Róisín Murphy tvrdí, že by jí zlomilo srdce, kdyby už nikdy nemohla stát na pódiu a zpívat. Naštěstí se blíží další turné a své srdce nasytí i koncertem v Praze. Irská zpěvačka loni vydala album Róisín Machine, které někteří označují za nejlepší desku její kariéry. 3. května 2022 ho představí ve Velkém sále Lucerny.
1.
Zdá se, že v poslední době vám ještě víc než dřív záleží na tom, abyste měla svou tvorbu pod kontrolou ve všech ohledech. Je to správný dojem?
Svým způsobem. Jen myslím, že kontrola není správné slovo. Většinou totiž s někým spolupracuji a v tu chvíli stojí na prvním místě hudba. Člověk se nemůže snažit mít všechno pod kontrolou, když nepracuje sám, brzdil by inspiraci. Musíte do kolegů vložit důvěru a nechat je projevit i jejich identitu. Neznamená to kompromisy, ale opravdovou spolupráci. Nikdy bych si nedovolila říct, že jsem měla pod kontrolou celý vznik Róisín Machine nebo že ovládám nahrávání další desky. Vytratila by se radost a krása společné tvorby.
Spíš mě ještě víc než dřív zajímají různé aspekty tvorby, třeba vizuální stránka nebo i technické otázky vzniku díla. Sama se kreativně režíruji, a vytvářím tak vlastní vizi. Vždy jsem do mnoha věcí mluvila, ale nyní za ně i přebírám zodpovědnost. Baví mě to.
A pak mi taky přijde skvělé, že se dnes hudebníci chovají dospěleji a rozumí i jiným oblastem než kreativitě. Na to jste nejspíš narážela. Nám dlouho říkali, že některé věci jsou příliš složité a někdo je musí dělat za nás. „Nestarej se o to, co je v té smlouvě, stejně bys tomu nerozuměla, věnuj se hudbě!“ Ale to je blbost. Nejsou to, sakra, nijak složité věci a zvládne je každý.
2.
Několikrát jste zmínila, že vás hudba v těžkých obdobích zachránila. Bylo to někdy i naopak, že by na vás mělo hudební prostředí v nějakém smyslu negativní vliv?
Myslím, že ne. Jediné, co mě k tomu napadá, že je trochu návykové a vytváří ve vás neustálou potřebu jít dál. Takový hnací motor se může zdát pozitivní, ale nese s sebou obavu, že to jednoho dne může skončit. Že už vás nenavštíví múza. Je trochu jako anděl, který přichází na návštěvy, a vy žijete v lehkém strachu, že už k vám jednou nebude chodit. Ale podle mě to není nic nezdravého. Navíc já se nikdy příliš nestarala, aby všechno, co dělám, bylo stoprocentně zdravé. Mám ráda rovnováhu, takový je život.
3.
O vás se občas píše, že jste nedoceněná zpěvačka. Vy sama říkáte, že vás lidé občas podceňují. Proč?
Snažím se takovým způsobem spíš nepřemýšlet, nic dobrého by to nepřineslo. Věnuji se muzice téměř třicet let, a pokud o něčem mohu říct, že jsem na to pyšná, je to, že moje hudba zůstává svěží. Že moje nahrávky nezní jako alba někoho z devadesátých let. I když já jsem někdo z devadesátých let. Věřím, že jsou nadčasové. Chci, aby tak zněly, a pro mě to pořád funguje. Ostatní není tak podstatné. Mám velké štěstí, že moje písně mají pořád ohlas. Lidé je používají do filmů, zaslechnout je můžete na různých místech, v reklamách, lidé na ně tancují na TikToku. Moje hudba má svůj život. Když vydám desku a vnímám, jak rezonuje, mám taky pocit, že žiji. A to je pro mě obrovský úspěch.
4.
Byla vaše hudba někdy spojená s něčím, co vám nedělalo radost?
Jednou jsem, myslím, měla písničku v reklamě na cigarety. Ale nemůžu říct, že bych neměla ráda cigarety, takže mi to vlastně nevadilo. Jinak je to naopak. Spíš se někdy člověk diví, když se objeví na nečekaných a zvláštních místech. Nejlepší příklad je skladba Ramalama (Bang Bang), která byla už na prvním sólovém albu. Producent si tehdy nebyl jistý, jestli ji máme dokončit, protože byla naprosto ujetá. Já ji ale chtěla a hodně jsem tlačila na to, aby nakonec na desce byla. Naštěstí jsem trvala na svém, protože měla obrovský úspěch díky tomu, že na ni choreograf Wade Robson vymyslel tanec, za který dokonce získal cenu Emmy. Stal se z něj trend po celé Americe a tancovaly ho různé taneční skupiny. Nadšeně jsem na YouTube sledovala neuvěřitelné množství videí, v nichž na mou píseň tančili školáci, profesionálové nebo roztleskávačky a fanoušci na fotbale. Byl to úlet! Tehdy jsem se mainstreamu dostala asi nejblíž. Vtipné je, že se to povedlo díky nejšílenější písničce, jakou jsem kdy nahrála. Album Ruby Blue, na němž skladba vyšla, se díky tomu stalo jasnou volbou pro lidi, kteří chtěli vymýšlet nějaké taneční choreografie. A já si uvědomila, že nic nelze předvídat. Nikoho by nenapadlo, že na tuhle jazzem načichlou elektronickou pecku budou tancovat teenageři na fotbale!
Naučilo vás to být odvážnější a věřit svému instinktu?
5.
Naučilo vás to být odvážnější a věřit svému instinktu?
Já byla vždycky odvážná a uměla si stát za svým. Když jsem nějakou skladbu chtěla, postarala jsem se, abychom ji dokončili a dostala se na desku. Můj instinkt mi vždycky napovídá, abych si vybrala to, co je pro mě vzrušující. Což mi připomíná, jak jsem se kdysi koukala v televizi na nějaký přírodovědný pořad, v němž řešili homosexualitu ve zvířecí říši, a na pozadí běžela písnička Pure Pleasure Seeker. To bylo skvělé. Naprosto perfektní.