Jeho vystoupení na nejmenším pódiu festivalu Rock for People ovšem ve večerních hodinách přilákalo opravdu mnoho posluchačů a ti se velmi dobře bavili jeho mixem blues a rockové hudby i originálním projevem a vtipnými hláškami. Takový, jaký byl na pódiu, byl následně i během rozhovoru, když vyprávěl, jaké to je hrát na ulici.
Jak jste byl spokojen s fanoušky na Rock for People?
Velmi jsem si to užil. Naposledy jsem v Česku hrál v úžasném klubu 007 v Praze a jak klub, tak město mě dostalo. Bylo to tak před dvěma roky, paměť mi teď moc neslouží. Na festival jsem se moc těšil a ukázalo se na mě kolik? Osm set lidí? To je přece paráda! Všechny vás miluju a těším se, až sem zase někdy budu moct přijet.
Šanci budete mít na Kefíru před dětským publikem. Mohl byste nám říci, jak se zrodil Cam Cole? Jak jste vymyslel takový svérázný charakter?
Začal jsem s hudbou už za mlada a prošel si několika kapelami. Různé žánry, ale vždycky mě nejvíce bavil heavy blues rock. Kapely se ale vždy nějak rozpadly, anebo na to neměli členové tolik času nebo zápalu jako já. A tak jsem skočil sám. Žil jsem v dodávce a hudbou jsem si vydělával, abych měl vůbec na jídlo. Od té doby jsem se samozřejmě mnohé naučil. Hlavně to, že jako pouliční umělec se musíte naučit lidi zaujmout, protože jinak vám nedají peníze. Vrhl jsem se tedy po hlavě do „králičí nory“ a učil jsem se, jak být showmanem a vlastně takovým pouličním kouzelníkem, akorát místo kouzel jsem hrál písně. Můj projekt je nejhlasitější jednočlenná kapela na světě a na tom od té doby pracuji. S Owlem, což je můj asistent a pomocník – jako má kouzelník krásnou asistentku, já mám Owla – máme doma v Anglii vlastní pojízdnou stage, takový typicky anglický pojízdný cirkus. Chci dát lidem nejen hudební zážitek, ale celkový, se vším všudy.
S jakým vybavením vystupujete, když si zrovna nevozíte ten pojízdný cirkus?
Mám speciální foot drum dělaný na míru pro moji nohu v Americe ve státě Michigan. Má šest pedálů. Na dvou mám snare bubínky, pak mám basový buben a pak tamburíny, cowbell a činely, kterým říkám jingle-flingle-sningle. Nemyslím si, že budu přidávat další, ale na druhou stranu, kdo ví. Teď jezdím jen s Owlem, ale přemýšlím, že bych na příští britské tour mohl jezdit s doprovodnými vokalisty. Chtěl bych, aby moje show rostla, a chtěl bych spolupracovat s podobně otevřenými lidmi. Ovšem základní myšlenky nejhlasitější jednočlenné kapely světa se nevzdám!
Takže se nedočkáme například tanečníků, ohňů a ohňostrojů, laserů a podobných věcí?
Pro správnou show? Vlastně proč ne. Když vyjedeme s naší stagí někam na pole, tak kolem mě všichni tančí a hoří ohně. Dokážu mnohé, ale záleží na vystoupení, které hraji, nemohu s sebou všechno brát všude. Ta esence ale je pořád pouliční hudebník. Prostě jeden týpek, co hraje na ulici hudbu.
Když už o tom mluvíme, co ještě vás naučil život pouličního hudebníka?
Vaše práce je zhypnotizovat lidi, co jdou kolem. Vším, co umíte, vším, co můžete. Někdy nemusíte mít schopnosti a stačí jen komunikovat, třeba zkusit nějaké kouzlo nebo něco šíleného. Prostě zaujmout. Základ je charisma a šarm. Já se o to snažím svou hudbou. Co mě naučilo hraní na ulici? Nehraj písničky na hovno, protože si nevyděláš na jídlo. Stále občas na ulici hraju, hodně fanoušků mi píše, ať dávám vědět, kdy a kde ve kterém městě budu. Ale já to nedělám, protože chci zaujmout nové lidi – lidi, kteří o mně nikdy neslyšeli. Písničky na první alba jsem napsal na ulici, zkoušel jsem různé riffy a písně, a když to lidi zaujalo, tak jsem si to zapsal. A když ne, tak jsem zase příště zkoušel jiné postupy. Tak se oddělí zrno od plev.
V Praze máme vyhlášku, kde se smí a nesmí vystupovat jako busker, tak pozor na to!
V Anglii to máme také, ale nikdy jsem to neřešil. Jasně že se někdy objeví policie a zatrhne to, ale občas musíš nějaká pravidla porušit. Když chceš dosáhnout svých snů, musíš to občas udělat, a když se postaví nějací troubové do cesty? Nesmí tě to zastavit. A nejsou to jen policajti, jsou to různí feťáci anebo jen čuráci, ale to tě zocelí a naučí tě to.
Jak složité je teď po brexitu jako hudebník z Anglie cestovat po světě?
Je to těžší, než bývávalo, ale když se to stalo, bál jsem se, že to bude mnohem a mnohem složitější. Mám manažera, který je vysloveně svatý člověk, co se o mě a o tyto věci stará. Ten by ti asi dal lepší odpověď než já. Je pravda, že je pro mě teď jednodušší jet hrát do Austrálie než do Evropy, což je k smíchu. Mám jeden důležitý dokument, který potřebuji jako hudebník, když chci vycestovat mimo Británii – představ si mě na letišti oblečeného, jak jsem, protože tak běžně chodím. Společně se všemi ručně dělanými vintage kejsy – vždyť já musím vypadat, jako kdybych jel do Bradavic. Mám ten dokument, který udává, že nic neprodávám ani nepřevážím a že všechny věci, co s sebou mám, potřebuji pro svá vystoupení. Kdyby se cokoli ztratilo, tak to nenahradím – moje kytary jsou sto let staré ručně dělané originální kusy, žádnou takovou jinou na světě nenajdeš.
Seznamte se
Britský bluesrockový hudebník, pouliční busker a dle svých slov nejhlasitější jednočlenná kapela světa stihl za svou kariéru vydat čtyři alba – aktuální American Mileage vyšlo v květnu 2024. Sám dokáže obsluhovat kytaru, perkuse a bicí automat a k tomu zpívat v často opravdu podivných steampunkových kostýmech. Zahrál si sám sebe v seriále Ted Lasso a poslední srpnový víkend zahraje v Parku 360 dětem a jejich rodičům na festivalu Kefír.