Cult of Luna jsem měl poprvé v životě možnost vidět až letos v březnu v klubu Roxy, kde společně vystoupili s dalším postmetalovým velikánem Russian Circles a posthardcorovou smečkou Svalbard. Příjemný večírek plný těžké atmosférické muziky podpořil i zaplněný sál plný fanoušků. Večírek si užili i samotní muzikanti včetně zakladatele kapely a kytaristy Johannese Perssona, který má radost, že jeho kapela stále roste a oslovuje více fanoušků.
Rád bych se na úvod zeptal, jak se vám líbil pražský koncert v klubu Roxy? Byl jsem tam a moc jsem si to užil včetně vizuální show. Upřímně mě to zasáhlo.
Důležitou součástí každého koncertu je, že si to umíš užít. Koukal jsem na videa z koncertů a vypadalo to skvěle. Máme výborného designéra světelných show Alexise Sevenira, kterého musím zmínit. Upřímně, moc velkou váhu ale vizuálu našich koncertů nepřikládám. Pravdou je, že přes naše kouřové efekty kolikrát nic nevidíme. Na druhou stranu to je zkrátka daň za to, že z toho pak lidé mají lepší zážitek, což je pro nás ve výsledku to nejdůležitější. Pražský koncert byla skvělá štace. Pamatuji si, že jsem i zvládl kouknout na koncerty Russian Circles i Svalbard. Myslím, že to byla dobrá sestava a snad něco podobného brzy zopakujeme.
To rozhodně. Můžete o té tour prozradit více? V rámci ní jste odehráli celkem čtrnáct koncertů, pokud se nepletu.
Je to tak. Každopádně musím přiznat, že teď prožíváme zvláštní dobu. Lidé mají méně peněz a celkově je teď špatná ekonomická situace. Před začátkem turné jsme vyprodali asi jen tři koncerty. V dnešní době vlastně nevíš, jak taková akce celá proběhne. Od covidu, kdy spousta kapel na poslední chvíli rušila svoje tour, si lidé zkrátka nechtějí kupovat lístky předem, takže turné je krok do nejistoty.
Každopádně když jsme pak vyrazili, lístky postupně začaly mizet. Nakonec jsme měli buď kompletně vyprodáno, nebo jsme se blížili vyprodané kapacitě klubů. Přišlo více lidí, než jsem původně předpokládal. Nechci, aby to znělo namyšleně, ale Cult of Luna, Russian Circles a Svalbard jsou myslím hvězdná sestava. Všechny koncerty byly opravdu skvělé. Pořád se učíme, protože máme obří produkci, která stojí spousty peněz.
Osobně jsem byl rád, že jste si na tour vzali i Svalbard, kteří jsou mou oblíbenou skupinou. Proč jste se pro ně rozhodli? Přiznám se, že to pro mě bylo trochu překvapení, protože Svalbard jsou spíše posthardcorovou kapelou.
Vidíte, já si třeba nemyslím, že by to bylo nějakým extra velkým překvapením. Cult of Luna jsem nezaložil kvůli nějakému ekonomickému prospěchu a abych řešil, kdo s námi pojede tour a kdo by mohl být pro nás atraktivní. Rozumím tomu, že to někdo řeší a že i fanoušci často diskutují o tom, kdo by měl s jakou kapelou jet tour. My jsme ale už roky pyšní na to, že s sebou vozíme skupiny, které nezní jako my a připadají nám zajímavé bez ohledu na velikost.
Tahle tour byla pravděpodobně za posledních několik let nejtvrdší. Miluju Svalbard, jejich politiku a pohled na věc. Setkali jsme se s nimi minulý podzim v Barceloně a hodně nám sedli jako muzikanti i jako lidé. Pokud máš s někým strávit tour, musíš vědět, jestli si se všemi budeš rozumět, a oni jsou skvělá parta.
Pojďme se ale přesunout ke Cult of Luna. Líbí se mi, jak pracujete se dvěma bicími soupravami. Děláte to tak dobře, že to nepůsobí jako bubenická exhibice a funguje to skvěle v rámci celé kapely. Kdy jste si uvědomili, že Cult of Luna potřebují dva bubeníky?
Máme úžasného bubeníka Thomase, který do kapely vnesl spoustu důležitých podnětů. První album, které s námi nahrál, bylo Salvation (2004) a už tehdy používal různé perkuse, aby pro nás vytvořil co nejlepší groove. To byl vlastně základ, který definoval naše bicí od počátku Cult of Luna.
Pak u nás nastala menší pauza po desce Eternal Kingdom (2008), která trvala asi čtyři roky. Ne že by Cult of Luna vůbec nefungovali, ale nic jsme nevydávali a hráli jen zřídka. Pamatuji si pak, že jsme měli kapelní sezení u oběda a řekli jsme si: Neřešme peníze a pojďme dělat koncerty tak, jak nejlépe umíme. A od té doby jsme si řekli, že také zavedeme dvě bicí soupravy, protože to našemu živáku prospěje. Nejenom po hudební stránce, ale také vizuální.
Spousta kapel, co znám, má také dva bubeníky, kteří hrají jednoduše úplně to samé s určitými variacemi. A to jsou přesně ty momenty, kdy si říkám, že to je více o bubenické show… Takhle s tím ale v naší kapele nepracujeme. Druhou bicí soupravu nám hraje Christian Augustin, který také ovládá další nástroje a často pro některé písně využívá kytaru. Je to hudební génius a v kapele ho využíváme jako multiinstrumentalistu. Pro koncerty je pro nás naprosto stěžejní.
Nejsem bubeník, pravděpodobně jsem nejhorší bubeník na světě, ale oba naši bubeníci jsou pro mě top muzikanti, kteří mezi sebou umí komunikovat. Nechci, aby Cult of Luna zněli pořád stejně, proto mám rád různé improvizace a celkový posun, takhle chci dělat muziku. Vím, že to s sebou přináší i určitý risk, ale tak to mám prostě rád.
Já se zase přiznám, že mám osobně velmi rád kapelu pg.lost, což je postrockový projekt vašeho klávesisty Kristiana Karlssona. Jak moc zásadní je Kristian pro zvuk Cult of Luna a jak moc se změnila situace v kapele po jeho příchodu v roce 2013?
Změnila se zatraceně moc. Jeho přístup k muzice je sice trochu jiný než můj, ale skvěle k nám zapadl. Je to fantastický skladatel a mnohem více než všichni ostatní pracuje například s melodií. Občas ho napadne nějaký šílený nápad, předhodí nám ho a my na to jen koukáme s vytřeštěnýma očima. Od doby, co je s námi, využíváme vícero nástrojů a hlavně klávesy a syntezátory. Je také dobrý, co se týče detailů, a nechává si na všem záležet. Jsem za něj nesmírně šťastný.
Už je to více než rok, co vyšlo vaše poslední album The Long Road North. Jak ho zatím přijali fanoušci a je pro vás tato deska obzvlášť významná?
Upřímně nevím. Ještě před deseti lety jsem hodně řešil, co si lidi o naší muzice myslí, ale teď mě to už vlastně moc nezajímá. Mám pocit, že The Long Road North je naše nejlepší album. Vlastně mám pocit, že poslední dvě desky jsou hudebně nejlepší nahrávky, jaké jsme doposud vydali, a jsem za to moc rád. Jediná věc, na kterou se při hodnocení vlastních nahrávek soustředím, je, jak na tu desku lidé reagují na koncertech, a musím říci, že zatím ji berou s nadšením. Stále více lidí chodí na naše koncerty a to je nejdůležitější. Víte, v průběhu času některé fanoušky ztrácíte a některé zase získáváte… Já už to za ta léta prostě nechci řešit.
Rozumím. Nicméně můžete říci něco víc o konceptu The Long Road North? Tu desku vnímám jako jeden dlouhý a zajímavý příběh.
Je to přesně tak, jak říkáte. Abych vás uvedl do kontextu, tahle deska a spolu s ní předchozí A Dawn to Fear (2019) a také kratší EP The Raging River (2021) jsou nahrávky, které jsou pro mě hudebně propojené a tvoří takový jeden balíček. Po lyrické stránce bych ty desky shrnul tak, že jsou o hledání určitých míst. Možná to teď bude znít divně, ale ty desky jsou vlastně o geografii. Když jsme začali skládat A Dawn to Fear, uvědomil jsem si, jak celý život všechno před sebou hrnu a nezastavím se. Dostal jsem se tehdy do takové sebereflexe, kdy jsem si řekl stop, a před těmi třemi lety jsem začal trávit více času se svou rodinou. Společně jsme tehdy vyrazili na road trip do Irska, kam mě kdysi vzal táta, když jsem byl malý. Musím přiznat, že všechny ty nádherné scenérie a příroda mě tehdy inspirovaly jak po hudební, tak po textařské stránce. S touhle múzou jsem začal skládat právě poslední dvě desky. Příroda je pro mě teď obrovskou inspirací.
Přiznám se, že Cult of Luna pro mě vždy byli určitým symbolem post metalu a zároveň největší kapelou v tomto žánru. Vidíte v současné době na postmetalové scéně kapelu, která by vás jednou mohla zastoupit, a jak ten váš žánr vnímáte obecně?
Ono je jednoduché položit takovou otázku, ale velmi těžké je na ni odpovědět. Rozumím všemu, jak to myslíte, a pravděpodobně máte pravdu. Ale upřímně si myslím, že nehrajeme konkrétně tenhle žánr, ale prostě hrajeme hudbu. Jestli vy nebo někdo jiný říká, že jsme postmetalová skupina, řeknu jen: Ok, asi jsme postmetalová kapela, a neřeším to.
Je to zřejmě dáno i tím, že post metal je velmi široký pojem. Také jsem občas zmatený, jaký je vlastně rozdíl mezi post rockem, post metalem nebo post hardcorem.
Přesně tak. Hranice v téhle muzice nejsou vůbec důležité a přesně jak říkáte, opravdu široké. Já sám miluji diskuze o žánrech a celkově tyhle nerdské debaty. Někteří nás často srovnávají s kapelou The Ocean a říkají, že zní stejně jako my. Já si to nemyslím. The Ocean jsou dobrá kapela, ale podle mě zní naopak úplně jinak. A takhle je to i s dalšími kapelami. Někdy v polovině roku 2006 najednou přišla obrovská lavina skupin, které zněly podobně jako my a hodně se otázka žánru řešila. Rozumím ale těm lidem, kteří v téhle hudbě nejsou tolik zasvěceni a v tomhle žánru se jim může všechno zdát podobné. Víte, určitě děláme metal, ale děláme ho trochu jinak.
Každopádně si myslím, že je tady moc kapel, které jsou úžasné a zasloužily by si uznání. Vím, že hudební prostředí v tomhle není fér. Je to prostě byznys jako každý jiný a my jsme měli štěstí. Vydali jsme úspěšné desky v době, kdy tenhle typ muziky získal uznání. Jinak bychom zůstali zaseknutí a hráli v malých klubech pro dvacet lidí. Teď se neustále zlepšujeme a děláme větší koncerty.
Johanessi, pojďme ještě jen krátce k vám osobně. Loni jste spolupracoval na synthwavovém projektu Perturbator umělce Jamese Kenta, konkrétně na jeho desce Final Light. Vnímám ji jako takovou fúzi mezi zvukem Cult of Luna a temnou synthwave elektronikou. Máte rád elektronickou hudbu? Co vás dnes nejvíce hudebně inspiruje?
Pokud byste se mě zeptal na dobu před třiceti lety, kdy jsem se učil hrát na kytaru, vyjmenoval bych vám tady hromadu kapel, od kterých jsem se učil skládat riffy a podobně. Dneska mě samozřejmě sem tam něco z muziky zaujme, ale už to není jako dřív, kdy jsem třeba obdivoval nějakou kapelu. Co se týče skládání, jsem takový workoholik, co si prostě zaleze do studia, zkouší riffy a skoro vždycky z toho něco v ten moment vypadne.
Nicméně zpátky k vaší otázce. Elektronickou hudbu poslouchám opravdu hodně. Narodil jsem se v roce 1979 a vyrůstal jsem v osmdesátkách plných horrorů a sci-fi filmů. Proto mám od té doby hodně rád temnou synthwave muziku, která se začala nejen v kinematografii zjevovat. Vždy jsem měl pro tuhle dobu slabost. Poslouchám hodně soundtracků a celkově si myslím, že mám hodně široký záběr v muzice a věcech, které poslouchám. Přesně vám neřeknu, ale převážně mám rád všechno od špinavého punku přes shoegaze až po metalovou muziku. Je toho opravdu hodně.
Co se týče Jamese Kenta a jeho projektu Perturbator, jeho muziku opravdu miluji. Zajímavá je historka našeho setkání, které bylo trochu zvláštní. Měl kdysi koncert ve Stockholmu a já jsem tam zašel. Na konci večera jsem stál u stánku s merchem a mluvil tam s chlápkem, co mu to tam prodával. On mě přímo Jamesovi doporučil a dovedl mě k němu. S ním jsme pak povídali až někdy do rána. Po nějakém čase se pak ozval a domluvili jsme spolupráci. Musím mu dát obrovský kredit za jeho skladatelské schopnosti. Na Final Light jsem dělal hlavně věci spíše do pozadí a skládal nějaké riffy. Zbytek ale dělal všechno on. Řekněme, že tak 20 procent nahrávky je mých a zbylých 80 procent jeho. Je opravdu skvělý muzikant.
Mám ještě poslední otázku. Cult of Luna letos vystoupí v České republice na festivalu Brutal Assault. Jak moc se na to těšíte? Máte na tento festival nějaké zvláštní vzpomínky z minulosti?
No jasně! Pamatuji si, že jsme jednou hráli na Brutalu a já se před naším koncertem strašně opil… Koukali jsme tehdy i s Jensem Kidmanem z Meshuggah na nějaký fotbalový zápas v backstagi a strašně jsem se sundal. Málem jsem pak i spadl z pódia. V životě jsem byl asi třikrát opilý na vlastním koncertu, proto si to pamatuji. Už se to nikdy nestane!
Seznamte se
Cult of Luna je švédská postmetalová skupina z města Umeå, která vznikla v roce 1998. Ve svém žánru patří mezi nejúspěšnější a nejvýraznější uskupení. Na svém kontě má osm studiových desek. Pověstná je především svými koncerty a nápaditou vizuální show, jež dodává jejich potemnělé muzice na celkové atmosféře. V současné době skupinu tvoří celkem šest členů v čele se zakladatelem Johannesem Perssonem (kytary, zpěv). Dalšími muzikanty jsou Magnus Líndberg (bicí, kytara), Andreas Johansson (baskytara), Thomas Hedlund (bicí), Fredrik Kihlberg (kytara, zpěv) a Kristian Karlsson (klávesy, elektronické nástroje a zpěv).