Jen pár hodin před jejich vystoupením jsme si povídali s frontmanem Jacobym Shaddixem a bubeníkem Tonym Palermem o nové muzice, vtipných videích, přemlouvání manželky k natočení filmu pro dospělé nebo zdravém přístupu k sociálním sítím.
Stejně jako loni s Headem a Rayem z Korn jsem měla pocit, že sedím se super sympatickými kluky z nějaké mladé kapely, která nedávno vydala první hit a s obrovským nadšením se infiltruje mezi úspěšné. Prostě si jen tak na pohodu povídáme a smějeme se. Jejich energie na pódiu ani v backstagi zdaleka nenaznačuje, že Jacobymu bude za tři roky padesát a Tony tyto kulatiny oslavil už skoro před čtyřmi lety.
Když jsme si podali ruce a usadili se na pohovky, Jacoby několikrát hodil na stůl tři červené kostky s očekáváním, jestli mu padnou ty nejlepší kombinace. Nepadly.
Jaká čísla by vám měla padnout?
Jacoby: Určitě aspoň jedna šestka.
Tony: Ideálně tři šestky.
Jacoby: A taky čtyři, pět, šest, to je vůbec nejlepší.
Tak ale zase máte jistě štěstí v lásce…
Jacoby: To mám, obrovské.
Přes dvacet let starý hit, který musí zaznít na každém koncertě.
Dost si hrajete a hodně rádi. Často děláte různé šílené věci, jako například video, kde zešílíte po šálku kávy, nebo demonstrujete, co se stane, když stříknete do vzduchu insekticid. Někdo by mohl říct, že na to už jste trochu moc velcí kluci.
Jacoby: Cože? To jako že jsme nějací dědkové? Dovolte mi vysvětlit, o čem je rokenrol. Je o tom, že člověk navždy zůstává dítětem. To je všechno! Je o té navždy přítomné dětinskosti, která je uvnitř vašeho ducha. A díky bohu za to, protože si myslím, a taky to často vidím, že lidé mého věku, kteří žijí běžným způsobem, vypadají, jako by v sobě neměli život. Mají prázdné pohledy, žádná jiskra v oku, působí vyhasle. V životě musí být zábava, sranda, člověk by měl mít smysl pro humor.
Vy takhle bavíte sebe i své fanoušky. Je někdo, kdo podobně rozesmívá a baví vás?
Jacoby: Jednoznačně Jack Black. Všichni ho milují. Proč? Je pohodář, má skvělý smysl pro humor. Ví, co dělá, proč to dělá a dělá to zatraceně dobře. Snažím se být jako Jack Black. Jenom ne tak vtipný a ne tak bohatý. Chápete.
Tedy přesný opak toho, kým jste ve skutečnosti.
Jacoby: Přesně tak, aspoň doufám. Ve skutečnosti jsem slaďouš, pohodový týpek, se kterým každý dobře vychází.
Tony: Taky pěkný klaun a bavič, ale občas…
Jacoby: … občas se taky trochu mračím nebo jsem posmutnělý, to přiznávám. Takže poněkud smutný klaun.
Tony: Ale jenom občas, to je třeba zdůraznit.
Máte nějaké další herecké ambice?
Jacoby: Opakovaně se snažím přemluvit manželku k natočení filmu pro dospělé.
A?
Jacoby: Myslím samozřejmě pouze pro naše osobní společné použití, ale… říká, že ne.
Chápu. V dnešní době internetové je to nebezpečné.
Jacoby: Ale já bych to na internet nedal.
Jenže znáte to, všechno vždycky nějak unikne.
Jacoby a Tony jednohlasně: Ó ano.
Jacoby: Zkrátka na to občas znovu pomyslím a zase jí to navrhuji. No a stejně se pořád někdo snaží se dostat do naší mysli, hacknout nám mozek.
Třeba kdo?
Jacoby: Třeba Elon Musk. Zvrácený sráč.
Proti sociálním sítím ale nic nemáte.
Jacoby: Proti sociálním sítím a médiím nic nemáme. Osobně si užívám možnosti, které nám nabízí, a myslím si, že je používáme bezpečným způsobem. Netrolíme, neházíme na lidi sračky, nijak je nesrážíme.
Tony: Naopak je využíváme v pozitivním slova smyslu. Snažíme se pobavit, povzbudit, zlepšit lidem den.
Jacoby: Myslím, že když k sítím přistupujeme právě takhle, je to velmi zdravý přístup. Na rozdíl od různých anonymních osob, které se chovají agresivně a zhoubně a jen tím ukazují svou vlastní malost.
Píseň zní v thrilleru The Retaliators, kde si frontman Jacoby Shaddix zahrál.
Mají to vaše děti stejně nebo, vzhledem k tomu, že jsou jiná generace, vnímají a používají sítě jinak?
Jacoby: Moje děti žijí se sítěmi, ale ne sítěmi. Mají k nim zdravý vztah. Teď jim je jedenadvacet a osmnáct a sociální sítě rozhodně v jejich životě nehrají hlavní roli. Na druhou stranu náš nejmladší syn, devítiletý, chce být youtubovou hvězdou. Vždycky mu na to říkám: Staň se, čím chceš, ale teď buď ještě dítě, hraj si na bicí, hraj baseball, choď ven.
Chtějí být muzikanty jako vy?
Tony: Můj syn na muziku moc není, tedy má ji rád, ale aktivně se jí nevěnuje. Jeho hlavním zájmem je snowboarding.
Jacoby: Mého nejstaršího hudba zajímá, Makaile je velký fanoušek, ale v kapele být nechce. Ten druhý, Jagger, hraje na bicí a už asi pět let rapuje. Všechno si sám píše a nahrává u sebe v pokoji. No a ten náš malý, Brixton, právě objevil School of Rock a úplně se do ní zamiloval, takže hraje na basu, zpívá.
Tony: Fakt? No tak to je bomba!
Jacoby: Je to ještě dítě, objevuje svět. Mám z něj samozřejmě radost a uvidíme, jak se nám dál bude jeho láska k muzice vyvíjet a projevovat.
Budete ho v tom podporovat?
Jacoby: Teď chci, a taky mu to říkám, aby si hlavně naplno užíval dětství. Nejsem ten typ otce, který říká dětem, že chce, by šly v jeho stopách. Naopak, spíš je nabádám k tomu, aby zkusily něco jiného, objevily něco jen pro sebe, vydaly se vlastní cestou. Ve smyslu: Jdi za svým snem, ne za mým snem, následuj svou vlastní vášeň, ne moji vášeň. Buď sám sebou, staň se sám sebou, objev, kdo jsi ty, naplno se realizuj.
Malé Papa Roach si tedy nestavíte.
Jacoby: Ne. A takové kapely stejně většinou za nic nestojí. Ty kapely, kde za vším stojí otcové. A taky nikdy moc dlouho nevydrží.
Taky je tam hodně srovnávání.
Jacoby: Přesně. Jsou pořád v něčím stínu. Zkrátka, buďte sami sebou!
Tony: Ale třeba Wolfgang van Halen, ten je neuvěřitelně dobrý. On i sám říká, že dělá svoje věci po svém a nechce, aby ho kdokoli srovnával s tátou.
Jacoby: Zářný příklad výjimky potvrzující pravidlo.
Na podzim vás čeká další společné turné se Shinedown, taky jste měli pár koncertů s Don Broco, což muselo být geniální.
Jacoby: Milujeme je! Ti kluci jsou úžasní hudebně a je s nimi neuvěřitelná legrace.
To jsem si přesně myslela, že ten váš a jejich humor dohromady musí dokonale fungovat. Se kterou kapelou jste doteď zažili nejsilnější momenty?
Jacoby: S Avenged Sevenfold.
Ti se teď po šesti letech vrací s novou deskou a znovu koncertují.
Jacoby: Jsme rádi. Odjeli jsme toho s nimi opravdu hodně a je to kapela, která rozhodně patří na velká pódia a v rockovém světě má své místo. Taky chci znovu zmínit Don Broco, s nimi je to pokaždé pecka. Hollywood Undead, to jsou kámoši, hodně spolupracujeme.
Tony: Jsme už rodina. Jejich vystoupení je navíc jedna velká party.
Co nebo koho vy vlastně posloucháte?
Tony: Mám rád Stockholm Syndrome, sice starší písničky, ale jsou pro mě hodně silné a neustále se k nim rád vracím. Obecně miluji funky, Bruna Marse…
Jacoby: To mému srdci je zase nejbližší James Brown. Cokoli od něj. Legendární, ten jeho přístup, energie, všechno je to nesmírně nakažlivé…
Raise up, get yourself together, and drive your funky soul…
(zpívá úryvek z písně od Jamese Browna…)
Taky miluju funky.
A mimochodem, jak je možné, že děláte rozhovory? To zpěváci v dnešní době obvykle před koncertem nedělají.
Jacoby: Opravdu? Jakože bych se měl před koncertem šetřit? No tak v tom případě dnes zruším všechny ostatní rozhovory.
To byste snad neudělal.
Jacoby: Ale udělal, přece se musím o sebe dobře starat, abych pak podal výkon.
To rozhodně ano, ale…
Tony: Zpěváky chce přece vždycky každý, vždyť mají většinou nejvíc co říct.
Pravda, jenže většinou nám posílají… bubeníky nebo basáky, v lepším případě kytaristy.
Tony se velmi srdečně směje.
Jacoby: Ne, já ten zbytek prostě zruším. Můžete za to vy a hotovo.
Z aktuálního stejnojmenného alba, které vyšlo loni v květnu.
Neřekla jsem, že byste měl, jen jsem chtěla vyjádřit radost, že s vámi můžu mluvit. A navíc mám natočené, že jsem to neřekla.
Jacoby: Zatím ano, ale ono se vám to nějakým nedopatřením smaže.
Jacoby bere do ruky mobil, na který nahrávám, a předstírá, že chce rozhovor smazat.
Poslední otázka: Máte nějaké rituály, které před koncerty dodržujete?
Jacoby: Vždycky se rozcvičím a rozezpívám. Obléknu si kalhoty, jednu nohu po druhé. Prohodíme pár slov o tom, jak to vypadá tam venku, řeknu si krátkou modlitbu, vybíhám na stage a pak už děj se vůle boží.
Těšíme se na každé další vaše vyběhnutí. Díky za rozhovor.
Jacoby: My děkujeme za JINÝ rozhovor.
Přichází tourmanažer, fotí nás.
Jacoby: Máme tam ještě něco?
Tourmanažer: Ještě tady je nějaká Česká televize.
Jacoby: Tak to zruš, dáma říkala, že nemám dělat rozhovory.
Pomáhá vám to?
Jacoby: Udržovat mladého ducha. Rozhodně ano. Když je člověk tvůrčí, neustále se snaží hledat to další, něco nového, co ho při psaní songů posune. Pořád to ve vás žije a také vy jste díky tomu pořád naživu. Nemusíte jen existovat, ale skutečně žijete. Je to droga, kterou chcete dál brát a zároveň vám neničí život.
Vaše poslední deska Ego Trip vyšla loni. Pracujete už na něčem novém?
Jacoby: Pár dní před tím, než jsme vyrazili na toto turné, jsem byl ve studiu. Nahrával jsem zpěvy do nového songu. Odpověď je tedy ano. U nás je vlastně pořád něco nového. Tobin, Jerry a Tony začali skládat hned po vydání Ego Tripu, možná spíš už hned po jeho dokončení, takže za ten rok už máme docela solidní zásobu materiálu. Teď jde o to ho rozvinout a dopracovat, vybrat to nejlepší.
Tony: Máme zásobu takových osmi až deseti skladeb. Zatím jsme z nich vybrali dvě, u nichž cítíme, že jsou inspirující a zvukově jdou přesně tím směrem, kterým teď chceme jít. S nimi byl Jacoby před naším festivalovým tour ve studiu, aby do nich vystřihl vokály.
Jacoby, vy jste si taky nedávno zahrál ve filmu The Retaliators. Jak k tomu došlo?
Jacoby: Jednoduše mi zavolal management: Nechtěl byste si místo zpívání zkusit, jaké to je být hercem? Já na to: Běžte s tím někam. Oni: Jste si jistý? No a já jsem vyměkl: Možná… Ano! Jsem rád, že jsem do toho šel, byla to opravdu skvělá příležitost. Člověk by se měl pouštět do věcí mimo jeho komfortní zónu. Je to osvěžující.
A taky jste tam propašoval jednu píseň.
Jacoby: O to je to lepší, že tam máme song.
The Ending. Koho tam hrajete?
Jacoby: Totálně odporného člověka. Temný, hnusný násilník tam jsem. Příšera, ztracená existence.
Seznamte se
Papa Roach jsou americká rocková kapela, která vznikla před třiceti lety. Jejími členy jsou frontman Jacoby Shaddix, kytarista Jerry Horton, baskytarista Tobin Esperance a bubeník Tony Palermo. Na turné berou jako posilu Tobinova bratra Anthonyho, který hraje na kytaru, klávesy či perkuse. Hrají chytlavou energickou muziku, posbírali řadu hudebních cen i nominací. Loni vydali jedenácté studiové albu Ego Trip.