I když do Česka nezavítají na každém turné, hráli už pětkrát v Praze a jednou na Rock for People. „Mezi našimi návštěvami se vždycky hodně věcí změní, což je skvělé. Ta rozmanitost je příjemná,“ pochvaluje si bubeník Ed Lay. A platí to i tentokrát, kdy se skupina vrátí s novou deskou Surface, Echo & Sound, která vyšla na konci října. Pozitivní reakce festivalových fanoušků na nové písničky Editors potěšily: „Je skvělé vědět, že o nás lidé pořád stojí a chtějí nás vidět na pódiu. Díky tomu můžeme sebevědomě vstoupit do příštího roku.“ Kapela se k nám vrátí 6. února 2027, kdy vystoupí v SaSaZu. Předskakovat jim budou Big Sleep.
Co si myslíte, že si fanoušci na novém albu zamilují?
Nemůžu samozřejmě počítat s tím, že ho lidé budou milovat, ale rozhodně v to doufám. Věřím, že pro posluchače bude docela snadné si k němu najít cestu. Když se podíváte na posledních zhruba dvacet let, byla to pro nás docela horská dráha. Prošli jsme různými hudebními styly. Tahle deska je o něco víc orientovaná na folk, je trochu víc indie. Pět lidí v jedné místnosti a skutečné nástroje, to je základ celého alba. Díky tomu je pro mě i jako pro posluchače snadné se chytit. S přímočarým zvukem jsme přišli i proto, že žijeme v dost zvláštní době, kdy si u spousty věcí nejste jistí, co je opravdové a co ne. U této desky je to jasné.
Myslíte, že nové písně změní i celkovou atmosféru koncertů?
Ano a vlastně jsme už během léta viděli určité náznaky toho, jak by to mohlo fungovat. Hráli jsme například skladbu All the Kings z alba In Dream, ale pojali jsme ji úplně jinak. Už nebyla tolik postavená na syntezátorech, zněla mnohem víc jako klasická kapela. Udělali jsme to právě v reakci na nový materiál, aby lépe zapadla do budoucího koncertního setu. Když jsme koncertovali s albem EBM, bylo to hodně strohé, takové chromované, plné stroboskopů a výrazných světelných efektů. Teď budou naše vystoupení přirozenější, méně okázalá a možná i trochu pokornější.
Zmínil jste album In Dream. Pokud se nepletu, byla to vaše první deska, kterou jste si produkovali sami. I nyní se produkce ujal váš kytarista Justin Lockey. Máte pocit, že už nikoho z venku nepotřebujete?
Je pravda, že In Dream byla určitě první deska, kterou jsme si do jisté míry produkovali sami. U alba Violence jsme si ale k produkci přizvali také Benjamina Johna Powera z Blanck Mass a Lea Abrahamse. Následující EBM z velké části produkoval také Justin, ale nebyl na to sám. Rozdíl s novou deskou je, že měl díky přístupu, který už jsme probírali, mnohem větší prostor, aby nemusel jenom sedět nad stovkami MIDI souborů, syntezátorů a bicích automatů a snažit se všechno poskládat do vyvážené skladby. Mohl prostě hrát na kytaru, být součástí kapely a zároveň přispívat jako producent.
Na nové desce jste pracovali čtyři měsíce a pravidelně jste se scházeli od pondělí do pátku. Potřebovali jste tentokrát spolu být i při skládání v jedné místnosti?
Naše předchozí album EBM vznikalo prakticky celé online. Psali jsme ho během pandemie a posílali si soubory tam a zpátky. A protože už jako kapela fungujeme přes dvacet let, bylo pro nás teď důležité znovu se propojit jako lidé a přátelé. Mluvit spolu o hudbě, o tom, co nás ovlivňuje, společně se dívat na filmy a prostě být ve stejném prostoru.
Chtěli jsme vytvořit něco, na čem záleží, místo abychom se znovu pouštěli do toho trochu frustrujícího procesu, kdy nemůžeme věci řešit v reálném čase. Chápu, že mít tolik času může většině lidí připadat jako luxus. Ale tohle je naše práce, naše kariéra. Jsme kapela, takže bychom se měli scházet.
Znáte se a spolupracujete už více než dvacet let. Je to při tvorbě výhoda, nebo je čím dál těžší jeden druhého překvapit?
Je v tom trochu obojího a mění se to ve vlnách. Určitě pomáhá, že mimo kapelu žijeme daleko od sebe. Nebydlíme ve stejném městě a mimo kapelní záležitosti spolu obvykle netrávíme mnoho času. Samozřejmě spolu mluvíme, píšeme si zprávy a jsme v kontaktu, ale jinak se společensky příliš nestýkáme.
Takže když se po třech nebo čtyřech měsících znovu sejdeme, může to být docela nepředvídatelné. Každý přináší něco nového, co mezitím dělal nebo zažil. Justin teď například hodně pracuje na filmech, píše pro ně hudbu a věnuje se jejich produkci. Vždycky dělá něco spojeného s hudbou. Elliott se zase věnuje vlastním projektům, různým DJským věcem a podobně. Všichni máme ve svých osobních životech spoustu dalších aktivit. Když tyhle zkušenosti přineseme do zkušebny, funguje to. Udržuje nás to ve střehu.
Na co budete z nahrávání nové desky nejraději vzpomínat?
Měli jsme dvě nahrávací fáze. První přes léto, takže jsme ráno poměrně brzy vstávali a za krásného slunečného počasí jsme se procházeli nádhernou krajinou, než jsme začali pracovat ve studiu. Vždycky mi to dodalo energii a dobrou náladu. Trávili jsme spolu spoustu kvalitního času. Můj úplně nejoblíbenější okamžik ale přišel ve chvíli, kdy jsem poprvé pocítil, že se celá deska začíná spojovat v jeden celek.
Jak jste to poznal?
Už jsme měli rozpracovanou řadu skladeb, různě jsme s nimi experimentovali, a pak se to najednou stalo. Na albu je píseň Happiness. Má hodně výrazný, dravý akustický mandolínový part, přes nějž jsme postupně vystavěli velké bicí. Celé jsme to dali dohromady během jediného odpoledne. Nahráli jsme si to jenom na telefon, který jsme položili doprostřed místnosti. Vznikla skvělá atmosféra. Potom jsme šli do hospody. Měli jsme tu nahrávku v telefonu, seděli jsme na zahrádce jedné krásné hospody v Cotswolds, povídali si, poslouchali ji a dívali se na západ slunce. A já jsem si uvědomil, že jsme právě našli zárodek zvuku, který chceme dostat do zbytku alba. Byl to takový okamžik prozření.
Takže takhle vypadá kapelní štěstí?
Ano, přesně tak. Najít něco, čeho se můžete chytit, dál to rozvíjet a najednou si říct: Dobře, myslím, že už máme něco jako ústřední téma. Neznamená to samozřejmě, že všechny písně musejí znít úplně stejně. Ale je dobré mít něco, co se táhne celou deskou a spojuje ji do jednoho skutečného díla. Aby to dávalo smysl.
V listopadu vás čekají akustické koncerty k vydání alba a příští rok vyrazíte na turné. Jak plánujete strávit podzim a zimu?
No, já se těch akustických koncertů vlastně neúčastním. Tom bude vystupovat akusticky v různých sestavách. Možná s ním na některé koncerty vyrazí Elliott, možná s ním pár vystoupení odehraje Justin a občas se připojí Russell, například na některé koncerty v obchodech s deskami. To samozřejmě úplně mění dynamiku skladeb. Zároveň to lidem nabízí opravdu jedinečnou možnost slyšet nové písně v jiné podobě ještě předtím, než je začneme hrát jako celá kapela.
Mám trochu výčitky, protože oni teď musejí odvést tu nejtěžší práci. Některé dny odehrají dokonce několik vystoupení. Zároveň jim závidím. Protože, jak už jsem říkal, být součástí kapely je pro mě důležité. Je důležité společně sdílet zážitky. Lépe díky tomu poznáváte ostatní lidi, jejich názory na nejrůznější stránky života, a samozřejmě především na hudbu. Takže mám pocit, že o něco z toho přijdu. Budu se je ale snažit podporovat, jak jen to půjde. Pokud za ně budu moct převzít nějaké rozhovory nebo se přijet podívat na pár koncertů, alespoň se tam ukázat, bude to skvělé.
A pokud jde o mě osobně, pravděpodobně se budu hodně věnovat domácím pracím a opravám. Budu se snažit dát dům do pořádku a postarat se o to, aby byla moje rodina v pohodě, než příští rok vyrazím na tři nebo čtyři měsíce na turné.
Ráda bych se ještě vrátila o dvacet let zpátky, do období vašich prvních alb. Tehdy se kapela velmi rychle prosadila a muselo to být vzrušující období. Na co z těch let nejraději vzpomínáte?
Jak říkáte, všechno se tehdy rozjelo rychle. Hodně jsme koncertovali a bylo toho tolik, že jsme to skoro ani nestačili vstřebávat. Je zvláštní vracet se v myšlenkách tak daleko. Mám pocit, že jsem to období v hlavě už skoro někam odložil. Vlastně si myslím, že si to dnes užívám víc, protože máme trochu víc prostoru přemýšlet o tom, co děláme. Když dnes odehrajeme koncert, má to pro mě větší význam, protože už jsme spolu prošli tak dlouhou cestou. Zažili jsme spoustu změn, ať už personálních, nebo ve způsobu, jakým o věcech přemýšlíme.
Ale samozřejmě na první album The Back Room vzpomínám taky moc rád. Najednou jsme mohli cestovat do nejrůznějších zemí, poznávat různé lidi, kultury, koncertní prostory a způsoby, jakými publikum reaguje. To bylo naprosto nejlepší. Bavilo mě, že jsme mohli třeba na šest týdnů vyrazit na turné po Americe. To už bychom dnes z různých důvodů neudělali, tehdy to ale bylo něco. Bylo nám něco přes dvacet a najednou jsme mohli cestovat po světě a hrát koncerty před úplně novými fanoušky.
Také jste tehdy vystupovali ve všech těch slavných televizních pořadech.
Přesně tak! Třeba u Jaye Lena a podobně. Bylo to šílené. Já jsem nikdy nebyl moc dobrý ve focení a tehdy snad ještě vlastně ani neexistovaly pořádné mobilní telefony s fotoaparáty. Takže nemám možnost jednoduše si prohlížet fotky v telefonu a říkat si: Hele, co tohle bylo? Občas se někde objeví něco ve starém tištěném časopise, který máme schovaný na půdě, nebo na internetu narazím na nějakou fotografii. A najednou se mi vybaví zvláštní vzpomínky na věci, které tehdy byly skoro součástí našeho každodenního života. Třeba vystoupení v Graham Norton Show nebo u Jonathana Rosse. To byly v té době jedny z největších televizních pořadů v Británii. A my jsme tam chodili vystupovat.
Bavilo vás to?
Jasně. Byli jsme dokonce i v Top of the Pops, než ten pořad skončil. To byla naprosto legendární televizní show, která běžela desítky let. Měli jsme štěstí, že jsme v ní mohli vystoupit, než ji zrušili. Takové věci už nikdy nezískáte zpátky a nemůžete je znovu prožít se stejným pocitem. Jenže v té době vám hlavou běží milion věcí, máte neustále něco na práci a je těžké to všechno vstřebat a patřičně ocenit. Proto je vlastně příjemné, když se nás na to někdo zeptá. Najednou se vám začnou vracet drobné útržky vzpomínek a říkáte si: Páni, my jsme toho opravdu hodně zažili. A kdyby to všechno mělo teď skončit, vlastně by to bylo v pořádku. Doufám ale, že ještě nekončíme. Máme v sobě dost energie.
Tak vám přeji, ať se vás drží.
Jak už jsem říkal, myslím, že si lidé k nové desce dokážou najít cestu. Možná budou sami překvapení, jak moc se jim líbí. Třeba i ti, kteří s námi v posledních letech trochu ztratili kontakt, znovu objeví naši hudbu právě díky té nenápadné jednoduchosti nové desky.
24 let na scéně
Z úplně původní sestavy Editors, která vznikla v roce 2002, zůstal frontman Tom Smith a bakytarista Russell Leetch. Tehdy se kapela jmenovala Pilot. Bubeník Ed Lay ale přišel jen o rok později a název se změnil na Snowfield.
Po promoci na univerzitě se členové kapely přestěhovali do Birminghamu, a když podepsali nahrávací smlouvu, přejmenovali se na Editors. V roce 2005 vydali první desku The Back Room. Přiblížit ji publiku pomohlo mimo jiné evropské turné s Franz Ferdinand. Dnes mají Editors osm studiových alb a zmíněnou trojici doplňuje kytarista Justin Lockey a klávesista Elliott Williams.