Do Brna, kde vystoupí v rámci JazzFestBrno, se vrací po téměř deseti letech. 5. prosince v Sono centru představí svůj zbrusu nový projekt Trumpets of Michel Ange, v němž předává dalším generacím trumpetistů něco unikátního – znalost hry na nástroj, který pro něj vynalezl jeho otec.
Zaujala mě věta, která tvrdila, že vašich sedmnáct alb z vás ve Francii udělalo poloviční pop star. Já bych podle opakovaných koncertů v pařížské Accor Areně řekla, že to slovo poloviční je tam navíc, ne?
Lidé nečekají, že by trumpetista mohl mít takový úspěch. Proto je to trochu překvapivé, ale dokazuje to jedno – že lidi zajímá hudba. Nejen zpěv a písničky, ale jakákoli hudba může lidi hluboce zasáhnout. A to se pak projeví i v zájmu o samotného umělce. Asi vás nepřekvapí, že mi moc nezáleží na tom, jestli jsem považován za poloviční nebo úplnou popstar, ale jisté je, že jsou na světě místa, kde se má hudba lidí silně dotýká, a to je pro mě nejdůležitější. A když je těch lidí tolik, že naplní sportovní arénu, proč tam nehrát? Kromě Francie se s tak velkým publikem setkávám v zemích jako Nizozemsko nebo Turecko. Není to jen Francie, v arénách hraji ve více zemích, protože na koncerty chodí tolik lidí. Ale abyste si nemyslela, i mě to pořád překvapuje, jak moc se má hudba světem rozšířila. Je to pro mě velmi silné.
Já se přiznám, že na jednu stranu mě, jak sám říkáte, koncert trumpetisty ve velké sportovní aréně překvapuje, na druhou stranu tolik ne a jsem za to ráda – viděla jsem vás vystupovat na Colours of Ostrava v roce 2012 a je to pro mě nezapomenutelné.
Nikdy nebyl můj cíl, aby mé koncerty takhle rostly. Jediné, na čem jsem systematicky pracoval, byla má hudba a to, aby k lidem promlouvala. Spojení s člověkem, co hudbu poslouchá, je důležité. Pro mě je to nejdůležitější ze všeho. A spojování lidí navzájem. To je pro mě cíl hudby. Takže když se to daří, jsem šťastný.
Nyní jste na turné k loňskému albu Capacity to Love. V jednom rozhovoru jste řekl, že nikdo nikdy neumřel na předávkování láskou. To se mi zdá jako důležitá připomínka.
Jo, taky si myslím.
Jak se tohle album, které je protknuté mimo jiné silným humanitárním poselstvím, zrodilo?
U téhle desky jsem začal jejím poselstvím. To vedlo ke všemu ostatnímu, co ho ovlivnilo. Formovalo způsob, jakým jsem ho produkoval, určilo, s kým jsem chtěl spolupracovat i koho jsem si pozval jako hosty. Nechal jsem se tentokrát vést významem hudby. Dám vám příklad – kapacita, kterou máme, abychom milovali jiné lidi, je i to, jestli milujeme, že jsou odlišní. A nezabýval jsem se jen tím, jak se ostatní lidé liší ode mě, ale i tím, v čem jsem jiný já. Tyhle otázky mě vedly k něčemu, co jsem si přál udělat už dlouho, a to byla chuť prozkoumat svět hip hopu a urban music – hudby ulice. Dřímalo to ve mně, jen jsem předtím nevěděl, jak na to. Přál jsem se tím trochu dostat ze své komfortní zóny a zkoumat svou kapacitu milovat jiné lidi a jinou hudbu, než jaká je mi blízká a dobře ji znám.
Uvědomil jsem si, že když se zabývám tímhle tématem, musím se do toho vrhnout právě teď. Navázal jsem proto krásné hudební vztahy s lidmi, kteří v těch světech žijí – lidmi, jako je De La Soul, Dear Silas, Eric The Achitect a dalšími.
A rozplakal jste ještě někoho jiného než herečku Sharon Stone, která recituje ve skladbě Our Flag?
Doufám, že ne! Ale i ona plakala dojetím a nebyl to jediný krásný a silný lidský zážitek, který jsme při vzniku toho alba prožili. Jeden z těch dalších nastal, když do studia dorazil Gregory Porter. Nahrávali jsme v Los Angeles v krásném starém studiu Revival, kde vznikala alba Earth, Wind & Fire. Požádal jsem Gregoryho, ať se k nám přidá. Sedl do auta, jel tam asi pět nebo šest hodin, a když přijel, říkal, že své party nikdy nenahrává jako první – něco spolu budeme tvořit, pohovoříme a já to pak nahraju. Jasně, říkal jsem mu a on se mě zeptal, o čem je ta hudba. Začal jsem mu to vysvětlovat a pamatuji si, že jsem mluvil asi dvacet minut v kuse. Snažil jsem se co nejlépe vyjádřit všechno, co chci tím albem říct a co bych rád po něm. Mluvil jsem a mluvil a mluvil a on trpělivě poslouchal. V jednu chvíli se na mě podíval a říkal, Ibrahime, ty tady mluvíš o naší schopnosti milovat. Byl jsem naprosto unešený, v jedné frázi shrnul, co jsem se snažil popsat půl hodiny. Bylo to kouzelné. Během nahrávání jsem zažil podobně intenzivních chvil víc.
Do Čech ale tentokrát přijedete s projektem Trumpets of Michel Ange.
Je to velmi nový projekt, na němž stále pracuji. Jde o moment předávání. Dělám tenhle projekt, abych naučil novou generaci, jak hrát na trumpetu, na kterou hraji já. I tohle je něco, co mám v hlavě už velmi dlouho. Jde zde o hudbu a o novou generaci hudebníků. Jde o to, jak mou práci pozvednout na další úroveň tím, že se o svou zkušenost podělím s další generací a naučím ji nejenom jak hrát, ale i jak takový nástroj vyrobit. Je to hudební akademie. Hraji na speciální čtvrttónovou trumpetu, kterou vyvinul v šedesátých letech můj otec Nassim Maalouf, když se přistěhoval do Francie. Umožňuje vytvářet stupnice, jež ve většině západní hudby neexistují, využívají se v arabské hudbě. Já nyní učím další hudebníky, jak ten nástroj používat – jsou se mnou na pódiu a hrají se mnou.
Co dalšího kromě unikátního nástroje jste od svých rodičů ve vztahu k hudbě získal?
Naučili mě všechno. Otec mě, co se trumpet týká, naučil opravdu úplně všechno. Techniku, klasickou západní i arabskou hudbu… Všechno kromě jazzu. A máma? Hrála doma na klavír a díky ní mám naposlouchán rozsáhlý repertoár klasiky. Začal jsem se díky tomu sám učit na piano už jako opravdu malé dítě. V podstatě se dá říct, že mi darovali hudbu. A to je všechno, co v životě umím.
Ještě bych se ráda zeptala na album Queen of Sheba. Nahrál jste ho s Angelique Kidjo a získali jste za něj nominaci na Grammy. I ona na podzim koncertuje v České republice. Proč jste chtěl spolupracovat právě s ní?
Už před dlouhou dobou se přišla podívat na mé koncerty, a protože věděla, že i já jsem příznivcem její hudby, dali jsme se do řeči a měli chuť spolu něco vytvořit. Byl jsem nadšený. Chuť společně něco nahrát byla vzájemná. Sdílíme spolu úplně stejné hodnoty. Ať se to týká identity, kultur, hudby, spojení s lidmi, způsob, jakým chceme vychovat novou generaci, způsob, jakým žijeme pro hudbu a umění… Je toho opravdu hodně. Proto jsme chtěli sdílet nějaký krásný projekt, který spojuje arabský svět a Afriku. S nápadem na Královnu ze Sáby přišla Angelique – je to příběh, jenž propojuje mnoho kultur, proto pro nás bylo zajímavé s ním pracovat.
Seznamte se
V současnosti nejspíš nejpopulárnější instrumentalista ve Francii vyrůstal v ryze hudební rodině. Je synem trumpetisty Nassima Maaloufa a klavíristky Nadi Maaloufové, synovcem spisovatele Amina Maaloufa a vnukem novináře, básníka a muzikologa Rushdiho Maaloufa. Přesto po útěku rodiny z rodného Libanonu kvůli občanské válce dlouho snil o kariéře architekta. Jeho talent byl však natolik nesporný, že ho učitel jeho otce, Maurice André, ponoukl, aby se naplno věnoval hudbě.