Než se pustíme do povídání o Memphisu, je na místě si připomenout příběh Druhé trávy. Do Ameriky, coby rodiště žánru totiž česká bluegrassová kapela vyrážela koncertovat i nahrávat pravidelně už od začátku devadesátých let. „Neměli jsme sebevědomí. Nebyli jsme k tomu vychovaní,“ vzpomínají na první zkušenosti za velkou louží i na nevyzpytatelné okamžiky štěstí, které je tam potkalo… a zase opustilo.
S jakou představou jste v roce 1991 zakládali druhou trávu?
Robert Křesťan: Oba dva už jsme absolvovali část muzikantského života s Poutníky. Já dokonce třináct let, Luboš myslím sedm. Zažil jsem s nimi spoustu krásných a šťastných věcí. A také různých zklamání a podobně. I když jsme se k sobě vždycky chovali civilizovaně, měli jsme toho dost. Z důvodů ponorky, ale i muzikantsky. Oba dva jsme nezávisle na sobě přemýšleli o odchodu. Až jsme se jednou setkali a domluvili se, že tedy odejdeme spolu a založíme si kapelu, která bude flexibilnější. Bude mít míň členů, zručnější muzikanty, bude schopná hrát širší škálu stylů...
Luboš Malina: Přesně tak to bylo. My jsme tenkrát vzhlíželi k New Grass Revival a Tonymu Trischkovi a jeho kapele Skyline. To byl náš vzor v tom, jak dál dělat muziku.
Co jste tehdy, krátce po revoluci, věděli o americké muzice, ke které jste vzhlíželi? A změnilo se něco, když jste ji poznali přímo na místě?
Robert Křesťan: Já si myslím, že kapela New Grass Revival je správný příklad. To byl asi opravdu náš nebeský vzor v přístupu k písničkám, k instrumentaci a vůbec ve všem. Samozřejmě se to okamžitě začalo rozdvojovat, naše cesta a jejich.
Luboš Malina: Hlavně oni už možná v té době ani neexistovali, ne? V roce 1991. Nebo skončili krátce předtím, když Béla Fleck odešel na sólovou dráhu. Ale já jsem si pak zpětně uvědomil, že jsme už tehdy byli opravdu v obraze, i pokud jde o americkou scénu. Nebyli jsme tady nějak ve zpoždění, protože se k nám dostávaly ty nejnovější nahrávky.
Robert Křesťan: Zejména na konci osmdesátých let už to bylo běžnější.
Luboš Malina: Když jsme do Států začali sami jezdit, uvědomil jsem si, že jsme to tady u nás všechno znali dost dobře. Fascinovala nás otevřenost k různým hudebním vlivům. Třeba u New Grass Revival se nám líbil ten rockový náboj, který dali bluegrassu.
Do Ameriky, tedy do země, odkud vaše muzika pochází, jste začali sami jezdit záhy po revoluci. Co to pro vás znamenalo?
Robert Křesťan: Myslím, že to byl cíl všech bluegrassových muzikantů na světě. Teď už možná ne, ale tehdy byl cíl podívat se tam, kde se to na jediném místě na celé zeměkouli dělá správně.
Luboš Malina: A ještě si uvědomte, že v té době byli téměř všichni zakladatelé té muziky naživu! Byli to ještě lidé v poměrně produktivním věku a my jsme se setkali se všemi.
Jak vypadala vaše první cesta do Ameriky?
Robert Křesťan: Byl to obrovský stres. Byli jsme mladí lidé, kluci, kteří třicet let žili v komunismu. Anglicky jsme uměli velice neobratně.
Luboš Malina: Někteří vůbec. To mluvím za sebe.
Robert Křesťan: Celá první návštěva Ameriky, kromě těch záblesků úžasu a nadšení z muziky, z krajiny a z toho, že tam vůbec jsme, byla jeden sled stresových zážitků za druhým. Šlo o komunikaci v angličtině, o orientaci v tehdejším životě. Neměli jsme žádného průvodce. Měli jsme tam několik známých, ale jinak jsme se o sebe starali sami, včetně ubytování a takových věcí. Zkrátka jeden stres za druhým.
Luboš Malina: Navíc jsme neměli sebevědomí. Nebyli jsme k tomu vychovaní.
Jak jste si cestu vůbec zorganizovali? A letěli jste tam už hrát? Jak se tohle zařizovalo v době před internetem?
Luboš Malina: Ono tomu něco předcházelo. Ještě s Poutníky jsme dostali od nějaké bluegrassové asociace, nebo její odnože, cenu za nejlepší neamerické album. To bylo snad v roce 1988…
Robert Křesťan: Měli jsme nabídku přijet si pro tu cenu a zahrát tam ještě s Poutníky. A z toho záhadným způsobem sešlo.
Luboš Malina: Dostali jsme víza do pasu a pak nám ta víza zrušili.
Z vyšší moci?
Robert Křesťan: No, snad z americké moci.
Luboš Malina: Měli jsme už snad i zakoupené letenky.
Robert Křesťan: A najednou z toho všeho sešlo. Myslím si, že tam byl nějaký kontakt, který vytrval. Už si dnes ale přesně nepamatuju, jakým způsobem jsme se tam dostali.
Luboš Malina: Každopádně když jsme tam letěli v roce 1993, bylo to už s pracovními vízy. Počítalo se s tím, že tam můžeme hrát.
Robert Křesťan: Měli jsme domluvené dva koncerty. Někde v Chattanooze v Tennesee jsme hráli.
Luboš Malina: Jo, to je pravda.
Robert Křesťan: V Chattanooze a ještě někde v parku pro tři lidi. Nicméně na festivalu IBMA, což byl cíl naší cesty, jsme se nakonec ocitli po třech, čtyřech zklamáních a hraní po chodbách…
Luboš Malina: A beznaději.
Robert Křesťan: A beznaději. Nakonec jsme ale přesvědčili bluegrassové papaláše tím, že jsme se octli ve správnou chvíli na správném místě. Což se tehdy ještě tak neříkalo. Hráli jsme asi čtyři písničky na závěrečném galakoncertu toho festivalu. Díky tomu jsme získali nějaké kontrakty a manažerku. Potom už jsme do Ameriky jezdili hrát snad každý rok, někdy i dvakrát, někdy třikrát.
Luboš Malina: A to až do roku 2015.
Říkáte, že jste neměli sebevědomí, a přesto jste předstoupili před americké publikum. Zpívali jste česky, nebo jste měli anglické verze?
Robert Křesťan: Anglické verze jsme neměli. Zpívali jsme české věci v češtině, americké věci v angličtině a někdy pro zábavu amerických posluchačů americké věci v češtině. Což mělo všude obrovský úspěch.
Jak ty první koncerty vypadaly? Musel to být křest ohněm.
Robert Křesťan: To bych si taky rád vzpomněl. Ale myslím, že dopadly dobře. Oni byli velmi američtí. Já nevím, jak jsme hráli, do jaké míry jsme byli zelení trémou, ale oni byli mimořádně tolerantní. A navíc mimořádně pozitivně naladění k novým demokraciím. Bylo pro ně úžasné, že přijedou takoví exoti z komunistických zemí a hrají do určité míry velmi zručně jejich muziku. Určitě to pro ně byla v prvé řadě zajímavost.
Luboš Malina: Já myslím, že nejen zajímavost. Často jsem slýchal takový komentář jako „fresh sound“. Že jsme přinesli čerstvý zvuk, že jejich muzika se tady nějak přetvořila v něco, co by tam nevzniklo. A taky nám to bylo, myslím, tolerováno víc než Američanům. Od nás spíš brali odchylky od zajetých pravidel.
Odvezli jste si z Ameriky něco zásadního pro hraní a psaní vlastních písniček? Nebo obecně pro přístup k muzice?
Robert Křesťan: Myslím, že to byla zejména zkušenost. Teď mluvím za sebe: nejsem žádný instrumentalista, takže jako instrumentalista bych si možná něco odvezl. Ale jako člověk, který píše písničky a zpívá, jsem si muzikantsky nic nevzal. Jenom jsem změnil představy o té muzice a o tom, jakým způsobem vzniká.
A Luboš jako instrumentalista?
Luboš Malina: Nevím. Samozřejmě setkání s americkými muzikanty bylo zajímavé samo o sobě. Vlastně to ale nebylo až tak překvapivé, protože já jsem věděl, že je tam světová špička. Nejzajímavější bylo vidět, že jsou tam mraky muzikantů, kteří hrají naprosto úžasně.
Robert Křesťan: Asi jsme si uvědomili, že u nás se špička skládala z pár lidí. V Americe z našeho tehdejšího hlediska nebyl slabý muzikant. Nebyl špatný banjista, špatný mandolinista, nebyly špatné vokály, jako u nás, kde se řeklo: ten zpívá blbě. Tam byl každý svůj, ale naprosto dokonalý.
Když jste jezdili do Ameriky až do roku 2015, časem jste se určitě otrkali. Na co nejraději vzpomínáte?
Robert Křesťan: Otrkali jsme se, to můžu potvrdit.
Luboš Malina: Já dokonce říkám, že to je to nejdůležitější, co jsem v Americe získal. Takové to sebevědomí, že jsem se přestal bát. Přestal jsem se stydět před cizími lidmi a před muzikanty, ke kterým jsem do té doby celý život vzhlížel. Začal jsem to brát jinak než předtím.
Robert Křesťan: Já už se taky nestydím před cizími lidmi, ale taky už je mi osmašedesát let. Je pravda, že tam jsem určitě získal nějaké sebevědomí. Pozorovat ty lidi na scéně byl vždycky zážitek a vždycky nějaké poučení. Nejraději vzpomínám na některé festivaly, na kterých jsme hráli. To pro mě byl největší zážitek.
Proč vlastně kolem roku 2015 americké cesty skončily?
Luboš Malina: Ono to tak nějak odumřelo. Přestalo dávat smysl tam jezdit.
Robert Křesťan: Já ani nevím. My měli takový oblouk, vzestup americké popularity, kdy jsme začali být žádanější a žádanější. Ale taky – Luboši, zastav mě, jestli si začnu vymýšlet – jsme začali mít touhu předvést tam opravdu hudbu, kterou hrajeme. Naši vlastní muziku, nejenom našimi vlastními věcmi kořenit předělávky jejich písní. Takže jsme tam začali vozit bicí, jezdit s bubeníkem. A to byl vlastně začátek konce. Sice dlouhého konce, ale začátek konce. Najednou na těch festivalech Američané nevěděli, jak se k tomu stavět. A taky to nebyl nejlépe zvolený bubeník.
Luboš Malina: Já si myslím, že hlavně naše manažerka nevěděla, jak se k tomu postavit.
Robert Křesťan: Nebo nevěděla, jak nás prodávat.
Luboš Malina: Jak nás nabídnout. Protože my jsme zaujali v bluegrassových kruzích a najednou tam přijedeme s bicími. Nikdo tenkrát nechtěl slyšet bluegrass s bicími. A ještě, jak říká Robert, neměli jsme bubeníka, který by uměl hrát akustickou muziku. To je pětadvacet let zpátky. Tenkrát s námi poprvé jel Štěpán Smetáček. Štěpán s námi i nahrával desku, kterou jsme točili s Peterem Rowanem, a Peter z něho byl nadšený, ale přece jenom…
Rozumím, je to rockový bubeník a publikum v Americe není na novinky zvědavé...
Luboš Malina: Hráli jsme v malých klubech bez vybavení, někdy v prostorech, které si tady lidi ani moc nedovedou představit. Nebyly to žádné velké koncertní sály. Kolikrát bylo hodně špatné zvukové vybavení. Vždycky místní zvukaři. Každý z nich měl jiný přístup a jinou představu o zvuku. A často to dopadlo dost špatně.
Robert Křesťan: Nakonec od nás manažerka dala ruce pryč. My jsme měli problémy i tady, protože jsme se rozešli. A najednou jsme neměli zázemí. Začali se o nás starat lidé, kteří byli víc fanoušci té muziky než manažeři. A celé to mělo sestupnou tendenci. Přijeli jsme tam třeba na měsíc a půl a tři roky po sobě hráli v podstatě na stejných místech pro stejné lidi. Najednou jsme si řekli, že už to nemá smysl.
Přestala to být zábava i pro vás?
Robert Křesťan: Ano.
Zmínil jste, že jste se rozešli. Druhá tráva tehdy skutečně přestala existovat?
Robert Křesťan: Teď ani nevím, v kterém roce to bylo. V naší kapele rozpory dosáhly vrcholu. Existovala pravá strana, levá strana a my dva s Lubošem mezi tím. Už jsme vlastně nevěděli, co s tím. Řekli jsme si: Pojďme se té zátěže zbavit. Pojďme rozpustit Druhou trávu. Ne že bychom spolu přestali hrát. Prostě jsme kapelu rozpustili a řekli Lubošovi Novotnému, že budeme hrát dál, akorát bez téhle zátěže. Nějaký čas jsme vystupovali pod názvem Robert Křesťan a Malina Band nebo Robert Křesťan a skupina a podobně. Byla to v podstatě Druhá tráva, byly to její písničky. Hrál s námi třeba Petr Vavřík z Buty a Ivo Viktorín na klávesy.
Luboš Malina: Z té doby je deska 1775 básní Emily Dickinsonové, která je jen pod Robertovým jménem, ale je to stejná kapela.
Robert Křesťan: Až jsme došli k rozumu. Říkali jsme si, že dobrou značku je škoda kvůli takovému okamžitému impulzu zatratit. Takže jsme se asi po dvou letech vrátili k názvu Druhá tráva.
Luboš Malina: Ještě jedna důležitá věc. Do Ameriky jsme jezdit nepřestali. Tam jsme pořád vystupovali jako Druhá tráva. A pak, když s námi přijel na turné Charlie McCoy a natočili jsme společnou živou desku, říkali jsme si: Pojďme se vrátit k tomu názvu. Bude to prostě Druhá tráva s Charliem McCoyem. Dává to logiku.
Co se týče odchýlení od zvuku, asi nejdál jste dospěli na předchozích albech Díl první a Díl druhý s britským producentem Eddiem Stevensem. Proč jste se chtěli od bluegrassu vydat tak daleko?
Robert Křesťan: Každý k tomu měl asi jiný důvod. Pro mě to bylo podívat se na desku z jiné strany. Netočit jednu písničku za druhou stejným způsobem, ale nechat se na tu muziku podívat někoho jiného. Když jsme přišli do studia, začaly se dít věci, které jsem neznal, na které jsem nebyl zvyklý. S Eddiem jsme se předtím samozřejmě viděli, mluvili jsme a domluvili se, že spolu budeme natáčet, ale to, co se dělo ve studiu, pro mě bylo nové.
Co konkrétně?
Robert Křesťan: Přístup ke snímání, ke zvuku, k aranžím, vlastně k muzice. Eddie točil po takových sekvencích, které pak dával dohromady a dělal z nich muziku. Natáčeli jsme písničku, aniž bychom věděli, jak bude ve finále vypadat.
Takže jste ani nevěděli, kde bude sloka a refrén?
Robert Křesťan: To ne tak úplně. Ale nevěděli jsme, jakým způsobem bude znít, jaký bude mít finální tvar. Vzpomínám si, že po prvním natáčecím dni jsem si uvědomil, že mám dvě možnosti. Buď to okamžitě zastavit a dotočit desku klasickým způsobem, nebo se svěřit do jeho rukou. A já jsem mu řekl: Eddie, já ti věřím.
Až od té chvíle jsem to natáčel s tím, že výsledku dá nějaký tvar. Ale Luboš z toho byl třeba nadšený od začátku. Já jsem se k tomu musel dopracovat přes ten první den a přes uvědomění, že v tu chvíli ztrácím kontrolu nad tím, co se stane.
Luboš Malina: My jsme do té doby měli zkušenosti s nějakými producenty, ale v rámci naší muziky. Jeden ze zásadních byl Steve Walsh. S ním jsme kdysi odletěli do Nashvillu natáčet desku Marcipán z Toleda. Zkoušeli jsme v jednom domě, kde jsme všichni spali, Steve tam byl s námi a všechno bylo fajn. Ale on je Američan a přistupoval k tomu jako k té americké muzice. Mě v případě Eddieho nadchla představa, že on je tímhle nepolíbený.
Je to Brit.
Luboš Malina: Hlavně je tou naší muzikou nepolíbený! Nemá žádné předsudky. To mě na tom lákalo. Já mám rád Radiohead, tak jsem si říkal, že by se do toho z tohohle všeho mohlo něco promítnout. A to mě nezklamalo.
Robert Křesťan: Já si vzpomínám, jak mě fascinovalo, že k jednotlivým nástrojům přistupoval z pozice člověka, který vůbec neví, jak se na ně hraje. Chtěl po banju věci, které se na banjo prostě nehrají. Ale dají se na něj zahrát. Nakonec je tam spousta věcí, které jsou naprostým originálem.
Luboš Malina: Už na té první desce je jedna písnička, kde jsou jenom flažolety. Nikdo tam nehraje nic jiného. Eddie říkal, že vždycky chtěl vyzkoušet, jestli někdo zahraje písničku jenom na flažoletech. Tak to vymyslel. Napsal, kdo bude co hrát, a my jsme to zahráli. A jinde nám zase napsal graf. Hráli jsme nějaký part, každý ho měl svůj a hrál ho dokola. A on do toho grafu napsal: Teď tady hraješ, teď ne. Věděli jsme, kdy máme hrát a kdy nemáme. To bylo u písničky Něco dobrého na Dílu prvním… V originále je to Waiting for Tonight od Toma Pettyho.
A jak se ta písnička natáčela?
Robert Křesťan: Vzpomínám si, že když jsem točil zpěv, už všichni odjeli a zůstal tam jen Martin Novák. Protože já jsem se nedokázal dostat na první dobu. Nebo takhle: začal jsem na první, ale nebyl jsem schopný na první skončit. Někde v průběhu sloky jsem se vždycky ztratil. Ostatní jsou lepší muzikanti než já, ti se v tom vyznali. Ale já jsem vždycky ztratil rytmus a skončil blbě. Takže Martin tam zůstal a doklepával mi první dobu, abych se vůbec dostal na konec. A najednou jsem měl ze zpívání úplně krásný pocit. Měl jsem ve sluchátkách ten tón, který byl trochu zkreslený. Takhle jsem taky nikdy předtím nenatáčel.
Luboš Malina: Počkej, on ti Eddie přímo v reálném čase moduloval hlas, že jo?
Robert Křesťan: Ano, stál tam u osciloskopu, který někde ve studiu našel, a během mého zpěvu s tím točil. Když jsem skončil natáčení písničky, byl jsem úplně hotový z toho, jak to na mě působilo.
Luboš Malina: A mám pocit, že jsi to natáčel na obyčejný Shure 58 nebo nějaký takový mikrofon. Ne na vyloženě studiový.
Robert Křesťan: Takhle on individuálně přistupoval ke každé písničce. Každou jsem točil na jiný mikrofon. Hrál si i s prostorem.
Pro muzikanty to muselo být dobrodružství. Jenže vaše publikum je asi tradičnější. Jak ty desky, s odstupem viděno, přijalo?
Robert Křesťan: Samozřejmě někomu se to líbilo, někomu ne.
Luboš Malina: A my jsme s tím počítali. My jsme se nikdy moc nestarali o to, jestli se to bude líbit druhým. Vždycky jsme to dělali tak, aby se to líbilo hlavně nám. Ne že by nám bylo jedno, co si myslí ostatní. To ne. Ale myslím, že to bylo na prvním místě.
Ale teď přišel Memphis. Vrátili jste se do Ameriky a desku natočili během několika dní, přitom písně ještě nebyly úplně hotové. Jak celý příběh začal?
Luboš Malina: Začal hledáním producenta. Nebo možná tím, že se blížilo naše pětatřicáté výročí a chtěli jsme udělat velký koncert. Říkali jsme si, že bychom měli mít desku. A zase něco jiného, než jsme absolvovali s Eddiem. Dostali jsme se k Mattu Ross-Spangovi, člověku z Memphisu. Doporučil nám ho Roman Helcl z November 2nd, který s ním měl zkušenosti. Poslechli jsme si nějaké jeho věci, líbilo se nám to. Tak jsme se propojili a řekli si: Když máme producenta a zvukaře v jedné osobě z Memphisu, pojďme tam, ať jsme v jeho prostředí.
Robert Křesťan: Aby natáčel ve svém studiu, které zná. Pro mě byl navíc velmi důležitý samotný Memphis.
Čím?
Robert Křesťan: Je to osmdesát let populární americké hudby. Vznikly tam první bluesové, rockové a country nahrávky. Úplný návrat ke kořenům.
Luboš Malina: A ještě tam není ta hudební uhlazenost Nashvillu.
Je to syrovější, přímočařejší?
Luboš Malina: Ano, takový byl náš pocit.
Robert Křesťan: Když jsme odjížděli, vlastně jsme ani nevěděli, co si představit. Memphisem jsme předtím jen projížděli. Jednou jsme tam hráli, přijeli jsme a ráno byli pryč. Neměli jsme vůbec tušení, co je to za místo.
Luboš Malina: Nikdy jsme se nebyli podívat v Sun Records.
Robert Křesťan: Nikdy jsme nebyli na Beale Street.
Luboš Malina: Nebo v Gracelandu.
Takže jste přiletěli…
Luboš Malina: Přiletěli jsme do Atlanty, tam jsme si půjčili dvě auta a jeli do Memphisu. Měli jsme už dopředu pronajatý dům, kde jsme všichni bydleli.
A v tom domě jste pak dotvářeli písně?
Robert Křesťan: Týden nebo pět dní jsme zkoušeli. Přes den jsme aranžovali, já dopisoval texty, někdy jsme společně dodělávali melodie. A večer přišel Matt Ross-Spang a konzultovali jsme to s ním. Zasahoval do toho minimálně. Jeho práce začala až ve studiu.
Jak na vás samotné město zapůsobilo, když jste v něm konečně strávili víc času?
Robert Křesťan: Jak bych to řekl… jižanské město plné černochů. Bylo to jako taková prázdná země. Nezdálo se ti, že je to prázdná země? Taková strohost. Rozhodně žádné davy turistů ani davy Američanů.
Luboš Malina: Jako jsou dneska v Nashvillu…
V rubrice Textaři jste říkal, že každý text musíte doslova vysedět. A najednou jste během šesti dnů musel dosložit texty na část desky. Nebyl to stres?
Robert Křesťan: Já jsem na to ale zvyklý. Dopisoval jsem texty na každou desku, kterou jsme točili. Některé dokonce těsně před natáčením. Tentokrát to dopadlo mimořádně dobře. Když jsme odjížděli do Nashvillu točit Marcipán z Toleda, neměl jsem hotové texty ani na jednu písničku. Měl jsem začátek, někdy refrén nebo něco takového, a jenom odhadoval, jak ta písnička bude dlouhá, aby měla jakýsi tvar. Texty jsem tehdy dodělával až u nás a svoje zpěvy na té desce jsem nahrával až v Česku. Zatímco tentokrát jsem přijel s hotovými texty nejméně poloviny písniček. A všechny ostatní jsem dopsal během těch deseti dnů, než jsem je měl začít zpívat. Měl jsem je hotové několik dnů předtím, než jsem šel do studia. To se mi stalo snad poprvé v životě.
V anotaci k desce mluvíte o pochybách: o sobě, o světě, ve kterém se pohybujete, a o životě, který jste vedl a vedete. Zní to dost temně.
Robert Křesťan: Já si myslím, že jsou to temné texty. Nebo ne?
Mně přijdou hlavně… moudré.
Robert Křesťan: Dobře, děkuju mockrát. Já jsem něco do té tiskové zprávy musel napsat. A chtěl jsem čtenáře nechat trochu na pochybách.
Dá se říct konkrétněji, o čem pochybujete?
Robert Křesťan: Ony ty pochyby jsou v každém textu. Pochyby o sobě, zejména o činech, které provádím, které mám v úmyslu a které jsem udělal v minulosti. O tom, které životní kroky jsou správné a které ne… ale to jsem možná teď prostě tak řekl.
Takže pochybujete o všem?
Robert Křesťan: Pochybuji o všem. Zejména o vlastním životě, ano.
A možná i o novinářských otázkách, které nikam nevedou.
Robert Křesťan: A zejména o těch odpovědích, které vám dávám.
Když jste přišli do studia v Memphisu, dýchla na vás atmosféra místa, jak jste si představovali?
Luboš Malina: Okamžitě. Já vlastně nevím, jestli jsem něco očekával, ale už jenom vstup do té budovy. Studio je v obrovském objektu, bývalém skladišti.
Robert Křesťan: Distribučním středisku zásilkové společnosti. Byl to obrovský zásilkový obchod, který vrcholil v padesátých a šedesátých letech. Ta budova vypadá jako gigantické silo. Má asi osm pater, takovou obrovskou halu uprostřed. Jsou tam obchody a hospody, nahoře ubytování a jedna z maličkých částí toho obrovského komplexu je Mattovo studio.
Luboš Malina: Potkali jsme se dole u kafíčka.
Robert Křesťan: Pak jsme přišli do studia a krátce se s ním seznámili. Ti z nás, kteří se v tom vyznají, se koukali na přístroje, ptali se na pár věcí. Matt nám ukázal nástroje, které tam má. Nebyly to žádné vzácné a drahé nástroje. Spíš takové, které jsou něčím zvukově zvláštní a které se dají v některých písničkách využít. Což taky naši hoši využili. Začali jsme pracovat docela brzo.
Luboš Malina: Hlavně basista Tomáš Liška nahrával na několik Mattových bas. A Martin Novák zase střídal bubny.
Robert Křesťan: Matt jich měl obrovský výběr. Po domluvě s Martinem vybral pro každou skladbu jinou sestavu, jiný set. Ale i různé polohy bicích. Točil je z kabiny, z kukaně nebo uprostřed nás. Měl velice přesný přehled o tom, jak nástroje na různých místech studia znějí. Měl přehled o přesleších. U nás se člověk většinou snaží nástroje co nejvíc izolovat. Ale on s přeslechy počítal a dokázal s nimi pracovat. Nesnažil se jich striktně zbavit. Třeba kytaru dával podle písničky na různá místa studia.
Zní to jako velmi detailní práce se zvukem. Ale co vám Matt vlastně říkal na samotné písničky?
Robert Křesťan: Já myslím, že neřekl nic. Čas od času se zeptal, o čem to je, ale nijak hlouběji se o to nezajímal. U některých řekl, že se mu líbí nebo že tohle bude hit. Ale myslím, že se k nim konkrétně moc nevyjadřoval. Je to tak?
Luboš Malina: Nevzpomínám si.
Robert Křesťan: Já taky ne.
Jako první jste zveřejnili Chryzantému. I s klipem ze studia mi ta písnička připadala jako pohlazení. Měli jste při natáčení pocit, že se děje něco výjimečného?
Luboš Malina: Jo, měli. To je bez debat.
Robert Křesťan: Myslím, že základním pocitem byla spokojenost. S tou muzikou, s prostředím okolo sebe a se zvukem samozřejmě.
Luboš Malina: Snad ještě nikdy jsem při nahrávání neměl takhle uspokojivý pocit. Nevím, jestli to bylo typem sluchátek, nějakou technickou věcí, nebo tím…
Robert Křesťan: … že jsme se tam cítili dobře.
Luboš Malina: Ano, atmosférou. Měl jsem už od začátku pocit, že to hraje. Že je to hotová věc. A byly tam velmi emotivní momenty. Husí kůže, když Robert zpíval některé písničky a texty, nebo slzy v očích. To všechno jsme tam zažili. Bylo to hodně emotivní.
A jak vznikala samotná Chryzantéma? V textu se pořád vracím k obrazu člověka, který klopýtá domů, zatímco kolem běží celý svět.
Robert Křesťan: Měl jsem začátek melodie a rozhodoval se, jak tu písničku začít. Já vám to chci popsat tak, jak to bylo, ale na tom není nic uměleckého.
Stejně si to rád poslechnu.
Luboš Malina: Já taky!
Robert Křesťan: Jediné, co jsem chtěl zachovat, bylo takové to „ta-da-dam“. Tak jsem si nachystal nějakou frázi. Nejspíš jinou, než tu, která tam teď je. Spíš několik frází za sebou, abych si vyzkoušel, jestli to funguje jako písnička. Pak jsem si říkal: Ale teď potřebuju něco výraznějšího jako refrén. A tady už přichází jakási inspirace. Už jsem byl v té písničce a ten refrén vznikal společně s melodií. Najednou jsem měl refrén a ten určil celou písničku. Předělal jsem začátek a dostal se až do konce.
Takže přišel nápad a pak už to šlo řemeslně?
Robert Křesťan: No, já myslím, že zrovna u téhle písničky to byla trochu inspirace. Něco, co nedokážu popsat, co mě vedlo dál. Rozhodně jsem se tak dostal k refrénu. To byla záležitost pěti minut, když už to bylo hotové.
Luboš Malina: Já si pamatuju, když jsi tuhle písničku přinesl. Mám pocit, že jsi ji hrál na jednom akordu a pak jsme ji dohromady dotvořili. Vznikla mezihra a vystavěli jsme ji. Ale to je jenom aranžerská věc.
Robert Křesťan: Muzikantská. Takhle jsem to původně myslel: hrál jsem ji na jednom akordu, vždycky s krátkými dominantami. Celé jsem to držel na rytmické bázi. Pak si to vzali kluci a už se to začalo trochu měnit.
Úplně na opačném pólu je Nietzsche, jedna z nejtemnějších skladeb alba. Jak vznikala?
Robert Křesťan: Taky nic poetického, žádný příběh k tomu není. Luboš Novotný měl sled akordů s naznačenou melodií, který mě k ničemu neinspiroval. Pořád jsem se k tomu nemohl přiblížit, dostat se dovnitř té docela složité rytmické konstrukce. Potom jsme měli zkoušku u nás doma. Část kapely už odjela. Já zůstal s Lubošem a s Radkem a řekli jsme si, že to musíme zpísničkovatět. Teprve podle nálady té melodie, kterou jsme dali dohromady na základě Lubošova nápadu, mě napadlo téma Nietzscheho.
Luboš Malina: A nechtěl jsi to původně dělat o Munchovi?
Robert Křesťan: Ano, původně to měl být Munch, protože je tam i Goya. A nakonec mi z toho vyšel Nietzsche.
Takže při psaní nejdřív hledáte, co vám říká samotná hudba, a teprve z ní vzejde téma?
Robert Křesťan: Aspoň tyhle dvě písničky tak vznikly. Možná všechny na téhle desce. Snažil jsem se vycítit – ne vcítit, ale vycítit –, co mi ta hudba říká.
Co plánujete s Druhou trávou dál po narozeninovém koncertě v O2 universu?
Robert Křesťan: Já o tom neuvažuju a nikdy jsem neuvažoval. Jenom začínám mít pocit, a to je poprvé po dlouhé době, že to není poslední album. Že mám chuť. Získal jsem chuť.
Luboš Malina: Já si myslím, že i Matt má chuť natočit s námi další písničky.
Robert Křesťan: Dvakrát do stejné řeky…
Luboš Malina: No ale, hele, v tomhle případě klidně.
Zdá se, že z Memphisu jste sami docela nadšení…
Robert Křesťan: Já jsem nadšený velmi rezervovaně.
Co to znamená?
Robert Křesťan: Jsem opatrný skeptik. Nerad se pouštím do nějakých nadšených výlevů. Protože mám zkušenost se životem, že to vždycky pak skončí nějakou fackou. Nějak špatně.
Luboš Malina: S Robertem se velmi těžko sdílí euforie.
Robert Křesťan: Nemůžeš sdílet něco, co nemám. Jak se s tebou mám dělit o nadšení, když ho necítím?
Ale nějaké nadšení z hudby přece musíte mít i vy.
Robert Křesťan: Já bych neřekl nadšení. Z mého hlediska je to, že… Jak bych to řekl… Že to není nepovedené. Že nemám pocit, že by to bylo špatné.
Luboš Malina: Je pravda, že já jsem možná víc posluchač. Robert je autor a já jsem nadšený posluchač.
Mám z vás pořád pocit, že vás vystupování i psaní písniček trochu trápí. Jako byste o sobě přes všechno, co jste dokázal, neustále pochyboval.
Robert Křesťan: Utrpení je silné slovo. Ale jsem prostě plný pochyb o sobě a o takových věcech. Jestli to dělám správně, jestli to bude správně. I když procházím obdobím, kdy se mi velmi dobře zpívá, nemám žádné velké problémy s hlasem ani s výrazem, ani s barvou, což je také zkušenost na jedné straně, tak přesto má člověk – aspoň člověk mého ražení – o sobě ty pochyby pořád.
Co vás tedy drží u toho znovu a znovu psát, nahrávat a vycházet před lidi?
Robert Křesťan: No protože mě to nakonec uspokojuje.
Takže rezervovaná euforie?
Robert Křesťan: Rezervovaná euforie, ano.
Oslavy
Robert Křesťan a Druhá tráva oslaví 35 let existence největším samostatným koncertem ve své historii. Uskuteční se 7. listopadu v pražském O2 universu. Kapela tak naváže na vyprodaný koncert ve Foru Karlín, kterým slavila 33 let. Slavnostní večer se uskuteční krátce po vydání nového alba Memphis, které muzikanti natočili přímo v USA. Na pódiu se představí také speciální hosté.