Rony Janeček svůj podpis pod písní Ewy Farne viděl poprvé letos, když vydala duet s Miraiem. Vzpomeneš si? je povedená skladba, zásah na komoru ovšem přišel s dalším singlem Perpetuum mobile. S blížícími se Edeny přišly další releasy a nakonec celá deska. „Celý život jsem pracoval proto, abych mohl tvořit s lidmi, jako je Ewa Farna,“ říká Rony Janeček, jehož podpis nesou také písně Michala Pavlíčka nebo Hentai Corporation.
Jak jste se s Ewou Farnou dali pracovně dohromady?
Má v tom prsty Jenda Vávra. Vezmu to trochu oklikou. Poznal jsem ho na songwriting campu, který pořádal. Podílel jsem se tam na písničce Who the Hell Is Edgar?, s kterou pak šly zpěvačky Teya & Salena za Rakousko do Eurovize. Protože to byl můj první camp a povedla se mi takhle velká věc, nevěděl jsem ještě vůbec, jak se pohybovat v showbusinessu a jak mají vypadat smlouvy. Bylo to pro mě děsivé, protože jsem do té doby znal jen českou metalcore scénu a najednou jsem podepisoval smlouvu se zahraniční pobočkou Warner Music. Přišel jsem za Jendou s prosbou, že potřebuji někoho, kdo mi s tím pomůže. Byl pro mě jasná volba. Hned po songwriting campu mi dohazoval nejrůznější sessions s lidmi, ke kterým bych se sám těžko dostával, protože má šílené kontakty a věřil, že jsem dobrý. Velmi mi pomohl, bez něj bych se až sem tak rychle nedostal.
A dohodil i Ewu…
Ano, naše spolupráce s Ewou začala taky díky Jendovi, který s ní pracuje dlouhodobě. Nejprve jednou společnou session jen s Ewou, hned potom jsem jel na její vlastní songwriting camp. Byli jsme tam tři producenti a střídali se. Na jejím novém albu také pracují ještě tři další producenti. Jednu skladu produkovala Veira (Weronika Gabryelczyk) z Polska, dvě Reginald (Tomáš Plíšek) a David Kandler a já jsem dělal zbytek.
Jak se pracuje s Ewou Farnou?
Naprosto skvěle. Nahrávání zpěvů je vždycky za odměnu, to nás oba opravdu mega baví, protože jsem k ní trochu kritický. Žádné: „Jsi Ewa Farna, všechno je super.“ Říkám, pojďme to řešit a najít nejlepší take. Nebylo to pro mě od začátku lehké, musel jsem si zvyknout na to, že to je právě Ewa. Když se mi to ale podařilo překročit, byla vděčná, že ji jen nechválím. Je to ale těžké, protože, popravdě, většinou je všechno super. Občas je přesto fajn něco zkusit změnit nebo ještě víc zlepšit. Stejně tak jako zpěvy nás baví dodělávat další harmonie a vokály, tyhle sessions jsou taky pokaždé opravdu velká legrace. Ewa je hodně kritická k textům, ty hodně předěláváme, ale vždy to podle mě dává smysl a posouvá to písničky dál. Chápu, že v její pozici si člověk musí na slova dávat obzvlášť pozor. Overthinking je stoprocentně součástí procesu. Naštěstí já osobně k němu silný sklon nemám, nic bych nedokončil.
Mluvíme spolu nedlouho po vydání písničky Perpetuum mobile. Prý vznikala ve vlaku. Kam jste jeli?
Ewa měla dohodnuté writing sessions s polskými tvůrci ve Varšavě. Máme už zkušenost, že skladbu můžeme napsat skoro kdekoli. Nejlepší songy vznikly ve studiu od nuly. Umělec přijde, bavíme se o životě a vznikne to na místě společnou prací. Je to jednodušší než lovit z paměti. A tak nás napadlo vzít malý setup na nahrávání a využít devět hodin jízdy. Song vznikl v kupé úplně komplet. Drobná komplikace ovšem byla, že jsem zapomněl zásadní věc.
Mikrofon?
Ten jsem vzal, ale neměl jsem k němu kabel. Ve vlaku se těžko shání, zkusili jsme to, ale nepovedlo se. Naštěstí s námi byl kameraman a ten nám půjčil malý mikrofon na klipsně od kamery. Nějak se nám to podařilo propojit a na takzvaný vocal chop na začátku skladby jsme nakonec použili přímo take z vlaku.
Co říkal vašemu tvůrčímu kupé průvodčí?
To byla nejlepší chvíle. Prostě vůbec nevěděl, kdo je Ewa Farna. Vyprávěl nám, že má svůj rapový projekt, pouštěl nějaké své skladby. Tak jsme mu řekli, že jsme country kapela Lufťáci a Ewa je naše zpěvačka. Ani Lufťáky neznal.
Jak vnímáte silnou zpětnou vazbu, kterou Perpetuum mobile má?
Je to naprosto úžasné. Mám pocit, že se po dlouhé době vrací, co jsem do toho vložil. Někdy je těžké být jen zavřený ve studiu, devadesát osm procent písniček, na kterých se podílím, už s těmi lidmi naživo nehraji. Moje spojení se skladbou obvykle končí ve chvíli, kdy si pustím master a odevzdám ho. Přicházím o zpětnou vazbu, která odměňuje samotné interprety přímo na koncertech. Teď ale zřetelně cítím, že se ta písnička lidí mega dotkla a je krásné to vidět.
Týká se její téma i vás?
Ano, i pro mě osobně znamená hodně. Jsem od rána do večera zavřený ve studiu. Osobní život měním za to, že umělcům pomáhám z hudby dostat to, co chtějí. Tahle písnička se zamýšlí nad tím, proč tohle sakra děláme a držíme se v nezastavujícím kolečku. Momentálně jsem sám na hraně, kdybych zastavil, nevím, co se stane. I proto se mi do tohoto songu dostávaly emoce snadno. Proto je nádherné, když vidím, že to lidé taky cítí. Doufám, že ta píseň někomu třeba i pomůže. Vtipné je, že když jsem ji v průběhu práce pouštěl některým muzikantům, slyšel jsem, že tuhle písničku si děláme spíš pro sebe, nebo že je jen pro Ewu. Že většinu lidí nebude zajímat. Tomuhle se vlastně s Jendou smějeme často. Nikdy to neodhadnete. Jsem moc rád, že tady jsme to trefili, i když to není úplně přímočará věc.
V čem je Ewa Farna výjimečná?
Je to víc věcí dohromady. Jedna z nich je její barva hlasu. Nevím, jak moc je tohle spojené s tím, že jsme na něj všichni už hodně let zvyklí. Když ji slyšíte, dá vám to facku – aha, to je ona. Navíc každá skladba musí vycházet z ní, nic nemůže být nahodile vymyšlený příběh. Všechno je reálná věc, kterou v životě řeší, díky tomu jsou v písních skutečné emoce. V téhle míře je to podle mě dnes vzácné. Dnes je poměrně běžné, že se zpívají vymyšlené story, ale když si napíšete něco, co vás při zpěvu samotného skoro rozpláče, dostane vás to úplně jinam.
Baví mě sledovat, jak táhne nahoru laťku, a vytáhla ji už tak vysoko, že se asi těžko najde někdo, kdo by k ní necítil respekt.
Přesně, už se stala legendou a všichni ji žerou. Není pochyb, hotovo. Ale je za tím samozřejmě obrovská kopa tvrdé a konzistentní práce. Když vidím, jak funguje, dává mi to všechno smysl, vidím, jak se dostala tam, kde je.
Jak se vám žije ve světě velkého popu? Sám jste zmínil, že ještě před nedávnem jste znal především metalcore scénu.
Popravdě nemám pocit, že to je v čemkoli jiné. Prioritou je vždy skladba. Jde o sdělení a emoce a jejich přenos na dalšího člověka. Někdy je to těžké udržet, my jsme v hudbě ponoření nonstop, baví nás vymýšlet něco, co je trochu mimo i co se týká writingu i produkce. Něco nečekaného. Zároveň to ale má být přístupné i pro člověka, který v tom světě namočený nežije. Aby to bylo srozumitelné.
To se řeší v jakémkoli žánru a Ewa to dělá dvojnásob. Emoce je na prvním místě, řešíme proto, co jakým způsobem zpívá, jestli se usmívá, jaký je výraz a poloha hlasu… Je to radost, protože je hlasově neskutečně schopná.
Dnešní pop je nicméně tak otevřený, že můžeme dělat, cokoli chceme. Mám za sebou hodně songwriting campů a sessions a dnes už mě moc nenapadají žánry, které jsem nedělal. Už tam bylo i reggae a techno, vyzkoušeli jsme každou blbost.
Byly vám žánry vždy ukradené, nebo jste je dřív řešil?
Už v kapele John Wolfhooker pro nás nic neznamenaly. Teď zpětně mi to, co jsme dělali, nepřijde až tak šílené, ale ve své době a v rámci scény jsme skákali napříč žánry. Bylo to běžné už tehdy a v dnešní době, když se kouknete na Top 10, najdete všechno od vintage přes rap po totální EDM. Dnes jsou možnosti opravdu široké a já se v tom cítím dobře.
Jasně, tak pojďme zpět do současnosti. Vyhovuje vám role producenta? Nechybí vám být víc na pódiu?
Hraju s Greyem256, tam dostávám zpětnou vazbu, o které jsem mluvil, a je to moje srdcovka. Na bicí hraje brácha. Děláme s ním písničky a jdu s nimi i na pódium. To mi dělá radost. Někdy bych chtěl ale zase dělat i svoje věci, hodně mě to láká. Do jakékoli práce dávám hodně ze sebe, své emoce a něco, co se mi líbí, ale chtěl bych si najít čas i na svoje vlastní věci.
To jste si zatím nejvíc užil s již zmíněnou, nyní neaktivní kapelou John Wolfhooker.
V rámci scény se nám dařilo, ale nedostali jsme to tak daleko, abychom se tím mohli živit. Zpětná vazba nebyla ani zdaleka přímo úměrná tomu, co jsme do toho dávali, a začalo to být frustrující. Není to podle mě způsobené tím, že bychom něco dělali špatně, ale spíš tím, že Česko je malé a počet lidí, kteří poslouchají takovou hudbu, je prostě malý. Takže když jsme udělali koncert v Praze, Brně, Ostravě a Plzni, tak jsme v podstatě vyčerpali možnosti. Bylo to těžké.
Podle mě vám reálně hrozí, že se zacyklíte v produkci jiných a na vlastní věci nebude čas. Jak moc jste odhodlaný se k vlastní tvorbě vrátit?
Člověk nemá čas, dokud si ho neudělá, takže až si ho udělám, tak bude. Podle toho, kolik toho mám rozpracovaného, to nebude brzy, ale podle mě se to podaří. Chci se dostat úplně jinam, mám rozpracované skladby v žánru ambientního EDM.
V On Air u Pavla Kučery jste říkal, že předěláte skladby, které vznikly na campech pro legraci, a uděláte z nich EDM ve stylu Rüfüs Du Sol…
A to se děje, mám pár i hotových. Jedna věc ale je dokončit skladbu, druhá ji releasnout. Udělat vizuály, promo a celý ten balíček. Na to teď čas opravdu není. Není to jen hudba, musíte být content creator. Dělat videa, cílit reklamu a mnoho dalšího. Je potřeba toho znát opravdu hodně, aby to člověk udělal dobře.
Ještě jeden osobnější projekt ale mám. Kromě Greye je teď hlavní Cindy Marso, na čemž děláme s přítelkyní už několik let. Nvtvlie se též věnuje songwritingu a díky tomu skladby vznikaly různě po světě, ve spolupráci s různými producenty. Dali jsme z toho dohromady album 9 Reasons for My Panic Attacks, které vyšlo v květnu. Projekt se jmenuje po našem buldočkovi.
Ráda bych ještě probrala Eurovizi. Sledoval jste ji předtím, než se tam poprvé dostala píseň, na které jste se podílel?
Ne, vůbec! Přišel jsem k tomu jako slepý k houslím. Již zmíněná písnička Who the Hell Is Edgar? byla právě „fun session“, které se dělají na konci songwriting campů během půl hodiny. Celou dobu jsem si myslel, že pracuju na své nejhorší písni vůbec. Do druhého refrénu se tam nezmění basový tón.
Nebyl čas ho měnit?
Přesně, to bylo jedno. Navíc se často tvoří v neodhlučněných místnostech, katastrofální akustika. Ani jsem netušil, který tón vlastně ta basa má. Musel jsem si k tomu nahrát kytaru, abych zjistil, kde asi jsme. Byla to velká legrace, která pak vyhrála všechny konkurzy a měla obrovský úspěch, desítky milionů streamů. Do té doby byl můj jediný přesah do popu album s Pekařem. A najednou EDM, které se dostalo do globálního Top 50. Jak se to stalo? Netuším. Zpětně mě ta skladba ale baví. Od té doby vím, že mindset, kdy je všechno jedno a nejsou žádná pravidla, může k něčemu vést. Dostanete se občas úplně jinam, než kdybyste se bůhvíjak snažil.
Pak jste se podílel na Kiss Kiss Goodbye, se kterou šel do Eurovize Adonxs.
Už měl tu skladbu napsanou a já jsem pomohl s produkcí. S tou původní nebyl Adam úplně ztotožněný. Pracovalo na tom několik writerů a tři producenti, spojovali jsme 450 stop z nahrávání. To byla po technické náročnosti jedna z nejtěžších skladeb, kterou jsem dával dohromady. Pořád si za ní stojím, baví mě. Je tam hodně chytrých věcí, které ale zrovna nebyly úplně pochopeny. Udělali jsme dance break na bridge, protože Adonxs si chtěl v Eurovizi zatancovat, poněvadž to bylo něco, co člověk zažije jednou za život. Nebylo to pro show, ale proto, že si to chtěl užít. Byl jsem z toho nadšený, ale vlastně chápu, že normální lidi to nepobrali. Je to za roh, trochu jsme si na tom ujeli.
To ale pořád nejsou všechna vaše spojení s Eurovizí.
Na Maltě jsem měl skladbu v národním kole, vtipné bylo, že proti mně soutěžila píseň, na které se podílela moje přítelkyně. A potom jsem letos měl písničku, která se ucházela o účast za Rakousko. Často se lidi na Eurovizi dívají jako na něco kontroverzního, kde je děsná hudba, ale mě baví, že se tam hledají hranice, něco zajímavého a jiného. A to všechno ve třech minutách, tak to tam všichni nacpou. A zdá se mi, že v posledních třech letech se laťka velmi zvedá.
Pořád nechápu, že v Eurovizi není povolený autotune. Úplně všichni ho na koncertech používají, tak nevím, proč když se to nazývá „songwriting“ contest, je to ve skutečnosti pořád soutěž ve zpěvu. Podle mě interprety všichni pořád hodnotí na prvním místě podle zpěvu, a ne podle písničky.
Jak často chodíte na koncerty?
Minimálně. Byl jsem na Raye, to bylo fantastické. A vypadá to, že po deseti letech nastane chvíle, kdy nepojedu na Rock for People, to je šílené.
Budete ve studiu?
Snad na skvělém songwriting campu ve Švýcarsku. Perpetuum mobile… A kdyby náhodou ne, tak bych opravdu potřeboval dovolenou.
Občas neškodí zpomalit.
Ne, ale celý život jsem pracoval proto, abych mohl tvořit s lidmi, jako je Ewa Farna. A když chce session, bude mít session. Ale přiznám, že se mi jednou stalo, že jsem to nedal. Byl jsem tak unavený, že jsem nedokázal vstát. Produkce je náročná v tom, že zahrnuje mnoho rozhodnutí za den, a proto je vyčerpávající i přesto, že u ní člověk sedí v pohodlné židli. Je to velká zodpovědnost, aby umělci zněli tak, jak mají.
Můžou vás stále oslovovat i začínající umělci?
Krutá otázka. Ale jasně, dělat s někým od začátku je skvělé. Formovat to, podílet se na tom. Třeba s Marií April jsme dělali ještě předtím, než dostala Anděla, nebo třeba s Tomem Seanem jsem pracoval asi před dvěma lety. Když je něco zajímavé a má to potenciál, je to stopro reálné.
Eurovize a songwriting campy
Songwriting campy, několikadenní soustředění, kde se interpreti propojují s producenty, skladateli a textaři, a to napříč zeměmi, se staly líhní skladeb ucházejících se o účast v Eurovizi. „Český songwriting camp, který organizuje Jenda Vávra, je hodně free. Když tam někdo chce cílit na Eurovizi, tak může. Zahraniční campy se na to často ale přímo zaměřují,“ vysvětluje Rony Janeček, pro jehož kariéru byla účast na songwriting campech zásadním zvratem v producentské kariéře. Samotní zpěváci na campy podle něj občas míří s mylným východiskem: „Přijdete tam a slyšíte: ‚Chci song jako Loreen‘ a říkáte ‚neee, ta už vyhrála dřív, nemůžeme dělat to samé‘. Ale je to legrace. Songwriting campy obecně jsou zábavné.“ A že mohou hudbu českých tvůrců dostat doslova kolem světa, dokazuje například skladba Doesn‘t Matter.
„Jednou jsme v Česku měli camp spojený s Koreou a přijel sem zpěvák Isaac Hong. Song, který jsme s ním natočili, má mega úspěch, je nejhranější z jeho desky. Mám hit v Koreji, to je husté. Já jsem vůbec netušil, jak velké tam má jméno. A z mého prvního songwriting campu a první session vůbec vznikla písnička pro zpěvačku Roxane, která teď po několika letech vyšla ve Francii,“ říká Janeček, který má ve zdejších končinách na svém kontě spolupráci například s Adamem Ďuricou, Emmou Drobnou, Terezou Maškovou, Tomem Seanem, Hentai Corporation, Michalem Pavlíčkem, Albertem Černým, Xindlem X, Renne Dangem, Patrikem Malým, We are Domi a mnoha dalšími.