„Obnášelo to spoustu divočáren,“ ohlíží se Chris Corner za érou alba Kiss + Swallow, které vyšlo v roce 2004. „A řada z nich se odehrávala právě v Praze, kde bylo hodně lidí bez zábran. Vídám se s nimi dodneška. Znáte třeba mého promotéra, Davida?“ ptá se na šéfa agentury D Smack U. „Vždycky mi připadalo, že tenhle chlap za to umí vzít. Ale on ke mně nedávno přišel a říká mi: To ty jsi divočák!“ Ale to už jsou spíš ozvuky minulosti. Mluvili jsme o nových projektech, autismu, posedlosti kontrolou i lásce k přírodě.
Asi před deseti lety jste se odstěhoval z Berlína do Los Angeles. Jak se výstřednímu muzikantovi jako vy žije v dnešní Americe?
Amerika je divné místo. Je tady plno úplně všeho. Mám potíže s její politikou, ale to jsem měl vždycky. Když se kouknete do její historie, vždycky to byla země plná kontroverzí. Taky ji kdysi osídlili náboženští fanatici a kriminálníci, takže to není zas takové překvapení. Překvapení je spíš, že byla tak dlouho mírumilovná, za což nejspíš vděčíme Konstituci, kterou teď kvůli lidem, co jsou u moci, čeká pořádná výzva. Kalifornie je v rámci Ameriky takový ostrov a já mám štěstí, že docela liberální ostrov. Zas až tak mě to ale nezajímá, já se vždycky stranil jakékoli společnosti, které jsem měl být podle norem součástí.
Stranit se lidí – to v Los Angeles jde?
Nežiju přímo ve městě. Jsem na ranči uprostřed pouště, nikoho nevídám. S 80 procenty lidstva se vůbec nepropojuji. Cítím se izolovaný a v bezpečí od všeho. Možná jsem taky dost naivní, ale líbí se mi být od všeho odstřižený. Takový jsem byl vždycky.
I v berlínských časech?
Jo, tehdy jsem taky bydlel za Berlínem – v obrovské industriální budově. Mám samotářství v nátuře, takže myslím, že můžu žít kdekoli. Politika tady není ideální, ale to přijde a zas odejde. Co s tím uděláš? Je to mimo můj dosah a zájem. Politika v sobě jistým způsobem nemá sílu. Jako umělec o ní můžeš mluvit, ale jak vyvoláš změnu? Dnes asi tím, že koupíš největší společnost, která provozuje sociální média. A na to asi nemám, tak proč se tím trápit? Tedy dokud mi náckové nezaklepou na dveře, to by byla jiná věc. Ale tak daleko ještě, myslím, nejsme.
Takže od lidí jste se izoloval vždycky?
No jo. I když jsem ještě vyrůstal v Anglii. Nejradši jsem byl sám v pokoji a s nikým se nebavil. Může to být tím, že mám diagnostikovaný vysoce funkční autismus. Může to být výchovou. Máma s tátou si byli hodně blízcí. Byli jsme skutečně nukleární rodina – nic moc mimo náš svět pro nás neexistovalo. A já měl odjakživa problémy s komunikací. Jsem buď přehnaně uzavřený, nebo naopak impulzivní a dominantní. Někdy je to příšerné, někdy skvělé. Když mám být s lidmi, musím to hodně zpracovávat. Proto je mi nejlíp tady, na farmě. Miluju zvířata, miluju přírodu. A můžu tu pracovat. A když přijde na turné, už vím, že mě lidi berou za moji hudbu. A má to určitá pravidla…
Překvapuje mě, že jste takový samotář. Vaše hudba je hodně emotivní. A vy se přece na pódiu hodně předvádíte a odhalujete… vyloženě jako extrovert!
Je v tom rozpor, že jo?! Taky jsem nad tím hodně přemýšlel a taky mi to nedává smysl. Myslím, že mi pomáhá pódium. Neumím si představit, že bych přišel do místnosti plné lidí a začal jim vyprávět, co předvádím v hudbě. Ale zároveň to ze sebe nějak dostat chci, možná i potřebuju. Nenávidím zdvořilostní small talky. Nevydržím sedět u stolu a poslouchat bezcílné žvanění. Potřebuju jít hluboko a věci prožívat. To jde v umění docela bezpečně, i když o sobě člověk taky pořád pochybuje.
Pamatuju si vás tak před patnácti lety tady v Praze v Lucerna Music Baru. Tehdy jsem si říkal: „Tak to jsem zvědavej, jak dlouho ten chlap může přežít ten tlak, co v sobě má.“ Přišlo mi, že žijete život za hranou.
Tak to jste si všiml správně. Někdy tou dobou to celé začalo být ohromně negativní a ta negativita mě pohltila. Do toho jsem měl příšerný management, příšerně jsem spal a příšerně o sobě pochyboval. Když se to poskládalo dohromady, úplně jsem se zhroutil. To bylo chvíli předtím, než jsem se přestěhoval do Ameriky. Myslím, že všechny ty věci na mně při koncertech musely být vidět, takže se nedivím, že jste si toho všiml. A vaše pozorování bylo velmi pravdivé. Nikdy jsem nechápal lidi, co vyjdou na pódium a začnou si hrát na něco, co nejsou. Viděl jsem jich spoustu, dokážou tím vydělat dost peněz, postavit byznys, jenom proto, že hrajou tu hru, dělají, co se předpokládá, a říkají, co se od nich čeká. Hudební průmysl vám v tomhle ohledu lehce zamotá hlavu, zvlášť když jste mladý umělec. Já se do toho vždycky pokládal naplno. Žádné hraní rolí. Sám se dost divím, že tu vlastně ještě pořád jsem.
Až tak?
Tehdy, někdy kolem roku 2014, jsem se chtěl jenom ztratit. Na nějakou dobu jsem přestal dělat hudbu, protože jsem si myslel, že to celé způsobila. Jenomže hudbou to nebylo. Nakonec jsem si našel cestu zpátky a zjistil, že hudba byla vždycky moje jediná záchrana. A toho se od té doby držím a můj život se zklidnil a srovnal.
Nejenže se změnila vaše hudba, ale dnes si děláte sám prakticky i všechno kolem ní. Od světel po klipy. To se stalo jak?
Kombinací různých věcí. Rád pracuju sám. A rád pracuju na dřeň. Mám až chorobný přístup k práci, protože moji rodiče makali od rána do večera. Byli chudí, nic neměli, a tak mě k tomu taky vedli. Ono se to v hudebním byznysu hodí, protože po finanční stránce je hodně krutý. Kromě toho, že mi vyhovuje si všechno obstarat sám, je to taky levnější. Nijak si na to nestěžuju. Není nic horšího, než když s někým spolupracujete a nepovede se to. O mně vždycky říkali, že jsem posedlý kontrolou. A možná v tom opravdu je trochu toho mého autismu. A tak se na všechno snažím přijít sám. Možná se z výsledku zdá, že mám jasnou vizi, ale ve skutečnosti rád experimentuju a dělám chyby. Do studia nechodím se žádnou představou, jenom se do toho položím. To je případ i aktuálních alb Fault Lines.
Aktuální zvuk IAMX je plný experimentů. Chris Corner se stará sám i o vizuály.
Jenže když pak vyjedete na turné, hrajete i starší věci z vašeho temného období. Třeba z desky Kiss + Swallow. Jaké to je?
Jde to. Uvědomíte si, že tehdy jste byl úplně jiný člověk. Sám ty písničky neposlouchám. A když je hrajeme, tak je nějak upravím, aby víc odpovídaly mému současnému já. Ale nemám pocit, že by byly špatné. Naučil jsem se je brát spíš jako takový deník, podle kterého si připomenu, jaký jsem byl. Není to vždycky příjemné, ale popravdě nad tím neuvažuji jinak než prakticky. Občas si musíte přece jen umět udržet odstup, aby vás intenzita těch emocí znovu nepohltila. To si schovávám pro hudbu, kterou produkuji teď. Intenzivní musí být vždycky – ať už je euforická, nebo smutná.
Mluvili jsme už o vašich koncertech v Praze. Utkvělo vám z nich něco?
Prahu miluju. Svého času jsem tam chtěl i žít, ale Evropa se pro mě stala temným místem. Přesto Praha a Berlín zůstávají mými oblíbenými městy. Mám na ni tolik dobrých vzpomínek. A mám radost, že se na koncertě vždycky zjeví staří známí. Když o tom teď mluvíme, vybavila se mi jedna vzpomínka. Není tedy úplně dobrá, ale z nějakého důvodu mě teď napadla. Možná, protože dobře ilustruje, jak divoké období jsem tehdy prožíval. Byl jsem tehdy v Praze v nějakém baru. Bylo po koncertě, chodili za mnou lidi a mysleli si, že jsem kdovíjaká rocková hvězda. A já se usmíval a docela si to užíval. Objevila se tam jedna holka, smála se na mě a moc jí to slušelo, tak jsem se jí zeptal, jestli si dá drink. Ona, že jo, tak jsem se otočil k baru. Měl jsem na sobě jenom takovej svetr s velkejma okama. A jak jsem se k ní otočil bokem, vzala cigaretu a típla mi ji o rameno. To bylo tak divný a zvrácený, že jsem si to zapamatoval. Pak si vzala drink a odkráčela pryč.
Proč?
Myslím, že si mě tímhle způsobem chtěla označkovat. Až na kůži. Abych si ji pamatoval, což se jí povedlo. Takové věci se mi tehdy děly pořád. Byla to špinavá doba. Hledal jsem rovnováhu skrz chaos. A to obnášelo spoustu divočáren. A řada z nich se odehrávala právě v Praze, kde bylo hodně lidí bez zábran. Vídám se s nimi dodneška. Znáte třeba mého promotéra, Davida?
Do Prahy se IAMX vrací s albem Fault Lines².
Davida Urbana? Jasně, domluvil nám tenhle rozhovor!
Dlouhé roky jsem ho neviděl. Pak asi před rokem, nebo kdy jsem u vás byl naposled. Vždycky mi připadalo, že tenhle chlap za to uměl vzít. Ale on ke mně přišel a říká mi: To ty jsi divočák! Spoustu věcí, co jsem v Praze zažil a dělal, jsem si vůbec nepamatoval, ale on mi připomněl, že jsem vždycky nebýval tak zakřiknutý, jak jsem si myslel. Ale opravdu jsem se dost změnil, teď už jsem hodnej kluk.
Jak se dnes vyrovnáváte s tím, že jste byl – a myslím to bez přehánění – symbolem dekadence?
Sám se na to snažím přijít. Vím, že fyzicky bych to zvládl ještě třeba deset let, ale časem začnete hledat, jaký to má všechno smysl. To je takové tradiční, žádné velké překvapení. Hledám důvod, který i nadále ospravedlní, co dělám. A taky formu, jak to dál dělat. Na zeď jsem narazil už mnohokrát. Teď už jsou to naštěstí spíš jen takové psychické nárazy. Pro muzikanty bývá tím důležitým důvodem, proč pořád hrají, prostě přežít. Hrát koncerty je v dnešní době jeden z mála způsobů, jak vydělat nějaké peníze. Ale taky je to láska – to je důležitý faktor, hledání lásky a přijetí, to je droga sama o sobě. A to všechno já dostávám naplno právě na koncertech – mít pot na tváři, slzy v očích, už jen ten vzduch, co cítíte v klubu… Je úplně jiný než ten, který dýchám, když sedím sám u počítače. Vím, že tohle pořád potřebuju. A vím, že to nejspíš budu dělat, dokud nepadnu. Jako Rolling Stones, ti taky budou hrát, dokud neumřou na pódiu.
Hudba vám naplňuje život, s tím nic nepohne…
Z velké části. Ale smysl mi už dnes dávají i jiné věci. Příroda. Zvířata. To je důležitá součást mého současného života. Umím si představit, že mi začne dávat větší smysl starat se o zvířata než o lidi. Stát se může cokoli.
Jeden z nejslavnějších klipů kapely z alba Alternative z roku 2006.
To mi přijde jako skvělá tečka rozhovoru. Ale ještě se musím zeptat na to, s čím vlastně přijedete. Já vás viděl naposledy před těmi patnácti lety. Předpokládám, že to bude jiné…
Jasně, je to jiné. Ale ta divokost v tom pořád je, hudba si ji diktuje. Nedokážu uniknout energii, kterou do hudby dávám. Když hraje hudba, rozsvítí se světla a v sále jsou lidi, nutí mě to dělat věci. V tomhle jsou IAMX pořád stejní.
Vlastně ještě jedna otázka! Našel jsem před chvílí asi rok staré video, jak hrajete v klubu na Ukrajině. Jaké to bylo hrát v zemi, kde se válčí?
Hodně děsivé. Zvláštní. Letěli jsme do Polska a pak přejeli hranice. Skvěle se tam o nás postarali a lidi byli neskuteční. Ale odvážili jsme se jenom do Lvova, do Kyjeva jsme si netroufli, i když nás zvali. I tak nás každou noc budily sirény. Každý večer jsme trávili ve sklepě hotelu, protože venku lítaly drony. Lidi už na to byli zvyklí, ale ten pocit, když to zažijete poprvé, je opravdu podivný. Na koncertě pak byli lidi neuvěřitelně emocionální a my taky. Přesně, jak byste čekali. Byl to charitativní koncert pro zvířata, která přišla o svoje chovatele. O to mi to bylo celé bližší. Vlastně jsme tam nakonec strávili krásný týden. I tak jsem byl rád, když jsme nakonec odjeli.
V roce 2024 kapela zahrála ve Lvově. Noc strávila v krytu.
Seznamte se
IAMX je sólový projekt britského hudebníka a producenta Chrise Cornera, zakládajícího člena skupiny Sneaker Pimps. Založil ho v roce 2004 v Londýně, kombinuje prvky elektroniky, synthpopu, dark cabaretu a industriální hudby. V textech IAMX najdete sex, smrt, lásku, závislost i kritiku společnosti. Chris Corner proslul energickými a teatrálními výstupy. Jeho koncerty mají výrazné vizuální prvky a extravagantní kostýmy. Od roku 2014 sídlí na farmě za Los Angeles, kde pokračuje v tvorbě a produkci sólových alb. Ta nejnovější nesou název Fault Lines. Do Prahy se vrátí 12. května, kdy zahraje v Lucerna Music Baru.