Deska je dodnes považována za klasiku žánru a skupina ji vnímá jako svůj opravdový debut. Pojďme si připomenout důležitý moment v životě možná nejvíce podceňované kapely z velké thrashmetalové čtyřky.
Když se řekne thrash metal, mnoha lidem na planetě se vybaví termín „Big four“. Ano, Metallica, Slayer, Megadeth a … Anthrax. Poslední jmenovaní vždycky z hlediska popularity lehce za ostatními družinami zaostávali, jejich význam a definování žánru v druhé polovině osmdesátých let je však nesporný. A to i díky značně svéráznému stylu a otevřenosti experimentovat – legendární spojení Anthrax a hiphopových Public Enemy na skladbě Bring the Noise (1987) je toho zářným důkazem.
Ale pojďme trochu více do historie. Anthrax začínali jako každá jiná kapela v New Yorku. Zpočátku se museli vypořádat se změnami v sestavě i uchopením vlastního stylu. Po speed metalovém debutu Fistful of Metal (1984) přišla zásadní změna, a to podpis u labelu Megaforce Records, který společně s podporou Island Records umožnil kapele skutečně globální distribuci nové desky. Anthrax tak měli motivaci se ukázat v tom nejlepším možném světle, což mělo za následek hned několik vyhazovů a změn v sestavě.
O to zásadnější vlastně album Spreading the Disease bylo. Ustálila se na něm sestava v čele s novým frontmanem Joey Belladonnou, jehož melodický hlas parádně zapadl do rozjetého vlaku, který byl již ve fázi postupné transformace z heavy metalu do thrashe. „Jeho hlas byl úžasný a hned jsme věděli, že je to přesně to, co nás odliší od ostatních kapel. Nikdo nezněl tak jako on… Našli jsme svého Dia, svého Halforda, svého Dickinsona – a to nebyl žádný lehký úkol,“ řekl kytarista a kapelník Scott Ian v rozhovoru pro magazín Rolling Stone. Belladonna tehdy těsně před nahráváním nahradil původního zpěváka Neila Turbina (respektive Matta Fallona, který ve skupině po Turbinovi působil pár měsíců mezi lety 1984 a 1985).
„To, co jsme dělali, bylo tak čerstvé a odlišné – měli jsme těžké skladby s úžasnými melodickými vokály – a nakonec to lidi pochopili a milovali. Myslím, že každá píseň ze Spreading The Disease obstojí i dnes,“ řekl magazínu Blabbermouth v roce 2015 baskytarista Frank Bello, který těsně před nahráváním desky nahradil Dana Lilkera. Právě Bello, kterému bylo v době nahrávání pouhých 18 let, společně s Belladonnou do kapely skvěle zapadli a stali se její nedílnou součástí.
A Spreading The Disease to naprosto demonstrovalo. Album se objevilo v době, kdy se hudební scéna posouvala od „hair metalových“ kapel k novému směru, respektive fúzi metalu, punku a hardcoru, což později mělo za následek právě vznik žánru „thrash metal“. V době vydání bylo Spreading The Disease pro fanoušky metalu svěžím větrem na nově formované scéně, přičemž kapela společně s albem získala jasnou a zapamatovatelnou tvář. A na rozdíl od thrashových kapel na západním pobřeží, jako byli právě třeba Slayer, Metallica a Megadeth, se více soustředili na silně melodické a jasně zapamatovatelné refrény. Ostatně pecky jako A.I.R. nebo největší hit z desky Madhouse, to jasně potvrzovaly.
Album ukázalo odlišný charakter Anthrax od zbylých kapel z velké čtyřky. Je v něm lehká nadsázka, humor a taky určitá špína ulice. Anthrax působili od začátku jako sígři, kteří vyjma metalu milují i skate, komiksy a další formy zábavy tehdejších teenagerů. Stačí se jen podívat na dnes již kultovní cover Spreading The Disease, na kterém je jakémusi rockerovi ve vysokých gládách měřena míra radiace. Obrázek působí jako čiré šílenství a přesně to z Anthrax v té době vyzařovalo.
„Nevěděli jsme, co děláme, ale přitom jsme to naprosto věděli,“ řekl k albu trochu úsměvně kapelník Scott Ian pro Blabbermouth. „Já vím, že to nedává smysl, ale přesně jsme na tom tehdy byli… Prostě banda kluků, kteří vydávali svůj první velký labelový debut s minimálním rozpočtem, snem a s hromadou skladeb, o kterých jsme si mysleli, že ostatní sestřelí. A měli jsme pravdu – náš sen se splnil.“