Bostonská kapela, která letos přijede v rámci koncertní série Prague Open Air, loni vydala album For the People a je na něm pořádně naštvaná. Dropkick Murphys ostatně nikdy nestáli stranou světového dění. Ken Casey se loni například zúčastnil cesty s humanitární pomocí na Ukrajinu, kde nahrával se zdejší punkovou skupinou O`Hamsters. Kapela taky dlouhodobě pomáhá vybrat prostředky na pomoc bránící se Ukrajině. Na domácí americké frontě se zase nezdráhá nahlas vyjádřit svůj nesouhlas s politikou Donalda Trumpa.
Letos jste vydali split album s hardcorovou kapelou Haywire. Jmenuje se New England Forever. Jaký s nimi máte vztah, že jste se rozhodli podělit o desku?
Jsou z Bostonu jako my a moc mi připomínají nás samotné v začátcích kariéry. Taky pořád koncertují. Haywire si nikdy nedávají pauzu, pořád jsou aktivní a vydávají novou muziku. A trochu ironicky nás znovu nakopli právě v době, kdy s kapelou slavíme třicáté výročí. Ne že bychom sami nějak zpomalili, to vůbec, ale když se objevila tahle mladší kapela a po dlouhé době někdo v Bostonu zase opravdu nese vlajku bostonského hardcore a punku tak jako oni, dělá nám to radost.
Vzali jsme je proto na turné a během něj přišel nápad udělat dohromady desku. V začátcích Dropkick Murphys jsme dělali spoustu splitů a byli na to patřičně hrdí. Připadalo nám proto jako skvělý nápad vrátit se ke kořenům právě při třicátém výročí kapely.
Vzpomenete si, která split alba pro vás byla opravdu zásadní?
Jo, třeba Mob Mentality s britskou Oi! kapelou The Business. Na začátku kariéry nás vzali pod svá křídla. Sedmipalec jsme natočili taky s Agnostic Front nebo německými Oxymoron. Taky jsme nahrávali s mnoha lokálními kapelami, třeba s The Ducky Boys. Nicméně možnost něco vydat s kapelami, jako jsou The Business nebo Agnostic Front, na kterých jsme vyrůstali, pro nás bylo opravdu cool.
Pozvat si do písničky hosta je jedna věc, ale split album mi připadá jako hlubší forma spolupráce.
Přesně tak. I s Haywire to tak je, opravdu jsme spolu propojení docela hodně – nejen ve studiu, ale i na turné. Sami jsou pořád hluboko v undergroundu, takže nás vrací ke kořenům. Zároveň jim to dává možnost dostat se k většímu publiku skrze digitální platformy a podobně.
Jedna z písní na splitu je Citizen I.C.E., což je přepracovaná verze vaší starší skladby Citizen C.I.A. Loni jste se také zúčastnili demonstrací No Kings namířených proti Trumpovi. Když byl Trump podruhé zvolen, tušil jste, že vás podobné akce čekají?
Jo, protože proti Donaldovi Trumpovi varujeme už od jeho prvního prezidentství. Každý, kdo zažil jeho první období ve funkci a potom i útok na Kapitol, musel vědět, co přijde. Jestli to někdo neviděl, tak buď kecá, měl zavřené oči, nebo je prostě hloupý jak poleno. Všichni jsme věděli, že bude dělat přesně to, co dělá. A pro Američany bude těžké někdy odpustit těm, kteří tohle volili.
Nejste v tom sami, pro část české společnosti je taky záhada, proč lidé zvolili současného premiéra.
Jasně. Myslím, že v Americe spočívá velká část problému v tom, že existují televizní stanice, které Trumpovi úplně podlézají. Když jsi mladý člověk, který vyrůstá v domácnosti, kde rodiče nonstop sledují Fox News, celý život jen posloucháš, jak jsou demokraté strašní a jak děsiví jsou imigranti. Spousta lidí je rozdělená kvůli dezinformacím, kterými jsou krmeni. Někteří prostě nikdy nedostanou šanci. Narodí se do takového prostředí. Je smutné, když se lidé nedostanou k pravdě.
To mi připomíná, že v Česku teď probíhá velká bitva o zachování veřejnoprávních médií.
Jo, přesně tam to směřuje. Zdá se, že se to děje všude. Ale myslím, že odpor proti tomu začíná růst a doufám, že se tomu lidé po celém světě postaví.
Měli jste někdy prostor psát si třeba jen tak o lásce?
Za těch třicet let byly některé naše desky víc politické a jiné zase víc inspirované lepšími časy. Například album, které jsme udělali během pandemie, bylo víc o hudbě a věcech, které jsme hltali v mládí. Měli jsme pocit, že po lockdownech lidé spíš než další tíhu potřebují něco, co je rozesměje. Takže jsme se vědomě snažili udělat pozitivnější album. Jmenovalo se Turn Up That Dial. Hned po něm jsme ale udělali dvě alba protestních písní s texty Woodyho Guthrieho, i naše další album For the People je zase hodně politické. Vlastně nevím, jak může nějaká punková kapela dneska nepsat politickou hudbu, protože přesně to si tahle doba žádá.
Přesto jsem četla hezkou recenzi, kde stálo, že loňské For the People je od vás v dnešní době něco jako hřejivé objetí.
Hřejivé objetí… Nevím přesně, v jakém kontextu to bylo myšlené, ale část reakcí, které dostáváme, je ve smyslu, že lidé se cítí líp, když někdo říká jejich vlastní myšlenky nahlas. A to jim přináší určitý pocit bezpečí. Nevím, jestli to myslel autor recenze zrovna takhle, ale často slýcháme, že lidem dává pocit jistoty, když se někdo ozývá i za ně.
Zmínil jste, že kapelu jste založili před třiceti lety. Čeho jste chtěli dosáhnout?
Naší největší ambicí bylo mít možnost předskakovat kapelám, které jsme milovali. V Bostonu byl klub The Rat, něco jako bostonská verze CBGB’s v New Yorku. A naším snem bylo hrát před kapelami jako The Business nebo Agnostic Front. A to se povedlo. Pak nás vzali na turné a najednou jsme si říkali: „Panebože, my budeme hrát i v dalších městech.“
Měli jsme strašně nízká očekávání a myslím, že to je v mnoha ohledech klíč k úspěchu. Nikdy jsme si neříkali: „Chceme být velcí, chceme být slavní.“ Prostě jsme pracovali a nepřemýšleli moc dopředu. Ani v nejdivočejších snech by mě nenapadlo, že tohle bude můj život. A že o třicet let později budeme pořád tady. Pořád tomu nemůžu uvěřit.
A jaké jsou vaše nejdivočejší sny dnes?
Dnes jde spíš o péči o náš odkaz. Chceme zůstat věrní tomu, kým jsme. Nezestárnout a nezměknout. Jsem hrdý, že naše hudba zůstala věrná tomu, čím jsme chtěli být. Stejně jako naše poselství přetrvává.
Zatím to opravdu nevypadá, že byste měkli.
Přesně. Někdy, když kapely zestárnou, už nechtějí být tak agresivní. Ale my chceme být pořád hlasití a agresivní.
Na albu For the People máte mimo jiné skladbu School Days Over, kterou jste nahráli s hudebníkem a aktivistou Billym Braggem. Mám ráda atmosféru jeho scény Leftfield na Glastonbury. Písničky se tam střídají s přednáškami a diskuzemi. Zajímalo by mě, jaký je to v osobním kontaktu člověk?
Billy Bragg je přesně takový, jaký byste doufala, že bude. Vyrůstal jsem jako jeho fanoušek a měl jsem o něm určitou představu. Když jsem ho poznal a začali jsme spolupracovat, byl ještě lepší. Je to opravdový člověk. Skutečný příklad protestního písničkáře. Svá přesvědčení a poselství staví nad hudební úspěch. A právě protože je autentický, je tak úspěšný.
Zvlášť dnes, v době AI a technologií, lidé chtějí opravdové lidi. A Billy Bragg je opravdový. Mít ho na albu bylo opravdu cool. Jsme na to moc hrdí.
Setkali jste se ve studiu, nebo jste pracovali na dálku?
On to nazpíval v Anglii, takže jsme nenahrávali společně, ale už předtím jsme se setkali v New Yorku i Bostonu a bavili jsme se spolu. S ním se dá báječně diskutovat o hudbě, ale Billy je hlavně velmi lidský. Pamatuju si, že když byl před pár lety v Bostonu během svátku svatého Patrika, tak se bavil s našimi rodiči i dětmi, jako by byl součást rodiny. Každému se představoval. Je přátelský a otevřený. A vždycky bývá poslední, kdo odchází domů. Rád se baví a socializuje, což je skvělé.
A poslední věc. V Česku jste byli už mnohokrát. Máte vztah k Česku nebo nějaké speciální vzpomínky odsud?
Jo, určitě. Vždycky to u vás bylo skvělé, v malých klubech, i během velkých koncertů. Je zde opravdu silné pochopení pro punk rock a podobné věci. A i když kapela trochu vyrostla a hrajeme větší koncerty, pořád to má stejného ducha. Jsme českým fanouškům opravdu vděční.
Letos vás čeká koncert pod širým nebem, tak doufám, že vyjde počasí.
Jo, to doufám taky!
Seznamte se
Dropkick Murphys letos vystoupí 5. srpna v pražském Areálu 7. Do České republiky se vrací pravidelně, dvakrát hráli na Mighty Sounds, poznali vše od klubu Roxy po Tipsport Arenu, naposledy tu byli před dvěma lety v narvaném Velkém sálu Lucerny. V roce 1998 vydali debut Do or Die a tohoto hesla se v podstatě drží dodnes. Nikdy moc nepolevili v koncertování, loňská studiovka For the People je už třináctá.