Patří mezi kapely, jimž pořádný nástup na scénu vzala pandemie. O to s větší silou se teď Dry Cleaning, kteří vydali jednu z nejpozoruhodnějších desek loňského roku, hodlají opřít do živého hraní, říká v rozhovoru baskytarista Lewis Maynard.
Jaký je pro vás návrat na pódia?
Naprosto úžasný. Pár koncertů jsme odehráli již minulý rok, ale pořádně jsme se rozjeli až na letošním turné po Velké Británii, které skončilo na začátku března. Je pro mě těžké najít ta správná slova, kterým bych tenhle zážitek popsal. Bylo mi líto, že turné skončilo, ale pak jsem se podíval do diáře a uvědomil jsem si, že to ještě ani pořádně nezačalo. Teď si dáme pár volných dnů a pak se dva roky skoro nezastavíme.
Na konci dubna vystoupíte v Praze. Byl jste tu už někdy?
V Praze jsem zatím nikdy nebyl, ale spousta kamarádů mi vyprávěla, co všechno bych měl navštívit, a hlavně jsem slyšel, že máte opravdu levné pivo. Nejen na to se dost těším. Celkově máme jako kapela s výběrem zastávek neskutečné štěstí. Máme šanci vidět spoustu míst, o kterých jsme slyšeli jen z vyprávění, a snili jsme o tom, že je někdy uvidíme. Moc se těším.
Hrál jste už v řadě kapel, bohužel ale velký ohlas neměly. S jakými očekáváními jste vůbec zakládali Dry Cleaning? Věřili jste pořád tomu, že se vám podaří prorazit, nebo už jste brali hraní jen jako koníček?
Když jsme začínali, neměli jsme žádné plány ani očekávání. Já, Tom a Nick jsme se přátelsky setkávali a společně jamovali. Dali jsme si pivo, hráli počítačové hry a pak si zahráli pro zábavu. Neměli jsme v plánu hrát koncerty. Ani když jsme nahrávali naše první EP, o koncertech jsme se nebavili. Chtěli jsme zdokumentovat, co spolu tvoříme, abychom měli vzpomínku na hezky strávené společné chvíle. EP pro nás nahrál zadarmo ve svém studiu náš kamarád, který nám říkal, že bychom přece jen měli zkusit koncertovat. Nahrávku jsem vložil na Bandcamp, aby byla zdarma online ke stažení, kdyby si ji někdo z našich přátel chtěl pustit. Poslal jsem ji několika známým, ale viděl jsem, že to nikoho nezajímá. Celkem si ji tenkrát stáhlo jen šest lidí. Jedním z nich byl hledač talentů z Ameriky a přes noc se z našeho garážového projektu stala reálná věc.
To pro vás muselo být šílené.
No to teda. Obzvlášť když člověk stráví drtivou většinu svého dospívání po kapelách, se kterými se záměrně snaží prorazit, a nikdy se to nepodaří. A pak se snažit přestane a stane se tohle.
Co se pro vás přes noc všechno změnilo?
Museli jsme všichni dát výpověď z našich prací, což bylo v téhle životní fázi už větším krokem. Vedli jsme si dobře a pracovali na svých kariérách v různých odvětvích a nebyli jsme jen studenti, kterým by bylo jedno, že končí s dočasnou brigádou.
Chybí vám vaše bývalá práce?
Měl jsem svou práci opravdu rád, takže mi chybí, ale zároveň vlastně ne. Mou prací je teď cestovat, setkávat se s lidmi a dělat hudbu se svými kamarády. Je to jako sen, za který jsem skutečně vděčný.
Hudebními kritiky jste často přirovnáváni k Joy Division a The Smiths. Cítíte při tvorbě nových singlů tlak?
Naši hudbu děláme tak, jak sami cítíme, že je to správně. Snažíme se nenechat se ovlivňovat tím, jak si naši hudbu představují ostatní, a vypadá to, že to funguje. Samozřejmě že cítím tlak při koncertech, protože naše shows jsou čím dál tím větší a snad to tak bude i dál, ale pořád jsme hlavně parta kamarádů, která spolu jamuje. Teď to akorát neděláme jen sami v garáži.
Kam vás vydání debutového alba New Long Leg zatím posunulo?
Napřed si album vedlo velice dobře lokálně, ale to, jak se posunul jeho dosah, je patrné i na tom, že spolu teď mluvíme. Kontaktují nás lidé ze zemí z celého světa. O některých místech, z nichž nám píšou, dokonce slyším poprvé v životě. Zajímají se o naši tvorbu a to je něco, o čem jsem ještě nedávno pouze snil. New Long Leg nám otevřelo svět.
Jakou největší show jste zatím měli?
Před několika týdny jsme hráli v Londýně pro 2 500 diváků. V létě nás čeká Glastonbury, tam jich bude, předpokládám, o trochu víc.
Jaká byla spolupráce na albu s hudebním producentem Johnem Parishem?
Od prvního momentu, co jsme se setkali, jsem měl pocit, jako kdyby chápal, kdo jsme, a rozuměl tomu, co od alba chceme. Skvěle jsme si sedli. Nikdo z nás se skutečným producentem nikdy v minulosti nepracoval, tak to pro nás pro všechny byla skvělá škola. Naučil nás toho hodně i v maličkostech, jako je třeba time management. Pracuje skutečně rychle. Ráno jsme přišli do studia a odpoledne jsme měli hotový singl.
Přemýšleli jste o dalších producentech, s nimiž byste v budoucnosti chtěli spolupracovat?
Upřímně, bavíme se o tom často. Došli jsme k tomu, že počkáme, jak budou skladby pro naše další album znít, až je napíšeme. A podle toho pak oslovíme člověka, který se k nim bude nejlépe hodit. Je asi lepší vybrat producenta podle zvuku než podle jména.
Vaším nejposlouchanějším singlem je Scratchcard Lanyard, ve kterém zpíváte „Dělat všechno a necítit nic“. V posledních letech se výrazně rozšiřuje diskuze o duševním zdraví, které bývá mimo jiné právě u hudebníků díky náročnému životnímu stylu velice křehké. Bavíte se spolu v kapele o psychice?
O duševním zdraví mluvíme často. Naposledy včera. Navzájem se zajímáme o to, jak komu z kapely je. Hlavně když jsme na turné, které je na psychiku hodně náročné. Koncertovat v čím dál náročnějším tempu je pro nás úplnou novinkou a teprve se učíme to zvládat. Snažíme si jednou za čas společně si sednout a bavit se o našich pocitech. Uvědomujeme si, že čím častěji a hlouběji se o našich myšlenkách a stavech bavíme, tím se nám lépe daří s nimi pracovat. Vím, že v mnoha kapelách takový důraz na duševní zdraví chybí, a pak je jednotlivým členům zle. Proto si myslím, že by o tom, jak se člověk cítí, měl mluvit úplně každý. Pak totiž snáz přijde na to, že na všechno není sám, jak si může myslet ve chvíli, kdy problémy drží v sobě.
Měli jste takový přístup ve všech kapelách, ve kterých jste dříve hrál?
Vůbec a dost se to promítalo na jejich fungování. Jeli jsme na turné třeba jen na dva týdny, ale protože jsme neřešili, co zažíváme, ale ani jak se kvůli našemu vlastnímu chování může cítit někdo jiný z kapely, snadno jsme sklouzli k velice nepříjemným hádkám. S Dry Cleaning nás momentálně čeká tolik koncertů, že kdybychom spolu nekomunikovali a nestarali se o sebe, bylo by to peklo. Jsem vděčný za to, že jsme v tomhle směru se všemi členy kapely na jedné vlně.
Jak jste již zmiňoval, vaše práce je po spoustě stránek snová. Je tu ale něco, na co se obzvlášť netěšíte, když jedete na turné?
Odloučení od mého psa. Přál bych si, aby mohl jet se mnou, ale myslím, že už tak je cestování na koncerty dost náročné, natož abychom s sebou měli naše domácí mazlíčky. Také mě mrzí, že o hodně věcí přijdu. Když se teď kouknu do kalendáře, je mi jasné, že v následujících dvou letech doma moc času nestrávím. Moje sestra je těhotná a samozřejmě, že dítě někdy uvidím, ale už teď je mi jasné, že o spoustu důležitých životních momentů jako novopečený strýc přijdu.
S celou rodinou by to bylo asi náročnější, ale je škoda, že si s sebou nemůžete vzít alespoň toho psa.
Snažil jsem se vymyslet způsoby, jak by to šlo, ale myslím si, že by ze stísněných prostor autobusu neměla radost. Pak je tu další věc, a to sice, že i když všichni dbáme na hygienu, náš autobus smrdí. Není to nic neobvyklého, to se prostě stává, když na jednom místě spí dvanáct lidí. Představit si ale, že se k tomu lidskému odéru připočte ještě ten psí, to by nedělalo dobrotu.
Na vašich sociálních sítích fanoušci moc běžného kapelního obsahu nenajdou. Máte tam plno jednoduchých ilustrací. Jaký je jejich příběh?
Nedlouho poté, co jsme dali kapelu dohromady, jsme se rozhodli, že nechceme mít kapelní sociální sítě přeplněné našimi fotkami z koncertů, jak to mají všechny ostatní kapely. Došli jsme tak k těmhle malůvkám, které se nám všem líbí, a vypadá to, že nejen nám. Fanoušci nám na ně posílají milé ohlasy.
Jsou roztomilé, dokážu si představit, že s řadou z nich chodí vaši fanoušci do tetovacích salonů, aby si je nechali zvěčnit.
Až nás překvapilo, jak často nám lidé posílají dotazy, který z obrázků by si měli nechat vytetovat. Na tyhle zprávy ale raději vůbec neodpovídáme, aby to nepůsobilo, že někoho nabádáme k tomu, aby si naše malůvky nechal vytetovat. Čekal bych ale, že dřív nebo později se někdo s naší ilustrací objeví. Sám mám několik podobně náhodných tetování.
Seznamte se
Dry Cleaning vznikli jako garážová kapela, s níž parta kamarádů neměla velké plány. Lewis Maynard, Tom Dowse a Nick Buxton už za sebou snahy prorazit měli a tentokrát se rozhodli hrát jen sami sobě pro zábavu. Ke kapele se později přidala zpěvačka Florence Shaw. Dry Cleaning náhodně objevil americký hledač talentů na internetu. Singl, který si pustil, měl v té chvíli jen šest stažení. 26. dubna Dry Cleaning vystoupí v pražském Futuru.