Reklama
Obrázek k článku Debustrol: Slavíme 40 let totálního masakru. Rozvědka zjišťovala, jestli pořádám satanský mše
| Honza Vedral | foto: Jirka Šujanský

Debustrol: Slavíme 40 let totálního masakru. Rozvědka zjišťovala, jestli pořádám satanský mše

Debustrol právě slaví čtyřicet let existence. Jejich turné vyvrcholí 17. února v pražském Lucerna Music Baru, kde se bude slavit i kompilační album trefně nazvané 40 let totálního masakrru Obsahuje řadu raritních nahrávek včetně úplně prvních dem nahraných v paneláku bez bicích a elektrické kytary. „Dělali jsme je někdy v půlce osmdesátých let,“ vzpomíná Kolinss. „Já v nich hraju na španělku přes magneťák a Melmus, se kterým jsme kapelu zakládali, na kufírek, pařáček a lampičku.“

Reklama
Reklama

Debustrol právě slaví čtyřicet let existence. Jejich turné vyvrcholí 17. února v pražském Lucerna Music Baru, kde se bude slavit i kompilační album trefně nazvané 40 let totálního masakrru. Obsahuje řadu raritních nahrávek včetně úplně prvních dem nahraných v paneláku bez bicích a elektrické kytary. „Dělali jsme je někdy v půlce osmdesátých let,“ vzpomíná Kolinss. „Já v nich hraju na španělku přes magneťák a Melmus, se kterým jsme kapelu zakládali, na kufírek, pařáček a lampičku.“

Moment, co znamená na kufírek? Že reálně tluče do kufru?

Jo, tluče do kufírku, pařáček na knedlíky má místo hajtky a lampičku jako činel.

Paráda! Takže takhle vypadaly začátky českého thrash metalu?

Přesně!

Zaujalo mě, že jste se tehdy jmenovali Modrý kabát a v Teplicích zrovna začínal Kabát. Takže v Československu vlastně začaly hrát thrash metal dvě kapely skoro totožného jména…

A to jsme o sobě v tu dobu vůbec nevěděli. Mně se ten název hrozně líbil. Koukal jsem tenkrát na nějakou indiánku a těm, co vraždili indiány, tam říkali modrý kabáti. Hned mě napadlo: Tak to je název, kterej si dáme! 

Pěkně morbidní.

No, byli to ti zlý, že jo. To se nám líbilo.

Kdy se to změnilo na Debustrol?

Samozřejmě nám brzo došlo, že název Modrý kabát se moc nehodí, když chceme hrát metal toho nejtvrdšího ražení. Tak jsme si s Melmusem každej napsali svoje názvy, že vybereme nejlepší. Já jsem tam měl Seker Band, což byla úplná kravina. A Melmus měl hned na prvním místě Debustrol.

A to prostě znělo...

To znělo! Říkám: To je metal, to je dobrý! Pak mi vyprávěl, jak na to přišel. Učil se na lakýrníka, koukal na plechovku Industrolu a furt na ni koukal, koukal, až tam viděl ten nápis Debustrol. Asi jak byl z těch barev zfetovanej. Později nám fanoušci vymysleli, že celý ten název znamená: D jako devastace, bus jako autobus a trol jako trpaslíci. Takže devastace autobusu s trpaslíky.

Nakonec to má i dodaný smysl!

Ano, má to smysl díky fanouškům.

Zůstaňme ještě v začátcích. Co pro tebe byla iniciační věc, kdy sis řekl, že budeš hrát tvrdou muziku? Jak ses před sametovou revolucí dostal k metalu?

Úplně náhodně. Kamarádi okolo mě, i starší, jezdili do Prahy na takzvaný černý burzy, kde se prodávaly nahraný kazety. Desky taky, ale deska stála pět set, šest set korun. A to bylo při platech devět set až tisíc korun fakt hodně. Navíc na kazetě byly vždycky dvě nahraný LP a stála sto dvacet korun, což se dalo, když jsi měl nějaký brigády. Já byl v tu dobu na učňáku ve Škodovce v Mladý Boleslavi. S kamarádama Michalem a Tomášem jsem začal na ty černý burzy jezdit, tak jsem se do toho dostal. 

Už ve třetí třídě jsem navíc úplně náhodně slyšel desku Paranoid od Black Sabbath. Pustil ji vedoucí na lyžařským výcviku. Okamžitě jsem se do toho zamiloval. Říkám: To je ono, takhle to má bejt! A pak to šlo ráz na ráz. Když jsem si poprvé pustil Kill ’Em All od Metalliky a Show No Mercy od Slayer, úplně jsem propadl thrash metalu a chtěl jsem ho dělat.

Metallica tedy byla jedna ze zásadních kapel?

Metallica byla úplně první tvrdší. Slyšel jsem ji hned, jak vyšla. Měl jsem to štěstí, že mi v tu dobu bylo patnáct. Nejdřív jsem viděl ten obal s kladivem. A kámoš Tomáš říká: Hele, tohle ti pustím, to se ti bude úplně jasně líbit. Pustil první písničku s tím začátkem a říkám: Ty vole, to je bomba! Úplně jsem tomu propadl.

Jen pro ilustraci. Co jste v té době slýchali z rádia?

Hanu Zagorovou, Gotta, Helenku.

To tě asi úplně nebavilo.

Nebavilo. A do dneška rádio neposlouchám, úplně se mi to tehdy zhnusilo.

Jedna věc je slyšet kapelu a zvuk, který se ti líbí. Druhá je vzít do ruky kytaru a zkusit z ní ten samý zvuk vyloudit.

To už bylo horší, protože jsme byli úplný samouci. Nebyl nikdo, kdo by ti něco ukázal. Nikdo ani nevěděl, jak se to hraje. Nejdřív jsem měl půjčenou španělku od strejdy. Ani jsem nevěděl, jestli tam mám držet akordy. Hrál jsem Iron Mana, Železnýho muže, jak jsme si to přejmenovali. Měli jsme k tomu českej text. A já jenom brnkal pravačkou, levačkou jsem vůbec nic nedělal. Takhle jsem to hrál furt dokola.

Na jednom tónu?

Jo, furt éčko. A babička vždycky přiběhla: Ty to hraješ půl dne! Takový byly ty samoucký začátky. Pak jsem přišel na to, že tam můžu chytit takzvanýho paroháče, tu kvintu na dvou strunách. To mi poradil kamarád, kterej ani sám pořádně neuměl na kytaru. Říkal: Hele, zkus to takhle. Barré jsem taky neuměl, tak prostě ten paroháč. Začal jsem s ním blbnout a najednou se tam s těma riffama začalo něco dít. Pak jsem na další věci přicházel sám. Naprostej samouk.

Ale od začátku s tím, že chceš hrát metal. Takže jsi začal hrát metal na španělku?

Určitě. Já ani do dneška neumím žádný country písničky. Nezvládnu nic zahrát u táboráku. Prostě paroháč a čau!

Pak jsi tedy našel bubeníka Melmuse?

Já ho nemusel hledat. My jsme měli to štěstí, že jsme spolu vyrůstali. Byli jsme spolu už od jesliček, ještě před školkou. Naši rodiče museli pracovat, mamka se mnou byla doma na mateřský jenom půl roku. A my jsme stejně starý. On se narodil v lednu ’69, já v únoru. Od půl roku nás šoupli do jedněch jesliček. Pak se mnou byl ve školce, chodili jsme spolu do školy, ve sportovní třídě jsme hráli hokej za Boleslav. Takže jsme se sčuchli už jako úplně malinký.

Rozumím. Když jsi začal dělat metal, musel začít taky.

To byl další důvod: nebyl jsem na to sám. Měl jsem parťáka, kterej ještě ke všemu chtěl hrát na bubny. Což je hroznej nástroj, aspoň pro mě. Já bych nedokázal hrát každou končetinou něco jinýho. Vůbec bych to nedokázal. Takže to bylo bezva. Bubny jsou v metalu naprosto důležitý. A pak je ta kytara, která vymýšlí melodie. Měli jsme základ. Paráda!

Kde jste zkoušeli?

V paneláku, normálně na sídlišti, u mě v pokojíčku. Měl jsem magnetofon B700 a přišel jsem na to, že když koupím snímač za osmdesát korun, zamontuju ho do španělky, zapojím do kotoučáku, přepnu na nahrávání a dám to nahrávání úplně naplno, dělá to zkreslenej zvuk. Takovej první booster.

Počkej, ty mi tu vyprávíš, že sis z magneťáku vyrobil booster?

Jo, přes magneťák B700! Ten magič mám do dneška, to je rarita, zůstal mi. Melmus přišel na to, že si vezme kufírek, kterej dělal jako bubny. Z ramínek urval ty spodky a měl je místo paliček, protože paličky nebyly. Hajtka byl pařáček. Máma nám furt nadávala: Proč mi ten pařáček ničíte? Já na tom už nemůžu vařit knedlíky! A lampičku, kterou jsem měl na stole, měl jako činel. Pénk!

První skladby jsme nahrávali na magneťák, kterej Martinovi koupila babička. Ona ho milovala a on ji dokázal ukecat. Koupila mu Aiwu, nádhernej stereokazeťák, kterej nikdo neměl. Na tom jsme nahrávali ty úplně první kazety, ty raritní nahrávky Modrýho kabátu, který teď vyjdou. 

Jak to s kapelou pokračovalo dál?

Pořídili jsme si opravdový bubny. Byly takový perleťový červený. Koupili jsme je od jedný undergroundový mladoboleslavský kapely a vezli je na dvojkoláku přes celý město na sídliště. Bylo to úplně na druhý straně Boleslavi a lidi na nás koukali jak na blázny. Jeli jsme rovnou ke mně do paneláku, vynosili je nahoru a že nahráváme první demo. Večer jsem vymyslel nějaký riffy, asi pět rychlejch písniček. Zpívali jsme svahilsky, s textama jsme si nedělali problémy. Nahrávali jsme to na ještě jeden magnetofon, takže to dokonce bylo na pásce. Byl tam ještě Melmusův brácha, koukal z okna a bavil se, protože lidi koukali, jestli něco nepadá z baráku. Pak šla máma z krámu a my do toho furt bušili…

Průšvih!

Soused jí říkal: Já nevím, myslel jsem, že padají tašky. Pak jsem si uvědomil, že je to blbost, že jsme v paneláku. Máma k nám přilítla a spustila: No, já jsem si myslela, že je to u nás! To je hrozný, vždyť to slyší celá ulice! To demo jsme pojmenovali podle popisnýho čísla našeho baráku. Thrash 877. Bohužel se ale nedochovalo. Ale to už byl Debustrol. Poprvý s bicíma. 

Na začátku jste zpívali svahilsky, nebo už i česky?

Bylo mi čtrnáct. První písnička Singapur sice byla svahilsky, ale já texty měl. Jedna z těch písniček je dokonce takovej předvoj skladby, kterou hrajeme dodnes: Velký hřbitov. Teď si lidi můžou poslechnout, jak zněla původně. 

Co tě tehdy inspirovalo k Velkýmu hřbitovu? A jak sis vůbec na začátku vybíral témata?

Je to o válce. Inspirovala mě Hirošima, je to o shození bomby na Hirošimu. Já tahle témata dělám do dneška. Jsem hodně protiválečně založenej. První písničky se jmenovaly Konec lidí, Smrt se dočkala... Pak mě zajímaly různý kulty, třeba Vyznavači slunce, co se dělo v Peru. 

Vychází to z toho, že mám ruský předky. Moje babička pochází z tehdejšího Leningradu, z Petrohradu. Naštěstí byla na předměstí, když tam vtrhli Němci. Nedostala se do toho, jak je tam zablokovali a lidi umírali hladem. Bydleli u carskýho zámku, dokonce tam nějak pomáhali. Němci babičku a její mamku, moji prababičku, nakonec odvlekli do Německa na nucený práce. Tam se seznámila s dědou, kterej byl zase z Mladý Boleslavi. Po válce se děda vrátil už s babičkou. Takže jsem Boleslavák, ale tahle strana je z Ruska.

Nebylo to tedy jenom tím, že temná témata k žánru patří.

Já všude tvrdím, že do thrash metalu nemůžeš zpívat o tom, že ti tady v květináči roste kytka. Ale je dobrý, že tenhle styl je na témata, který mě bavěj, vhodnej. O to je to lepší. 

Jak to s Debustrolem postupovalo dál, když jste přestali být dva?

Přišel basák, soused z paneláku, Charvos. To byl náš první basák a sehnal i zkušebnu u sebe na chatě v nějaký vesnici kousek od Boleslavi. Tam byly úplně první zkoušky, v prosinci ’86. To beru jako založení Debustrolu, takže přesně v prosinci to bude čtyřicet let. Pak jsme přes známý sehnali zkušebnu v Bezně u Mladý Boleslavi, v hospodě Na Šmerhově. Byla zavřená a nevěděli, co s ní. Kamarádi, taky metalisti, mladý kluci, který nám hodně pomáhali, nám zařídili, že můžeme zkoušet na sále. Odtamtud je nahrávka Live in Šmerhof, z tý je na bonusovým LP písnička Metalovej zjev. To je úplně raritní sestava, jenom ve třech. Pak šel Charvos na vojnu. Melmus sehnal kluka z Bezna, kterýmu jsme začali říkat Trifid. Byl to kytarista, ale neměli jsme basu, tak začal hrát na basu. 

Na jaře ’87 jsme udělali první zábavu. Dali jsme se dohromady se skupinou Řetěz, ale ne s tou pražskou, ta se jenom jmenovala stejně. Tihle byli z Chorušic u Mělníka a zajistili tam sál. Ještě za komárů, načerno, jsme udělali první koncert.

A z toho je taky nahrávka?

Jo. Nahrál ho náš zvukař Áda Langhans, což byl soused z vedlejšího vchodu. Měl aparaturu a zvučil první boleslavskou metalovou kapelu Hydrant. Možná ji někdo zná. Byli to šikovný kluci, výborný muzikanti, na Mladoboleslavsku hráli jako první živě metalový věci, Metalliku a tak. Áda nám v začátcích hodně pomáhal. Celej ten koncert je nahranej a tři písničky z něj jsou taky na tom bonusovým LP. Tam už jsme byli s Trifidem.

Pak konečně přišel Cizák. Sehnal ho náš dlouholetej kamarád, kterej s ním chodil na učňák do Kolína na elektrikáře. Cizák byl basák, takže začal hrát na basu a Trifid si mohl vzít kytaru. Vznikla sestava Kolinss, Melmus, Cizák, Trifid. Najednou jsme byli čtyři a přišla nabídka od Vlasty Henycha na Death Metal Session. To už byl rok ’88.

Na Mladoboleslavsku tehdy byla nějaká metalová komunita?

Hodně velká. Měl jsem to štěstí, že kluci, který se mnou chodili do školy, stejně starý i z okolních vesnic, byli skrz naskrz metalisti. Džísky, metalky, takový ty pruhovaný kaholty, to nám všechno šila moje babička Zina. Pro dvacet kluků ze sídliště! Představ si, když nás v osmdesátým šestým vyšlo dvacet před panelák. Všichni čuměli. Byli jsme taková komunita.

Málo se ví, že v létě 1986 jsi taky přijal místo zpěváka ve skupině Mistrovo kladivo.

To je taková raritní zajímavost. Oslovil mě jejich bubeník Karel Zástěra. To ještě nebyli Master’s Hammer, ale skutečně česky, Mistrovo kladivo. Karel jednou přilít, zazvonil u mě: Nazdar, seš Kolinss? Hele, sháníme zpěváka do kapely. Dělej, ustroj se a jdeš na zkoušku. Takhle, příkazem. V jedenáct dopoledne. Já: Kam? Co? A on: Dělej! Vzal jsem si metalky, který oni nesnášeli, protože byli zase blackmetalisti. Takže jsem na první zkoušce moc nezapůsobil.

Nicméně existuje raritní nahrávka, tři písničky Mistrova kladiva, kde zpívám. Ty jsem na výběr nedával. Ale třeba někdy příště to lidi uslyší. Byl jsem tam všehovšudy jenom na třech zkouškách. Pak Franta Štorm řekl, že vezme mikrofon a začne zpívat sám, což bylo super. Dopadlo to, jak to dopadlo: kapela je známá po celým světě a přejmenovali se na Master’s Hammer.

Neuvěřitelný skrytý příběh. A potom jste šli každý svojí cestou...

Zajímavý je, že jsme debutový desky vydávali v jeden okamžik. Dokonce byla v televizi reklama na obě najednou. Byl tam Neuropatolog a jejich Ritual. I se to tak nahrávalo. My jsme s Dodem Doležalem nahráli kus desky jako Debustrol, pak přijeli Master’s Hammer, nahráli kus svojí desky. Pak jsem přijel já dozpívat písničky, pak Franta… Všechno takhle najednou, ale úplně náhodně.

Tím se dostáváme ke studiové práci, která je jiná než koncertování nebo zkušebna. Jaká byla tvoje první zkušenost s nahráváním?

V osmdesátým osmým jsme natočili demo Vyznání smrti, který nás dostalo tam, kde jsme furt. Bylo to díky tomu, že nás Vlasta Henych pozval na Death Metal Session. Konala se 12. května 1988 v kulturáku dopravních podniků. Tam jsme zapůsobili, lidem se to líbilo, bylo to super. Naši kamarádi začali skákat z pódia, ani jsme o tom předem nevěděli. To bylo tenkrát šílený. Je to dokonce na videu, ten koncert je normálně dostupnej na YouTube. Vlasta to musel přerušit, protože se to moc nelíbilo zvukařovi a všem.

Tam mi Pípa z Kryptoru říkal: Hele, kluci, proč nemáte nahrávku? Debustrol se mu líbil. To nás přesvědčilo, že než půjdeme já a Cizák na podzim na vojnu, musíme něco natočit. Ne ve zkušebně, ale nějak seriózně.

Jak jste na to ještě před revolucí šli?

Poprosili jsme Ádu, zvukaře Hydrantu. Dělal zvukaře i orchestru, kterej hrál plesy v mladoboleslavským kulturáku, a měl možnost se do těch prostor dostat. Sešli jsme se tam, tuším, 17. srpna 1988 a natočili Vyznání smrti. Od jedný odpoledne do šesti večer jsme to celý vyfrkli, většinou napoprvý.

Tam vznikla i ta slavná hláška: Tak se všichni userte, je tady Debustrol! 

Jak?

Áda mi na začátku říkal: Hele, když chcete takovej nářez, musí tam bejt nějaký intro. 
Říkám: Já nevím.
Tak tam něco křikni. 
Tak jo. 
A zakřičel jsem tohle. Úplná náhoda. To byla moje první zkušenost ne se studiem, ale s nahráváním.

Pořád jsme před revolucí. Jak se na vás dívali soudruzi? Museli jste mít přehrávky?

Přehrávky jsme mít nemuseli, protože jsme hráli zadarmo. Ale abysme mohli zahrát na Death Metal Session nebo v červnu na Barče před Arakainem, museli jsme mít zřizovatele. Musela se za tebe zaručit svazácká organizace SSM. Tak jsme šli ve Škodovce do SSM a vedoucí byl takovej blázen, že nám toho berana dal. Akorát řekl jednu věc: Kluci, hlavně tam nehajlujte. Já říkám: Jsi blbej? My jsme metalová kapela!

Takže ten šílenec nám dal berana na akci, která nás dostala tam, kde jsme. Přehrávky bysme v životě neudělali. Chtěli dokonce noty. To do dneška nikdo neumí.

Vojna je pro spoustu dnešních mladých lidí v kapelách nepředstavitelná věc: najednou na dva roky nazdar, nemůžeš nic dělat.

Bylo to krutý. Něco děláš, baví tě to, má to smysl, a jdeš na vojnu. A jak ses ptal na problémy se soudruhama: pořádný problémy přišly teprve tam. Nějak se domákli, že hraju v metalový kapele Debustrol a že texty jsou takový, jaký byly. Druhej rok, ještě před revolucí, mě začala vyslýchat kontrarozvědka. Byl jsem voják, takže si se mnou mohli dělat, co chtěli. Nebylo to dobrý. Tenkrát jsem si říkal: Tak to je konec.

Jak takový výslech vypadal?

Oni byli jakože kámoši, snažili se. Ale bylo to nepříjemný. Měli i nějaký fotky z míst, kde jsme hráli. Někdo to fotil. Jestli měli nějaký spolupracovníky, to nevím. Nebylo to ale StB, byla to kontrarozvědka, protože jsem byl voják. O to to podle mě bylo horší. Nejsi civil, tak tě mohli dát rovnou do kriminálu. Sabinov byl tenkrát vyhlášenej. Mohli tě zavřít za jakoukoli kravinu. Dokonce se ptali jednoho kluka, co byl se mnou na rotě, jestli tam nepořádám satanský mše.

Opravdu vás tedy vnímali jako satanisty?

Viděli název Antikrist. Viděli Údolí Hádu, což je o podsvětí, to není o hadech. Apokalypsa, Příchod zla, Velký hřbitov… Nebo Protest: Pojďte s náma všichni křičet teď. Co tam chceš křičet, že jo? Přitom je to abstraktní, není tam přímo napsaný, co mají křičet.

Nebo Nekrokrematorium, to je o atomový válce. Vyznání smrti, text od Petra Korála. Všechno jim zapadalo do tý škatulky a viděli v tom kdovíco.

Za ty dva roky, cos byl na vojně, se Vyznání smrti dostalo snad všude. Dokonce jsi prý dostal dopisy, že vás poslouchají v Malajsii a Africe.

Natočili jsme to na magnetofonovej pásek, na B116, na rychlost devatenáct, aby to bylo kvalitnější. Mimochodem, teď jsem si kvůli tomu kupoval magneťák, abych si mohl doma pustit úplně originální nahrávku. Občas si ji pustím, zapláču si, dám si pivo. Jak to bylo krásný, když jsme byli mladý… Dělám si srandu.

Přetočili jsme tu nahrávku na jednu jedinou kazetu. A tenkrát nám napsali kluci z Přibyslavi, že by nám strašně chtěli dělat fanklub. Ten hlavní, kterej do toho byl nejvíc žhavej, si říkal Eddie. Čtrnáct dní před odjezdem na vojnu jsme jim tam kazetu odvezli. Měl foťák, tak jsme se ještě vyfotili. A protože byl šikovnej, udělal k tomu demu i obal, kazetu si nechal a začali ji poctivě nahrávat a posílat dál. Najednou se to úplně rozmohlo, to jsi nechápal.

Odjedeš na vojnu a najednou slyšíš, že tvoji kazetu poslouchají v Malajsii.

To byl zase další kamarád z Prahy, kterej ji poslal do Malajsie nebo někam jinam. Jim vůbec nevadilo, že zpívám česky. To bylo úplně jedno, byl to nářez!

Metalová komunita tedy už tehdy fungovala mezinárodně?

Určitě, v každým případě. Myslím, že podobný zkušenosti měli s prvníma demokazetama i kluci z Master’s Hammer nebo Rootu.

Root mi ještě těsně před vojnou poslali svoje úplně první demo. Zpíval tam ještě Doktor Železo a Big Boss hrál na bubny. Udělali jsme takovej „freundschaft“ Boleslav–Brno. Ještě před vojnou jsme společně s Fatou Morganou hráli u Pardubic, v nějaký vesnici venku na parketu. Jsou z toho raritní fotky, nahrávka se bohužel nezachovala. Ještě za komunistů Root, Debustrol, Fata Morgana, to bylo nevídaný. Pořádal to nějakej úplnej šílenec. Do dneška se divím, že nás tam nerozehnali. Ale samozřejmě jsme měli berany od zřizovatele, bez toho by si to nikdo nedovolil.

Kdo na to chodil?

Mladý kluci v džískách. Už se snažili oblíkat. Když se podíváš na záznam z Death Metal Session, vidíš, jak skáčou z pódia, mají kožený bundy i džísky. Dalo se to sehnat v Tuzexu. Makal jsi čtrnáct dní na brigádě a za celý ty peníze sis koupil jednu džísku.

Odchod na vojnu taky znamenal, že když se kapela vůbec dokázala znovu sejít, řešila personální problémy. To se stalo i vám...

Bylo jasný, že Melmus nebude dva roky sedět doma a čekat. U Trifida to bylo jiný. Dělal takzvanýho „pětimetra“, musel makat místo vojny. Pět měsíců někde makat. V tu dobu muziku moc nevyhledával, takže čekal.

Ale u Melmuse… Vlasta Henych mi ještě před odchodem na vojnu napsal dopis, že by chtěl mluvit s naším bubeníkem. Bylo mi jasný, že ho chce do Törru. Já Melmuse donutil, protože jemu se tam nechtělo: Já nechci do tý Prahy, tam jsou divný lidi. 

Ale donutil jsem ho, aby Vlastovi zavolal, tenkrát z budky. Domluvili si schůzku a dostal od něj lano. Celý ty dva roky už hrál v Törru, takže bylo jasný, že se nevrátí. Logický. Když jsme přišli z vojny, museli jsme řešit bubeníka. U thrashmetalový kapely dost vážnej problém. Ten bubeník hraje rychlosti, to není sranda.

Rychle přece hrajete všichni.

Ale kdo u nás v roce 1990 hrál takovej kvapík? Tempa dvě stě čtyřicet, dvě stě třicet pět, dvě stě padesát pět?

Kamarádi ze Železný neděle nám dohodili bubeníka Trůku. Vyzkoušeli jsme ho tak, že jsme se sešli jenom já, Cizák a Trůka. 
On se ptal: Co mám hrát? 
Říkám: Hraj rychle. 
Raz, dva, tři, čtyři… 
Dobrý, berem.
To byl celej konkurz.

To už bylo po revoluci…

A začala éra, kdy mě oslovil Vladimír Kočandrle z Monitoru. V září jsme přišli z vojny a hned na konci září jsme jeli točit Ultrametal. Hrozná rychlost. Někde na lavičkách před sálem jsme podepsali smlouvy. Ani jsme je nečetli, nevěděli jsme, co podepisujeme za paskvil. Samozřejmě nesmysl. A 17. listopadu 1990 už jsme jeli točit debutovou desku.

Po té muzice byl hlad… Čím jste podle tebe vyčnívali? 

Hodně jsme makali, samozřejmě. Ale mě zkrátka bavila ta muzika a baví mě do dneška. Mám to v krvi. Nebylo to jenom, že chceš něco dokázat. Hudba, koncerty, lidi tě nabíjejí energií. Máš radost, když někdo pochválí tvoji desku nebo koncert, že to bylo pěkný, paráda. Naplňuje tě to.

Sčuchli jste se s Dodo Doležalem. Naučil ses od něj něco jako kytarista?

Jo. Po Neuropatologovi jsme k němu s Trifidem začali chodit na hodiny kytary. Pak odjel do Ameriky, to bylo před deskou Svět, co zatočí s tebou. Když se po půl roce vrátil, začali jsme na ní dělat. Chodil i na zkoušky a říkal: Hele, tohle je fakt na hovno, dáme to jinak. 

Radil nám v dobrým, dělali jsme spolu aranže. Třeba Svět, co zatočí s tebou jsem vymyslel u něj v pokoji. Pustil mi automatickýho bubeníka a on k tomu ještě domyslel sloky. Takže třeba tohle je společná práce s Dodem. Písnička, která je do dneška hit jako prase. Cizák k tomu udělal skvělej text. Hitovka jako blázen, kterou jsme udělali společnejma silama. Bylo dobře, že jsme na něj narazili hned při první desce. Hodně jsme si rozuměli. 

Křtil vám i první album, že jo?

Obě. I to druhý. Na tom prvním nám nešlo otevřít šampaňský. Když Dodo viděl, co tam děláme, a Cizák začal s lahví mlátit o pódium, že ji urve, jenom jsem zaslechl: No tak tady bejt nemusím. A utekl.

U druhý desky už jsme to nějak normálně otevřeli a polili, tam na pódiu zůstal. Dokonce je to někde na videu. Ale u Neuropatologa, to byla anarchie, šílený.

Napadlo tě tehdy, že by ses muzikou živil?

Zkoušel jsem to. Ale po třech letech jsem od toho upustil, už jsem neměl ani na chleba. Řekl jsem si, že to bude asi blbost. A od tý doby furt pracuju. Já nechci bejt na muzice závislej. Někdo z kapely se zraní, nedej bože se někomu něco stane. Nebo se kapela rozhádá, vyhodíme se navzájem. A je konec. Mám radši svoje jistoty. Chtěl jsem rodinu, mám děti. Jsem rád, že mám k hudbě ještě dobrou práci.

Co vlastně děláš?

Údržbáře. Měním zářivky, utahuju kliky a tak dál.

Potkáš při tom někdy fanoušky?

Spíš fanynky, protože hraju i v Harleji. V kancelářích jsou většinou ženský. To víš, že mě poznávají.

Jak ses vlastně dostal do Harleje?

Dostal jsem lano s Liborem Fantou, bubeníkem, kterej se mnou tenkrát hrál v Debustrolu. Bylo to v roce 2002, takže už jsem v Harleji skoro pětadvacátou sezonu. Taky dobrý. Oslovili nás tehdy Vláďa Šafránek a Tonda Rauer, že chtějí kapelu obměnit. Nevím, koho z nich to napadlo, že si vezmou Debustrol.

Jaké to pro tebe bylo? Od tvrdé muziky a tvrdých témat přejít k něčemu líbivějšímu?

Pro mě super. Já už se v tom tehdy totálně utápěl, bylo to opravdu na hlavu. Harlej mi paradoxně pomohl k tomu, že mě muzika zase začala úplně bavit. Vzal jsem do ruky basu, nehrál na kytaru. Nemusel jsem sólově zpívat, zpívám jenom backingy... Najednou zase úplně něco jinýho. Pro mě perfektní. Jsem za tu šanci rád, je to super do dneška.

Neřešil jsi tedy, že je to moc popík?

Ne, vůbec. A hlavně Vláďa Šafránek byl bohém a já s ním chtěl hrát. Tonda byl taky náš velkej kamarád a hodně nám pomáhal s Debustrolem. Chtěl jsem s těma kámošema hrát, pro mě paráda. Problém byl, když Vláďa odcházel. Ale Tomáš Hrbáček se toho chopil dobře. Začátky vůbec neměl jednoduchý a myslím, že teď nám to šlo úplně parádně. Oslavili jsme s Harlejem třicet let, skvělý turné, vyprodali jsme O2 universum. Pokračujeme dál, vydáváme desky a Tonda to perfektně táhne. Jsem za to vděčnej a jsem rád, že tam hraju.

Bylo těžké vyvážit fungování ve dvou kapelách?

Nebylo. Já jsem člověk, kterej se přizpůsobí. Jak říkám, mám ruský kořeny. My jsme takoví parchanti trochu.

Když se ohlížíš za Debustrolem, byli jste někdy na hraně rozpadu?

Těch pádů bylo docela dost. Nejhorší byla Chytrá past. Ten záměr se bohužel nepovedl. Od začátku to bylo špatně koncipovaný. Ustoupili jsme od thrash metalu a chtěli hrát trošku srozumitelnější hudbu. Fanoušci nám to měli za zlý a kapela málem skončila.

My blbci jsme navíc odešli od Monitoru k Popron Music, další velká chyba. Podělalo se prakticky všechno. Úplně jsme přestali koncertovat, najednou tam byla skoro rok díra. Byl jsem bezradnej. Prodeje žádný, nikdo nás nechtěl, fanoušci nás zavrhli. Asi nejhorší situace Debustrolu. Rok 1994 byl úplně šílenej.

Mysleli jste, že naskočíte na nějakou líbivější vlnu?

Byli jsme naivní, samozřejmě. Za prvý jsem trošku pustil otěže, přestal jsem šéfovat. Nechal jsem si od ostatních namluvit nějaký bláboly, kejvl na to a bylo to špatně.

Jak jste kapelu restartovali?

Úplně jednoduše: vrátili jsme se k tomu, co nám jde. Hned v pětadevadesátým. Po tý desce odešel bubeník a konečně přišel Herr Miller. Toho jsem přemlouval už v devadesátým, aby s náma začal hrát, protože byl mladej a rychlej. Tenkrát měl kapelu Leviathan a plánoval s ní udělat díru do světa a k nám nechtěl. Teď byla jiná situace. Hrál v kapele Syndrom a přišel k nám. Akorát měl podmínku, že musíme zase začít hrát thrash. Což jsme i chtěli. Tak jsme spolu udělali Vyhlazení. Zavřeli jsme se do zkušebny a udělali jedenáct nekompromisních fláků.

A byli jste zpátky!

Samozřejmě situace na trhu už byla jiná, přišel grunge a metal trošku ustupoval. Ale zase jsme koncertovali. V republice se rozjížděly kluby, takže jsme hráli klubový koncerty pro tři sta lidí. Už ne velký sály, ty pro nás nebyly. Nevadilo nám to, byli jsme rádi. A dá se říct, že to držíme do dneška.

K Vyhlazení jste jeli dělat kapelní fotky do Osvětimi.

Měl jsem nápad, že by ta deska měla bejt o holokaustu. Četl jsem o tom hodně knížek, to téma mě zaujalo. Ten název Vyhlazení ale vymyslela moje žena. Já jsem pořád nevěděl. Na obalech knížek jsem viděl bránu do Birkenau a říkal si, že by to bylo dobrý na obal. To neprošlo, ale jeli jsme se tam nakonec vyfotit. Byla to mrazivá zkušenost. Nakonec jsme se s Monitorem shodli, že bude lepší mít na obalu jenom nápis a černou. Ale teď jsme v Březince dokonce natočili klip Primitivně, kterej je taky o holokaustu a je na desce Válka.

Nebojíš se, že si takovými tématy přitáhneš fanoušky, kteří si je špatně vyloží? A budou ti říkat, že propaguješ nacismus?

Já ale nepíšu: Jdi a zabij někoho. Jenom popisuju události. Když si ty texty přečteš, myslím, že jsem ještě proti Slayer měkkej.

No dobře, ale kde se v tobě bere fascinace smrtí?

Babička mi hodně vyprávěla o válce. Druhou světovou zažila, sice byla malá, ale zažila ji. Od malička se o to zajímám. Dneska je hodně dokumentárních kanálů, možností, jak se na to podívat jinak. Hodně je toho v barvě, což je zajímavý, to dřív člověk neviděl. Pořád mě to zajímá a asi nepřestane. Fascinuje mě, co se stalo a proč se to stalo. Tyhle zlý věci. Nevyhledávám je, ale fascinujou mě. A do tý hudby se to hodí, jak jsme se už bavili. Nevadí mi o tom zpívat.

Neměl jsi někdy pocit, že už je to moc? Že se musíš autocenzurovat?

Třeba u Yugoslavia, kde zpívám o tom, co se dělo na Balkáně, je refrén dost hustej: Zabij mámu, zabij tátu… Ale nevadí mi to zpívat. Oni se tam zabíjeli příbuzný mezi sebou, to bylo strašný. Jak na to máš poukázat? Tak to zpíváš.

Neberu to tak, že by si z toho měl někdo vzít příklad. Naopak chci upozornit, že se to děje, dělo a bude dít dál. To samý Rwanda, o který máme přímo tematický album. Za tři měsíce se tam pomlátilo milion a půl lidí, mačetama. To je úlet. 

O lidstvu si tedy asi nemyslíš nic dobrýho.

Ne. Nemyslím si vůbec nic dobrýho! Já se tomu směju, ale ono to není sranda, bohužel. Nebudeme zabředávat do filozofickejch úvah. Mohli bychom se začít bavit o politice a to bych opravdu nechtěl.

V současném světě máš každopádně témat dost.

Jo, teď jich je hodně. Na desce Válka jich je taky spousta.

Měl jsi s Debustrolem nějakou ambici čeho dosáhnout?

Chtěl jsem udělat stopu v český branži, stopu thrash metalu. To se snad povedlo. Myslím, že Debustrol tu stopu má a mít bude. Velkou satisfakcí za všechno, co jsem s kapelou prožil, dělal a kolik mě to stálo času, byl Sonisphere v roce 2010. Pamatuju si do dneška první billboard: Big Four, Metallica, Slayer, Megadeth, Anthrax. Měli tam být Heaven & Hell, ale Ronnie těsně předtím umřel. Alice in Chains, Stone Sour…

Říkal jsem si: Tady si zahrát, to by byla bomba. 

Všichni si klepali na čelo: Tam se jako česká kapela nedostanete.

A dva měsíce před festivalem najednou telefon. Přemek Černík z Mighty Sounds, kteří to tehdy dělali, že by o nás měli zájem a na jednom hlavním pódiu chtějí Debustrol. Doporučil nás Tomáš Fiala z Brutal Assaultu. Domluvili jsme se, přišel mail a byli jsme na Sonisphere 2010 se Slayer, Metallikou a tak dál. Nádherný. Splnění dětskýho snu!

Potkali jste se s nimi?

Jasně.

A co?

Hetfield měl ochranku, takže jsem se k němu moc nedostal. Tomu jeho bodyguardovi jsme začali říkat Frank. Jednou jsem si Hetfielda vyčíhl, když šel na záchod. Ale vyhnul se mi jak Ronaldinho, ty vole. Zaběhl tam. Říkám: Dobrý, nebudu ho otravovat. Frank už pak po mně docela šel.

Ale něco se povedlo. Hetfield si tam povídal s Alice in Chains. Měl v ruce drobáky, furt si s nima házel. Z toho, co jsem pochopil, říkal něco jako: Nemám žádný, no money. Byly to nějaký malý americký peníze. Najednou je zahodil, smáli se a šli do prdele. Měl jsem tam manželku a ona je sebrala. Já o tom nevěděl. 

Druhej den mi je dala v pytlíčku: Víš, co to je? Říkám: Nevím. 

To jsou peníze Jamese Hetfielda.

Takže mám do dneška úlovek. Aspoň malý centíčky Jamese Hetfielda na památku.

Líbí se mi to fanouškovství, co tě drží od první desky, které jsi propadl, až k Hetfieldovým drobákům v peněžence. Ta radost je asi to, co tě u muziky drží.

Samozřejmě. Bez nadšení a vášně to fakt nejde. Zrovna v tomhle ranku muziky to musíš mít. Není to jednoduchý. Ale máme velkou základnu věrnejch fanoušků. Máme taky kamarády, který nám pomáhají se vším možným. Teď nám jeden koupil auto. Neměli jsme dodávku, tak ji koupil ze svejch peněz a jezdíme s ní. Perfektní. Jinej kámoš nám zaplatil studio nebo klip. Další zase něco jinýho. Takovejch máme hodně.

To tedy takhle funguje i u vás? Myslel jsem, že jste kapela, která už funguje profesionálně.

Ne, vůbec. Nemůžeš sehnat finance. Fyzicky se prodá třeba kolem tisíce nosičů a to ti to nezaplatí. Nejde to.

Ani koncerty?

Na koncertech jedeš sedmdesát procent na třicet. Když lidi nepřijdou, tak nepřijdou. Jedeš za nulu nebo za minus. A hlavně Debustrol není kapela, která si říká nějaký nesmysly. Vím, kolik na nás chodí v klubu a kolik si můžu říct, abysme mohli hrát na festivalu. Když to přeženeš, za chvíli nebudeš hrát vůbec. Takže jsem úplně klidnej, stojím oběma nohama pevně na zemi. A už deset let máme stabilní super sestavu se Zedem na basu, Herr Milerem na bicí a Onslaughterem na kytaru. 

Oslavy čtyřiceti let vyvrcholí 17. února v Lucerna Music Baru, na tvoje narozeniny.

Ano, udělal jsem si radost. Uděláme velkej koncert v Lucerna Music Baru. Hrajeme sami, bez předkapely a budeme hrát dlouho, přes hodinu a půl. Pokřtíme desku 40 let totálního masakru. Kmotři budou Melmus, Trifid a Cizák, zakládající členové Debustrolu. Dokonce se k nám na přídavek přidají. Odehrajeme ho na tři kytary, dvě basy a jedny bubny. Dvě basy a tři kytary!

Takže návrat ke kořenům!

Tak se všichni userte, je tady Debustrol!

Seznamte se

Mladoboleslavský Debustrol patří k průkopníkům českého thrash metalu. Vznikl v prosinci 1986 kolem zpěváka a kytaristy Martina „Kolinsse“ Kolínského a bubeníka Martina „Melmuse“ Melmuky. Inspiroval se především thrashovými kapelami té doby. Jeho poznávacími znameními se staly zběsilé kytarové riffy, brutální texty a divoké koncerty. Kultovní pověst mu ještě před revolucí zajistilo demo Vyznání smrti (1988). První řadové album Neuropatolog vyšlo v roce 1991 v produkci Miloše „Dodo“ Doležala. Následovaly mimo jiné výrazné desky Svět, co zatočí s tebou (1992), Vyhlazení (1995) nebo Válka (2016). V roce 2026 Debustrol slaví čtyřicet let existence výběrovým albem 40 let totálního masakrru, které obsahuje i dosud nevydané archivní nahrávky. Současnou sestavu tvoří Kolinss (zpěv, kytara), Önslaughter (kytara), Zed (baskytara) a Herr Miler (bicí).

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama