí trpí obezitou. Ale místo abychom od toho utíkali, možná i do jiných měst, je lepší si na problém posvítit a snažit se ho řešit. Žije tady spousta výborných lidí, což pro mě znamená mnohem víc než nabitý rozpočet. Co se ducha týče, Newport prosperuje skvěle.
Se zpěvem jste začal na soundsystém parties, jak tyhle večírky v Newportu během 70. let vypadaly?
Zaprvé, říkali jsme jim blues parties a byly naprosto nelegální. Nepořádaly se ale za městem jako dneska. Měli jsme je přímo pod nosem – uprostřed obytné čtvrti. Prostě vyklidíte všechno, co máte v obýváku, a přivezete obrovské reprobedny. Ale takové, které neseženete v žádném obchodě, musíte je vyrobit sami. V obýváku z nich sestavíte celou zeď, je tma, všechno je černé a jediné, co cítíte, je tráva. V tomhle jsem se narodil. Tehdejší reggae novinky nešly koupit v britských obchodech, všechny nové sedmipalce se vozily z Jamajky a hrály na soundsystémech. Tam jsem poslouchal skvělé zpěváky jako Denis Brown, Gregory Isaacs a Frankie Paul. Když jsem vzal do ruky mikrofon a začal je imitovat, lidi říkali: „Wow, ten kluk je v tom dobrej!“
Tehdy jste si řekl, že se budete živit hudbou?
To bylo trochu později, někdy kolem čtrnácti let. Jakmile došlo na psaní, čtení, matematiku nebo zeměpis, byl jsem nejhorší ze třídy. Pokud jsem ale bavil třídu a zpíval se spolužáky, byl jsem jednička. Můj bratr hrál v reggae kapele. Moc jsem se o to nezajímal, ale jednoho dne mě vzal s sebou. Seděl jsem vzadu v dodávce s nástrojovkou, jeli jsme napříč celým Walesem a mně to přišlo jako tisíc mil. Když jsme vybalili aparát na pódium, dali nám alkohol a trávu, holky všude, kam se podíváš. Sledoval jsem koncert mýho bráchy a vidím, jak ho všichni milujou. Když dohráli, postával jsem za klubem a vidím basáka, jak přebírá peníze. V tu chvíli mi bleskne hlavou: „Počkat, počkat. Takže my jsme sem přijeli, všichni nás zbožňovali, dali nám trávu, chlast, brácha pařil na pódiu a pak dostal zaplaceno? Do háje se školou! Tohle chci dělat.“ Myslím, že to bylo dobré rozhodnutí.
Dalším zlomovým momentem bylo, když jste viděl film Dance Craze, který letos běžel znovu v kinech. Byl jste se podívat?
To ale nebylo Dance Craze. Jako dítě jsem často koukal na BBC 2, kde dávali dokumenty o všem možném. Jednoho večera běžel dokument o kapele The Specials. Nikdy jsem o nich neslyšel, ale hned jsem se do nich zamiloval. Parta černých a bílých muzikantů, na sobě obleky a kravaty a přitom hráli punk rock. Tehdy jsem si uvědomil, že se chci věnovat kultuře, v níž se budou mísit různé vlivy. Viděl jsem, že to jde.
Odkud se vzala vaše láska k punku a tvrdé muzice?
Brzy mi došlo, že se v punku i reggae bojuje za svobodu. Je to rebelská hudba. V obou žánrech se zpívá o podobných tématech, jen v jiných barvách. Moje rodina pochází z Karibiku, já jsem se narodil ve Velké Británii, vidím obě mince strany. Proto se můžu identifikovat s punkem i reggae. Pojednávají o sračkách, které na nás sype vláda a další.
Hudbu Skindred popisujete jako oslavu života, teď jste naznačil, že svět už pamatuje lepší dobu. Jdeme z jedné krize do druhé. Co konkrétně oslavujete?
Vzduch, který dýchám, svobodu, kterou mám. Fakt, že můžu jít do klubu a koukat se na kapely. Fakt, že si můžu zapnout televizi nebo sejít tady k řece a zaplavat si. Na světě je spousta věcí, za které můžeme být vděční a říct si: Víš co? Život se vyplatí žít naplno. Každý den. O to se jako kapela snažíme. Ať už hrajeme kdekoli, chceme lidi povznést, povzbudit, předat jim lásku, možná nasměrovat. Nenávisti je svět už tak plný.
Vaše letošní a osmá deska Smile se vyšplhala na druhé místo britské albové hitparády, opanovala první místo v žebříčku ostrovní nezávislé hudby a kategorie rock & metal. Co to pro vás znamená? Máte za sebou solidní kariéru i bez čelních příček hitparád.
Samozřejmě to potěší, ale za 25 let člověk vybuduje hodně věcí. Rozhodně jsem to nečekal, říkal jsem si, že se možná dostaneme do top 20? Když Smile vyšplhalo na druhé místo, zaskočilo mě to. Ale samozřejmě – měl jsem radost. Je to něco, o co usilujeme, ale že bych pro to žil? To ne. Rozhodně to není důvod, proč děláme hudbu.
Dokáže druhé místo v britské hitparádě pro kapelu vašeho formátu něco prakticky udělat?
Nemyslím, že to pro Skindred znamená něco zásadního. Odvedeme stejnou show, když dostaneme 50 000 nebo 15 liber. Vyřveme si srdce tak, jak to děláme vždycky. Je hezké, když se o kapele dozví víc lidí, ale kdyby se to nestalo? Budeme pokračovat v tom, co děláme.
Singl L.O.V.E. (Smile Please) je z velké části založen na riddimu 54-46 Was My Number od Toots and the Maytals…
Víte, co miluju na reggae? Jak se pořád vrací a inspiruje. Můžete ho recyklovat pořád a pořád dokola. Já miluju tvrdou rockovou hudbu a reggae, když se tyhle dva světy spojí, jsem nejšťastnější. Reggae mě vždycky bude inspirovat a hlavně to nejstarší, protože mám pocit, že tehdy bylo nejčistší. A já chci udělat něco nového ze starého.
Zajímá mě,, jestli jste tím chtěli složit poklonu kořenům jamajské hudby. Protože v písni Mama pro změnu slyším ozvěny další klasiky, tentokrát Israelites od Desmonda Dekkera.
Tyhle songy určitě inspirovaly energii našich písní. Mám černou kůži, kořeny v Karibiku a tyhle písně jsou součástí mého života od chvíle, kdy jsem začal vnímat hudbu. A pokud sledujete vývoj reggae od 70. let do dnešního dne, některé motivy se neustále recyklují a stávají se novými.
Jsou pro vás tyhle dvě písně něčím výjimečné? Máte s nimi spojené nějaké vzpomínky?
Ani ne. Ale když jsem vyrůstal, moji rodiče je hráli pořád dokola. Nejsou to písně, které jsem dvakrát někde slyšel, jsou součástí mojí DNA.
L.O.V.E. (Smile Please) je zároveň nejjemnější song od Skindred za mnoho let. V premiéře jste ho odehráli loni na festivalu Download, což je jedna z největších metalových akcí na světě. Byl jste nervózní z reakcí publika?
To ne, já ji vlastně složil pro ten festival. Ono tam totiž vždycky prší, každý rok z oblohy tečou provazy deště. Tak mě napadlo, že lidi ještě víc naseru čistou reggae písní. Jenže ono loni se udělalo krásně, slunce pralo. Byl to vtip, který se mi vrátil jako bumerang. Myslel jsem, že na nás budou lidi řvát „fuck you! fuck you!“, ale ne. Prostě jen tancovali. Když festival skončil, slyšel jsem lidi mluvit jenom o tom divným reggae songu, co hráli Skindred. Přitom to byl metalový festival a hlavní hvězdy byli Slipknot. Takže pokud chcete udělat něco jinak, nebojte se, co si lidi pomyslí. Tohle je dokonalý příklad.
Jaké to bylo, vidět tisíce metalistů tančit na reggae skladbu?
Za ty roky jsme si ve Skindred ujasnili, že my nebudeme diktovat davu, co mají poslouchat. Dodnes mě tenhle přístup nezklamal. Kapela se nemá ptát publika, co chce slyšet, prostě jim řekne, co budou poslouchat. Takže všichni měli na sobě trika Slipknot a AC/DC a tančili reggae.
Letos jste hráli na Glastonbury, vlastně jsem vás ve čtvrtek na Truth stage viděl. Bylo tam tolik lidí, že jsme se zasekli v davu a nemohli dopředu ani zpět. Pod pódiem to bylo divoké. Máte za sebou tisíce koncertů, byl tenhle něčím výjimečný?
Zrovna dneska jsem někomu říkal, že to je můj nejoblíbenější letošní koncert. Vůbec jsem nevěděl, jak nás tamní publikum přijme. Ale přišlo tolik lidí, že se mi tomu nechtělo věřit.
Když o tom mluvíte, tolik lidí jsem v Shangri-La ještě nezažil…
No… a máte to! Není co dodat. Já jsem vždycky chtěl Skindred přivést na Glastonbury, protože vím, že jsme schopni pojmout spoustu druhů hudby. Pokud máte rádi punk rock, heavy metal nebo taneční hudbu, můžete vyrazit na Skindred. Doufám, že se tam příští rok vrátíme na větší pódium.
Hodně lidí, včetně mě, chápe Glastonbury jako výjimečnou událost. V mnohém je jiné, než drtivá většina letních festivalů. Jak Glastonbury vnímáte vy? Z Newportu je to jen pár desítek mil přes bristolský záliv.
Glastonbury mi přijde jako výjimečná příležitost pro šíření lásky. Nehraje tam moc metalu, je to žánrově rozkročený festival. Tamní fanoušci by na kapelu typu Skindred asi normálně nešli. Přečetli by si o nás, že hrajeme reggae, heavy metal a taneční hudbu a mávli by nad tím rukou. Jenže, když nás na Glastonbury vidí naživo, můžou rychle změnit názor. Vidím to na každém koncertu.
Vidíte, jak vyrábíte fanoušky metalu?
Dnes ráno jsem dostal e-mail jednoho fanouška, který na nás nedávno vzal dva kamarády, co nikdy neholdovali rocku ani tvrdé hudbě. Prostě jim koupili lístky a na konci večera byli největšími fanoušky Skindred. Natočili jsme osm desek, všechny jsou skvělé, pro mě jsou ale na prvním místě koncerty. A nejraději hraju pro lidi, kteří nás nikdy neviděli. Miluju to překvapení.
Když jste zmínil e-maily, prý vám občas píší fanoušci s depresemi a myšlenkami na sebevraždu s tím, jak jim hudba Skindred pomohla. Jak často se to děje?
Ano, stává se to. Mně může napsat každý na Instagram nebo Facebook a já odpovím. Spousta muzikantů to nedělá, nebo na to mají lidi. Já ale odepisuju sám. Hudba je pro mě platforma k šíření lásky, projevení péče, nabídnutí pomoci a povzbuzení. Udělám si čas na každého. O sebevraždě mi napsali i fanoušci, kteří si pak život skutečně vzali. Je to strašné, ale co s tím můžu dělat? Pokud jsou démoni ve tvé hlavě tak silní, že tě donutí k sebevraždě, je mi to líto. Ale jediné, co můžu udělat, je snažit se pomoct.
Takže jsou ty e-maily těžké i motivující zároveň…
Určitě je to těžké. Když mi někdo řekne, že jsem jeho vzor, začnu se smát a říkám: „Pokud hledáte vzor, rozhodně se nedívejte na mě.“ Jsem lidská bytost a něco podělám každý den. Rozhodně nejsem vzor. Jen se snažím lidi povzbudit a ideálně hudbou. Hudba je skvělá, ale já nejsem milionář. Nevydělávám miliony. Ale víte co? Největší odměna je vidět, jak se lidi usmívají.
Seznamte se
Skindread vznikli na půdorysu kapely Dub War ve velšském Newportu. V roce 1998 ji založil zpěvák Benji Webbe spolu s basákem Danielem Pugsleym. V roce 2002 do kapely přišel kytarista Demus spolu s bubeníkem Aryou Gogginem a od té doby hrají ve stejné sestavě. Vydali osm alb, zatím poslední jménem Smile ocenili kolegové z kapel Metallica, Rage Against the Machine nebo Disturbed. Pozitivní recenze sbíralo v časopisech Kerrang!, Louder, NME a dalších.