Lemmy patřil mezi nejvlivnější osobnosti na rockové scéně. S kapelou Motörhead spoluvytvářel první (i druhou, třetí…) generaci metalu, hlásili se k němu pankáči i altrockeři. Byl personifikací hesla „sex, drogy a rokenrol“ a tuto image dotáhl do dokonalosti. Ale byla to vůbec image? Když někdo pro rokenrol žije a dýchá tak jako Lemmy, nestává se spíš samotnou definicí bigbíťáka?
„Recept k dobrému rozhovoru s Lemmym tkví ve správném načasování. Musíte ho odchytit v tu část dne, kdy už nemá kocovinu ze včerejška, a ještě nezačal pracovat na té zítřejší,“ píše Nathan Bevan na úvod rozhovoru s Lemmym, který dělali pro portál Wales Online. A v těch slovech jako kdyby bylo všechno.
Právě ve Walesu strávil Lemmy dětství, ačkoli byl rodilý Angličan. Jeho otec byl vikář, ale odešel od rodiny a matka se později provdala za velšského ragbistu. „Být Angličan mezi sedmi stovkami velšských děcek rozhodně nebyla žádná sranda, ale bylo to zajímavé z antropologického hlediska,“ vzpomínal s humorem Lemmy ve zmíněném rozhovoru na školní léta. Říká se, že právě na základce ve velšském Amlwchi získal přezdívku odvozenou z obratu „Lemmy a quid,“ volně přeložitelném jako „Puč mi bůra“. Lemmy, rodným jménem Ian Fraser Kilmister, nicméně tuto historku nikdy nepotvrdil a do konce života tvrdil, že vlastně ani neví, jak k přezdívce přišel.
Láska jménem Beatles
Na dětství nevzpomínal moc v dobrém. Mezi spolužáky nezapadl, doma si s otčímem a nevlastními sourozenci moc nerozuměl. Nadchl se pro rokenrol, motorky a samozřejmě holky, což z teenagera na přelomu 50. a 60. let v konzervativní Británii automaticky dělalo rebela. Nejdřív to zkoušel jen tak naoko. Všiml si, že okolo jednoho spolužáka s kytarou se pořád motají dívky, a tak si sehnal kytaru a futrál, ve kterém ji tahal do školy, aniž uměl zahrát jediný akord.
Miloval rokenrol. Jak vyprávěl v rozhovoru pro The Observer: „Rock and roll zněl jak hudba z jiné planety. Když přišel, měli jsme Elvise, Little Richarda, Chucka Berryho, Jerryho Lee Lewise… a pak během dvou let zmizeli. Chuck Berry byl ve vězení, kariéru Jerryho Lee zničil britský tisk, Elvis byl ve zkurvený armádě. Místo nich se začali hrát Bobby Rydell a podobný kokoti. Trvalo několik let, než jsme se jich zbavili. Pak přišli Beatles a už to bylo v pohodě.“
Právě liverpoolská čtyřka byla Lemmyho celoživotní láska. Ve věčném sporu, jestli jsou lepší Beatles nebo Rolling Stones, vždycky hájil Beatles. Jak o nich pravil v autobiografii White Line Fever (v Česku vydané pod názvem Motörhead): „Brian Epstein z nich udělal dokonalý komerční produkt, ale rozhodně to nebyli žádní měkkejši. Vždyť pocházeli z Liverpoolu, tvrdého přístavního města. Všude samí námořníci a přístavní dělníci, co vám dali přes držku, sotva jste se na ně blbě koukli. Rolling Stones byli mamánci, studentíci z londýnských předměstí. Desky točili parádní, ale na koncertech stáli za hovno. Zato Beatles, ti vždycky váleli!“
Směr Londýn
Lemmy se rozhodl pustit do muziky naplno. I když byl pořád teprve puberťák, doma mu nijak nebránili. „Táta od nás odešel, když mi byly tři měsíce, a máma, no, řekněme, že jí nikdy o nic moc nešlo. Zkrátka jenom chtěla, abych si užil koncert a byl šťastný,“ vzpomínal Lemmy ve zmíněném rozhovoru pro Wales Online. A dodal, že jednou jedinkrát se mu rodiče pokusili trochu promluvit do duše. Bylo mu jedenadvacet a stalo se tak během ojedinělého setkání s otcem. Potkali se v pizzerii. „Nedopadlo to moc dobře. Kladl mi na srdce, ať se raději stanu obchodním cestujícím. Ještě že nám v tu chvíli nedonesli jídlo, protože by skončil s pizzou místo klobouku.“
První zkušenosti sbíral v místních kapelách, ale ve dvaceti už se přidal k The Rockin‘ Vickers, první jakž takž profesionální skupině.
Měli smlouvu s labelem CBS, vydávali singly, jezdili turné po Británii i Evropě, dokonce vstoupili do historie jako první britská kapela, která koncertovala v sovětské Jugoslávii. Naplno ale začal muzikou žít díky Jimi Hendrixovi. Psal se rok 1967. Lemmy se přestěhoval do Londýna a začal pro Hendrixe dělat bedňáka. Dokonce bydlel v jednom bytě s Noelem Reddingem, basákem Jimi Hendrix Experience.
„Řídil jsem jejich dodávku, tahal všechen ten Jimiho vercajk a byl permanentně sjetej,“ vzpomínal na éru ve službách legendárního kytaristy. „Nosil jsem takové dementní trojúhelníkové hipísácké brýle a místo rovné cesty jsem jich za volantem viděl najednou třeba šestnáct. Tak jsem zamířil na prostřední čtyři a vždycky jsme nějak dojeli do cíle.“
Byl to právě (a logicky) Hendrix, kdo Lemmymu udělal jasno v budoucí kariéře. Sice mu dělal jenom beďnáka, ale těch pár let pro něj byla formativní zkušenost. Jak vyprávěl v rozhovoru pro Louder Than War: „S Vickers jsme se drželi dost při zdi, hráli hodně coverů a tak. Já začal toužit po vlastní, divočejší muzice. Jimi dokázal všechno. Dívali jste se mu na ruce a vůbec jste nechápali, jak to dělá. Mohl hrát obráceně, mohl hrát s kytarou za hlavou. V publiku jste vždycky dobře poznali, kdo je kytarista. Stáli a čuměli na Jimiho s výrazem: Seru na to, můžu to zabalit. Byl nejlepší. Byl to největší kytarista všech dob, Clapton mu nesahal ani po kotníky. Jednou jsem si s Jimim zahrál. Bylo to v jeho zkušebně ve White City. Ten zážitek snad ani, kurva, nejde popsat. Byl nejlepší z nejlepších.“
Večírek začíná
Lemmy měl jasno. Byl konec rokenrolu, byl konec beatové hudbě s nádechem soulu a rhythm and blues, které tehdy tak frčely v britských klubech a tančírnách. Ovlivněn Hendrixem zatoužil dělat progresivní, odvážnější a tvrdší hudbu. Znovu si prošel dalšími kapelami. Jmenovaly se Sam Gopal a Opal Butterfly a v obou případech to vypadalo slibně. Nahrávalo se, měly profesionální smlouvy… jenže doba jim nepřála. Hrály psychedelický rock, žánr tehdy populární v USA, ale na britské scéně pro něj zkrátka nebylo dostatečné místo.
Lemmy tak celá 60. léta strávil hraním v kapelách, které málokdy překročily nálepku „regionální.“ Nabral cenné zkušenosti, to ano, ale k tomu velkému hudebnímu životu se nejvíc přiblížil jako Hendrixův bedňák, ne jako muzikant. Situace se změnila až v roce 1971, kdy nastoupil do kapely Hawkwind. Tam vzal poprvé do ruky baskytaru, učil se na ni prakticky za pochodu. Lemmy se k nim totiž účastnil konkurzu na kytaristu, ale nakonec se rozhodli zůstat v původní sestavě. Jednoho dne se ovšem na koncert nedostavil jejich basák. Vyskládali mu věci z dodávky, vše připravili a zapojili na stage, basák stále nikde. A tak na poslední chvíli zavolali Lemmymu, na kterého si vzpomněli z konkurzu, a od té doby s nimi hrál na basu. „Ten jejich basák mi tehdy v podstatě předal svoje místo!“ vzpomínal později v rozhovorech.
Hawkwind, to už byla nějaká kapela. Hrála tehdy populární space rock a měla všechno. Turné, desky, hity, vystoupení v televizi… a samozřejmě i drogy. Lemmy později tvrdil, že na pódiu jim to klapalo skvěle, ale v zákulisí už to bylo horší. O to víc se kalilo. A Lemmy se v tomto ohledu nikdy moc neupejpal, což mu nakonec po čtyřech letech zařídilo padáka z kapely. Stalo se tak uprostřed severoamerického turné, když ho na kanadských hranicích zadrželi pro podezření z pašování drog. I když mu nic neprokázali a propustili ho bez obvinění, kapela situace využila jako záminky k vyhazovu.
„Víte, dostat padáka z Hawkwind kvůli drogám, to je, jako když vás strčí z Empire State Building a nadávají, že s nimi lezete do výšek.“
Hlavně ať je zábava
Později už se Lemmy na Hawkwind neohlížel s pocitem takové křivdy, naopak volil mírnější, ba dokonce vstřícná slova. Bodejť by ne, vždyť bez toho by nebyl založil Motörhead, kapelu, která z něj udělala legendu a zároveň mu naplno umožnila žít přesně takový život, jaký si vysnil. A hrát muziku, jakou si představoval už od doby, kdy Hendrixovi tahal bedny.
„Hrajte tak, aby se děcka bavila, o nic víc nejde. Zapomeňte na umění a tyhle věci, to jsou sračky. Když z vás má mládež husinu, máte splněno. Všechno ostatní jsou hovadiny. O tom byl kdysi rock and roll a já si myslím, že o tom bude hudba vždycky. Chci předávat stejný pocit, jaký jsem měl jako dítě já, když jsem poprvé slyšel All Shook Up nebo Good Golly Miss Molly. Tohle mrazení v zádech chci předávat dál, protože je to nejlepší pocit na světě. Lepší než píchání,“ pravil v rozhovoru pro Kerrrang.
A tak jsme s Lemmym dokráčeli až do roku 1975, kdy jako devětadvacetiletý založil Motörhead. Na naše vyprávění plynule může navázat článek z letošního červnového Headlineru, kde jsme připomínali půl století od nástupu Motörhead na scénu.
Rozlučme se proto s Lemmym ještě jedním citátem, tentokrát pro deník Guardian. Pochází z roku 2015 a jde tak o jeden z posledních rozhovorů, které Lemmy stihl za svého života dát. Zemřel totiž 28. prosince téhož roku. „Když ti je dvacet, myslíš si, že jsi nesmrtelný. Po třicítce doufáš, že jsi nesmrtelný. Po čtyřicítce už se jenom modlíš, aby to moc nebolelo, a když se dostaneš do mého věku, budeš přesvědčený, že už to máš sečtený. Jestli přemýšlím často o smrti? Hochu, když ti je pětašedesát, je těžký ji vůbec vyhnat z hlavy.“