Anebo si rovnou v našem rozhovoru přečtěte, jak to vidí frontman Joshua „Joe“ Keogh. Probrali jsme třeba i to, proč Amber Run dělají muziku a jestli opravdu tvoří hlavně smutné songy. Před čtyřmi lety hráli na jednom velkém tuzemském festivalu (Colours of Ostrava), na což si však nepamatují. Do Prahy, kde vystoupí 24. 5. v Rock Café, se těší na intimní klubovou atmosféru a slunce.
Máte jarní náladu?
Jaro přišlo a já už opravdu hodně potřebuju slunce, tady je jinak pořád zataženo. Bydlím teď na severu Anglie a tady jen prší, prší a prší. Na Evropu, Prahu a vůbec celé turné se těším i proto, že snad bude hodně svítit slunce.
Snad vám počasí bude přát. Jako kapela fungujete přes deset let. Co vnímáte jako hlavní rozdíl mezi Amber Run tehdy a teď?
Věk! Co by tak mohl být ten největší rozdíl… Myslím si, že je v tom, jak teď rozumíme tomu, co děláme, a jak to vnímáme. Ať už se to týká tvorby nového materiálu, nebo koncertování. Tehdy jsme všechno dělali tak nějak intuitivně, s ohromnou vervou a nadšením, ale taky s určitou nejistotou a strachem. Teď jsou naše jednotlivé kroky promyšlené, nemíří do neznáma, provází je určitá jistota.
Vášeň se ztratila?
Vášeň samozřejmě zůstala, změnilo se to, že děláme věci vědomě. Víc se soustředíme na to, co je právě teď. Nemyslíme příliš na to, co bude dál, co přijde příště, jaký další krok či kroky nás čekají. Snažíme se aktivně si užívat toho, co je teď, což zároveň umožňuje dělat všechno, jak nejlépe dokážeme.
Co vám nejvíc pomohlo se zviditelnit?
Začínali jsme prakticky ještě jako děti, bylo nám nějakých sedmnáct. Určitě pomohly i sociální sítě, ale tehdy ještě neexistoval třeba TikTok a jen něco málo se dařilo přes Facebook a Instagram, takže sociální média nebyla tou hybnou silou a prostředkem, který pomohl rozvoji značky Amber Run. Samozřejmě i YouTube měl určitý vliv.
Když to nebyl internet, co tedy?
Snažili jsme se hrát co nejvíc koncertů. A taky dělat hudbu s motivem, s emocionálním nábojem. Když lidé přijdou na koncert a chtějí poslouchat hudbu, vycítí, že jim jejím prostřednictvím chceme něco říct, něco, co je pro nás důležité, a tam je možnost, že je to zároveň něco, co je důležité také pro ně. Cítí a vědí, že naše tvorba jim do života přináší určitou hodnotu. Myslím si, že to je základ všeho. Díky tomu jsme stále schopni tvořit muziku, která lidem dává smysl.
Takže koncerty a fanoušci.
Naše publikum je podstatnou součástí celého procesu, vzájemné propojení a porozumění nás žene dál. Jedna píseň má třeba tři minuty, což není vůbec dlouho. Když dokážete na lidi udělat dojem za tak krátkou dobu, je velmi pravděpodobné, že s vámi, minimálně po nějaký čas, zůstanou. Zdá se, že se nám to daří. Určitě jsme měli několik silných vrcholných momentů, ale taky pár pádů. Naskytly se nám skvělé příležitosti, odehráli jsme řadu úžasných velkých koncertů a tím o sobě dali vědět spoustě lidí. Pokaždé jsme pak zůstávali a snažili se podat si ruce a popovídat s každým, kdo měl zájem. Děláme to i teď.
Co byly ty nejsilnější momenty a co propady?
Ono se to mění. Člověk vnímá v různých etapách života to, co se mu děje, odlišně. Taky jsme byli v začátcích ti mladí odhodlaní a zároveň nejistí kluci, sdíleli jsme s lidmi svoje smutky, neúspěchy a tak. Od samého začátku jsme naprosto autentičtí, a proto v současnosti sdílíme zase to, jak žijeme v těchto dnech. Jsme dospělí, zakládáme rodiny. V prvních letech bylo nejtěžší se srovnat s odchodem jednoho z členů kapely. Když nám řekl, že v kapele nevidí žádnou budoucnost a už s námi nechce pokračovat, to byla naprostá tragédie. Ztratili jsme kamaráda, člena rodiny, museli jsme od základu přehodnotit, co budeme dělat a co se snažíme říct.
A ty šťastné a silné momenty?
Těch je spousta. Asi třikrát jsme koncertovali po celém světě. Vydali jsme čtyři desky. Byl by to dlouhý výčet nejrůznějších radostí, za které jsem já i ostatní členové kapely nesmírně vděční. Už vůbec jen za tu příležitost moci dělat muziku a jejím prostřednictvím vyjádřit, co chceme.
Je něco, co byste nikdy neudělal pro popularitu?
To je krutá otázka. Vlastně si nemyslím, že jsme vůbec někdy chtěli být populární. Děláme hudbu přes deset let a děláme ji proto, že jsme ji dělat chtěli a chceme, že nás to baví, užíváme si to. Rádi ji pak posíláme dál. Pokud se lidem nelíbí, jsme s tím absolutně v pohodě. Na světě je spousta muziky, z níž si lidé můžou vybírat, co se jim líbí a co budou poslouchat. Jestliže to nebudou Amber Run, v pořádku. Nenutíme vás. Chcete být členem klanu, jste vítáni, nechcete být členem klanu, najděte si jiný, nemám s tím sebemenší problém.
Opravdu vás popularita nezajímá?
Milujeme hudbu a koncerty a je jedno, jestli přijde deset tisíc nebo jen dvě stě lidí. Bylo by hezké vydělávat miliony liber, ale kdo to potřebuje? Potřebujeme jen zdraví, abychom mohli žít naplno, fungovat jako kapela, starat se o naše děti a rodiny. S popularitou také přichází spousta negativního a já chci mít možnost třeba zajít do obchodu a zůstat nepovšimnut.
Vaše nové album je venku něco přes dva měsíce. Udělali byste něco jinak?
Ať už vydáváte cokoli, musíte být spokojení na 98 procent. Pokud by člověk trval na sto procentech, pak by nejspíš nikdy nic nevydal. Ano, je tam jedna nebo pár drobností, které bych si možná přál udělat malinko jinak, jenže když jste součástí určitého projektu, musíte také naslouchat ostatním zúčastněným, musíte se zajímat i o to, co chtějí oni. Občas je třeba připustit, že někdo má lepší nápad, který celou věc posune jiným směrem. Jsem si na sto procent jistý, že jsme vydali desku, jakou jsme měli vydat. Deska vzniká v určité chvíli a v ten moment je to to nejlepší a to správné, co má vzniknout. Kdybychom měli všechno přehodnocovat, pak bychom mohli celou desku nahrávat znovu a znovu třeba každé tři týdny, protože člověk se neustále posouvá a pokaždé je za pár dní trochu jinde, tudíž by to třeba udělal mírně jinak. Lepší je být hrdý na to, co jste udělali, a oprostit se od jakýchkoli nejistot a pocitů, že jste to možná mohli udělat lépe.
Název desky je How to Be Human. Jak tedy být člověkem?
Moje rada je poslechnout si tu desku. Pro nás je to svým způsobem grandiózní název a samozřejmě záměr byl nabídnout něco k zamyšlení. Deska je o tom, jak my rozumíme tomu, co znamená být naživu, co znamená žít. Tři bílí muži, žádný ženský element, žádné jiné elementy, prostě všechno je z našeho pohledu, protože jiný ani nemůžeme nabídnout. Jak být člověkem?
Absolutně netuším. Neznám odpověď na tuhle otázku, proto se nad ní tak trochu zamýšlíme. Rozebíráme protiklady, jako jsou deprese a absolutní radost, a nějak se je snažíme uchopit, stejně jako další životní emoce a stavy, které formují lidský charakter. Můj vzkaz pro všechny tedy zní: poslechněte si album, pochopíte.
O vašich písničkách se říká, že jsou smutné. Myslíte si, že smutné a temnější kusy publikum víc oslovují než něco radostného?
Lidé si poslechnou tři naše smutné písně a udělají si závěr, že všechny naše skladby jsou smutné. To zase není tak úplně pravda. Nicméně podle mě se to se záležitostí smutné versus veselé písně má tak, že lidé jsou ochotní se vidět právě spíš v něčem smutném, snadněji se s tím ztotožní. Smutný song je to, co lidem nejvíc pomáhá. Zaujme důležité místo v jejich hlavě i srdci. Radostnou a veselou muziku posloucháme mnohem pasivněji, což neznamená, že se nám také nemůže zarýt pod kůži. Smutný song ovšem mnohem intenzivněji a hlouběji prožíváme, a tak se s ním snadněji propojíme. Toto všechno je ohromné zobecnění a čistě můj osobní názor. Také moje nejoblíbenější písně jsou většinou smutné, protože jsou jako soundtrack k určitým těžkým momentům a prožitkům, jež jsem v životě zakusil. To neznamená, že nemám rád i veselé věci, ale ty smutné tam pro mě byly jako berlička, když jsem si potřeboval odžít nejtěžší chvíle.
Květnový koncert bude váš první v Praze. Co nám zahrajete?
Jelikož to bude poprvé, při premiérách rádi hrajeme medley našich starších alb. Zahrajeme příjemně dlouhý set. Zase ne až tak dlouhý, aby začal nudit, ale tak akorát, poskládaný ze čtyř až pěti písní z každé naší desky, včetně té nejnovější. Jednoduše takový, abychom předvedli, co chceme, a zároveň nabídli lidem průřez, z něhož si dokážou vybrat, čím se nechají oslovit.
Budete hrát v menším klubu v centru. Máte rád taková spíš intimní místa?
Určitě dávám přednost intimnějšímu prostředí. Tvoříme a hrajeme hudbu, jejímž prostřednictvím přenášíme na lidi emoce, společně je prožíváme a to se mnohem lépe daří, když hrajete pro čtyři sta lidí než při vystoupení pro deset tisíc návštěvníků. Je o dost snadnější a přirozenější se s takovým menším publikem propojit, komunikovat vzájemně očima, procítit, co je třeba. Mám rád tento způsob konverzace. Pochopitelně, velké show mají taky určitá plus a baví mě zase z jiných důvodů. Do Prahy se těším, i proto, že není tak časté, abychom hráli na nějakém novém místě, kde jsme dosud neměli příležitost vystoupit.
Co vás čeká po evropském turné?
Ještě několik vystoupení na letních festivalech. Pak se moje rodina rozšíří o nového člena, takže předpokládám, že většinu času do konce tohoto roku věnuji poznávání toho nového člověka. No a jak už to tak bývá, určitě pak přijdou další koncerty a příští deska.
Seznamte se
Amber Run jsou britská indierocková kapela z Nottinghamu. Vznikla zhruba před deseti lety. Působí v ní frontman, zpěvák a kytarista Joshua „Joe“ Keogh, baskytarista Tom Sperring a klávesista Henry Wyeth. Trio dosud vydalo čtyři plnohodnotná studiová alba. To nejnovější nazvané How to Be Human ve druhé polovině letošního února.