Steve Albini miloval muziku od dětství, ale na scénu pronikl z ne tak často vídaného směru. Začínal totiž jako hudební novinář, působil v několika regionálních časopisech a teprve později se etabloval jako muzikant a producent. I když producent je vlastně nevhodný výraz. On sám toto označení odmítal, preferoval obrat sound engineer, tedy mistr zvuku. Alb, epíček a singlů, na nichž pracoval, bychom napočítali několik set.
A to se ještě držíme hodně při zemi. Hudební archiv Discogs sečetl všechny nahrávky, na kterých se Albini podílel včetně jeho hudebních hostovaček či mluveného slova a došel k číslu 1 420. Vybrali jsme ty nejzásadnější a nejzajímavější.
Syrové začátky
Big Black – Heartbeat (1985)
Jedna z kapel, v nichž Albini hrál. Založil ji původně jako sólo projekt, ale přibral další členy a v Big Black pak míchal punk, post punk i náznaky new wave. Singl Heartbeat je cover britské kapely Wire a ze širokého repertoáru Big Black ho vypichujeme především proto, že ve druhé půlce skladby už můžeme v Albiniho zpěvu zaslechnout dobře čitelné náznaky syrovosti a nasupenosti typických pro grunge.
Zrod legendy
Pixies – Surfer Rosa (1988)
Jedna ze zásadních desek americké kytarové scény. Tehdy pětadvacetiletý Albini vyždímal pronajaté studio do poslední minuty a stejně nebyl úplně spokojený. Na nahrávání dnes už legendární Where Is My Mind? nastěhoval techniku, aparaturu i muzikanty do koupelny, protože mu to zkrátka znělo líp. A historie mu dala za pravdu. Kurt Cobain Pixies miloval, i díky Surfer Rosa chtěl s Albinim spolupracovat.
Rána do hlavy
The Jesus Lizard – Head (1990)
Texaská parta The Jesus Lizard je považovaná za jedny z čelních představitelů americké noise scény. Jejich debutová deska Head je typický Albini, už otevírák One Evening praští posluchače do hlavy a celá deska zní, jako když dáte gramofonovou jehlu na šmirgl.
Zakopaný klenot
Fugazzi – In on the Kill Taker (1993)
Další z výrazných kapel americké devadesátkové alternativní scény. Je velká škoda, že se Fugazzi rozhodli vyměnit v půlce nahrávání producenta, takže jejich třetí studiovka nakonec zněla jinak. Nicméně demáče vzniklé ve studiu pod Albiniho dohledem se dostaly na veřejnost a dnes se dají na netu (samozřejmě neofiko) najít pod názvem Albini Sessions.
Nikdo jiný to tak nenahraje
PJ Harvey – Rid of Me (1993)
Albini spolupracoval i s britskými umělci, byť ne tak často. PJ Harvey si ho jako producenta vybrala po poslechu jeho předchozích nahrávek a v rozhovoru pro MTV ho popsala velmi trefně: „Je to jediný člověk, kterého znám, kdo vám nahraje bicí tak, jako byste stáli přímo před nimi.“
Opus magnum
Nirvana – In Utero (1993)
Rok 1993 jako kdyby byl rokem Steva Albiniho. Kromě řady dalších skvělých desek tehdy nahrál s Nirvanou In Utero, své zvukařské opus magnum. Příběhu alba jsme se v Headlineru věnovali detailně před rokem, tak jen zopakujme, že na této desce už Albini pracoval jako hvězda, co si vybírá, s kým dělá, a nebojí se říct si o pořádný balík. Nirvana mu zaplatila čtyřikrát víc než za dvoutýdenní pronájem studia, ale vyplatilo se jí to mnohonásobně.
Žánrový chameleon
Shellac – Uranus (1993)
Další kapela, kterou Albini v Chicagu založil, se jmenovala Shellac. Byla aktivní až do jeho smrti, nové album To All Trains dokonce vyšlo 17. května, tedy necelé dva týdny po Albiniho odchodu. Jde o fascinující hudbu divoce kmitající mezi několika žánry, od math rocku po post hardcore. Shellac se pohybovali na hraně zvukové anarchie, což bylo dáno hlavně tím, že si kapelu založili dva zvukaři, kteří se rozhodli vyřádit a neklást si v tomto ohledu žádné hranice.
Přesah do Japonska
Melt-Banana – Speak Squeak Creak (1994)
Albiniho sláva dosáhla až do Japonska, což se dá pochopit – ve dvaatřiceti letech měl za sebou práci na několika zásadních albech a desítkách nahrávek definujících žánr. Japonští noiseoví Melt-Banana si ho vybrali jako producenta debutové desky a vznikla neuvěřitelná nahrávka pálící do uší jednu skladbu za druhou jak ze zásobníku. A to doslova, protože na půlhodinové desce je pětadvacet písní. Albini nastěhoval Melt-Banana do sklepa a svým klasickým přístupem „hlavně se s tím nesrat“ vytvořil nahrávku, která se vyjímá i v rámci jeho diskografie.
Rozlučka s grungem
Bush – Razorblade Suitcase (1996)
Další spolupráce přes oceán, tentokrát se ovšem Albini za anglickými rockery Bush vydal až do studií Abbey Road. Podobně jako u PJ Harvey i Bush osekal a nechal zhrubnout zvuk. Jako kdyby něco viselo ve vzduchu, Albini v rozhovoru pro SPIN přiznal, že do nahrávání vložil víc času a energie než do jakékoli předchozí práce. I díky tomu je Razorblade Suitcase dnes důležitá deska. Zaprvé jde nejspíš o nejgrungovější album vydané britskou kapelou a řada kritiků i fanoušků považuje desku za vůbec poslední čistou grunge nahrávku dekády. Pak už žánr uvolnil místo novým sekáčům.
Vzhůru na Balkán
Gogol Bordello – Gypsy Punks: Underdog World Strike (2005)
Na přelomu milénia Albini nikam nezmizel, jen se více zaměřil na žánrové nahrávky a pokračoval ve spolupráci s muzikanty, s nimiž točil dřív. I proto možná překvapí jeho odskok na Balkán, když produkoval třetí desku Gogol Bordello. Obrazně myšleno, samozřejmě, kapela pochází z Manhattanu. Bylo to skvělé načasování, v témže roce se totiž skupina proslavila a začala jezdit po celém světě. Albini tak po několika letech dělal opět s kapelou, které se tehdy v médiích nedalo vyhnout.
Návrat klasiků
The Stooges – The Weirdness (2007)
Proto-punkoví Stooges se rozhodli po téměř pětatřiceti letech vydat novou desku a vrátili se do studia v téměř kompletní původní sestavě, a to včetně hostů z prvních desek. Albini poprvé spolupracoval s takovými rockovými klasiky a dodal jejich zvuku přesně tu syrovost, vztek a drive, který tehdy Stooges proslavil. Vlastně je to na Albiniho poměry až pokorně odvedená práce. V recenzích ovšem deska propadla. „Proč vůbec vznikla?“ ptal se magazín PopMatters.
Další triumf
Manic Street Preachers – Journal for Plague Lovers (2009)
Zatímco Stooges propadli, u dalšího známého jména Albini naopak uspěl na celé čáře. Devátá deska „Manics“ sbírala v recenzích vysoká až absolutní hodnocení a pravidelně se umisťovala ve výročních anketách nejlepších nahrávek roku 2009. Z komerčního hlediska jde o jednu z nejúspěšnějších desek, na kterých Albini po roce 2000 pracoval.
Cesta do Ameriky
A Banquet – Breath (2012)
No vida, tak i nějací Češi se dostali k Albinimu do studia! A Banquet svůj debut pojali ambiciózně a jako producenta oslovili právě Albiniho. „Chodící legenda i obyčejný chlápek v jednom,“ popsal tehdy svůj dojem basák Michael Vácha. S A Banquet to sice moc nedopadlo, za pár let se rozpadli, ale není pochyb, že zkušenost s Albinim jim zůstane ještě dlouho.
Staří známí
Sunn O))) – Life Metal (2019)
Hodně odlišná práce, než na jakou jsme u Albiniho zvyklí. A o to zajímavější! Více než hodinu dlouhá deska o čtyřech skladbách měla navíc v témže roce jen o něco kratší následovnici Pyroclasts. Sunn O))) chtěli s Albinim nahrávat dlouho, znali se z doby, kdy s nimi jeho kapela Shellac jela společné turné a kápli si do noty. „No jasně, pojďme do toho! I když nemám ani tucha, co nám z toho vyleze,“ odpověděl tehdy Albini na otázku, jestli se Sunn O))) nechce natočit další desku. A vylezlo z toho hypnotické a fascinující dvoualbum nahrané během dvou týdnů.