At Folsom Prison je dnes legendární album. Jde o koncertní záznam dvou Cashových vystoupení ve známé kalifornské věznici. Obě stihl odehrát během jediného dne, 13. ledna roku 1968. Šlo o vyvrcholení dlouhodobých příprav, pro zpěváka i jeho spolupracovníky to byla šance, kterou nechtěli promrhat. My už díky osmapadesátiletému odstupu výsledek známe, ale pojďme se vrátit do tehdejší doby, kdy nikdo ze zúčastněných neměl jisté vůbec nic.
Přijeďte k nám do lapáku
Důležité je zmínit samotný zrod nápadu, který sahá až do roku 1952, tedy šestnáct let před realizací koncertu. Dvacetiletý Johnny Cash tehdy v Německu sloužil na vojně, kde zhlédl noirovou detektivku Inside the Walls of Folsom Prison. Snímek na něj udělal takový dojem, že díky němu složil píseň Folsom Prison Blues obsahující slavnou větu „Zastřelil jsem chlapa jen proto, abych ho viděl umírat.“ Je to surový obraz daleko od měřítek populární hudby uprostřed padesátých let. „Seděl jsem tehdy s perem v ruce,“ vzpomínal později Cash na skládání slavné písně, „a chtěl jsem přijít na ten nejhorší možný motiv, jaký k vraždě člověk může mít. A napadlo mě tohle.“
Píseň Folsom Prison Blues vyšla v roce 1955 a rychle si získala popularitu mezi americkými vězni, což vzhledem k obsahu asi nepřekvapí. Cashe však pozitivní odezva zaskočila a nasměrovala jeho práci částečně jiným směrem. Vězni z celých Spojených států mu psali dopisy, aby k nim přijel zahrát. A Cash skutečně nárazově začal ve věznicích vystupovat, první navštívil texaskou Huntsville Unit v roce 1957 a v následujících letech v tomto typu akcí pokračoval až do vrcholu v podobě Folsom Prison.
Pád v rauši
Je třeba brát v potaz, že ačkoli Amerika už zažila rokenrolový boom a v Británii se pomalu rodil bigbít, country byl ve Spojených státech pořád výrazný a komerčně dominantní žánr. Cash byl hvězda. Měl venku hity jako I Walk the Line nebo Ring of Fire, jeho kariéra se bezpečně jako kyvadlo houpala mezi velkými koncerty a televizí s rozhlasem. Vystupování ve věznicích v takové situaci byla vyloženě úlitba, kuriozita uprostřed nalinkované hvězdné dráhy, a ačkoli takové koncerty měly z komerčního hlediska nulový potenciál a jejich absolvování znamenalo podvolit se přísným bezpečnostním pravidlům, pro Cashe to byla chytře pojatá věc image.
Mohl mluvit k vězňům jejich jazykem. Mohl klít, nadávat, komunikoval s trestanci jako se sobě rovnými, což nebyla póza. Cash měl soudní problémy, párkrát skutečně ve vězení skončil, ale šlo o mírné tresty, ze kterých se často dokázal vyplatit. Svou autenticitou si ale ve vězních vybudoval publikum, které mu zajišťovalo přijetí jako nikdo jiný. Šlo o dobře investovanou energii, protože se mu časem vrátila s maximálním ziskem.
V polovině šedesátých let Cashova popularita klesala. Jeho skladby vypadávaly z rotací, na koncertech byl nevypočitatelný, svými manýry odpuzoval novináře. Přerostly mu přes hlavu prášky, prakticky pokaždé, když byl zatčen, u sebe něco měl. V kombinaci se závislostí na alkoholu se Cash zkrátka pomalu, ale jistě dostal do spirály huntování vlastního těla a likvidování pracně vybudované kariéry. Bylo potřeba něco udělat.
Podpora od Reagana
A to „něco“ znamenalo upnutí se k originální myšlence. Vydat živák z koncertu ve věznici Folsom. Nemohl si to načasovat lépe. Nejen že se ke konci roku 1967 konečně vyhrabával z drogové závislosti, ale jeho vydavatelství Columbia z countryové divize vyhodilo starý management a přišel Bob Johnston, progresivní producent a žánrový inovátor, který tehdy ke slávě pomohl například Bobu Dylanovi nebo Simonu & Garfunkelovi. Johnston byl z nápadu nadšený a rozhodl se pro Cashe vydupat ty nejlepší možné podmínky navzdory skepsi ve vedení labelu.
Když se Johnny Cash se svou budoucí manželkou June Carterovou 10. ledna 1968 ubytovali v hotelu v kalifornském Sacramentu, kde měli před koncertem zkoušet, připojila se k nim početná výprava. Kromě Cashovy kapely The Tennessee Three dorazili hosté (řekněme na rovinu předskokani) The Statler Brothers nebo zpěvák Carl Perkins, známý díky skladbě Blue Suede Shoes. Přítomen byl i reverend Floyd Gressett, který měl na starosti duchovní péči o folsomské vězně a podílel se na organizaci koncertu. Během dvoudenního zkoušení se za hudebníky zastavil i tehdejší kalifornský guvernér Ronald Reagan, kterému se myšlenka desky natočené mezi trestanci líbila, a nejen Cashovi, ale jednotlivě všem zúčastněným hudebníkům popřál hodně štěstí.
Producent Bob Johnston nenechal nic náhodě, a když dorazil i se svými techniky brzy ráno 13. ledna do věznice, vzal s sebou jako konferenciéra Hugha Cherryho, country dýdžeje a lidovou legendu známou chvástáním se, kolik toho vychlastal s Hankem Williamsem. Johnston se svým výběrem trefil přesně, Cherry si dokázal vězně tak rychle omotat kolem prstu, že jej celý den poslouchali na slovo.
Profesionál k neutahání
Den D mohl začít. Cashova výprava svými rozměry připomínala spíš cirkus a Johnston se měl čeho obávat – i když label Columbia do akce nenasypal zas až tolik peněz, z profesní stránky šlo o pokus, který mohl skončit buď úspěchem, nebo totální blamáží. Cash, který už se zmátořil z nejhoršího drogového období, šanci vycítil úplně stejně a vydal ze sebe nejprofesionálnější výkon za poslední roky. Byl to jeho nápad, aby nakonec odehrál dva koncerty v půl desáté ráno a půl jedné odpoledne. Chtěl mít jistotu, že v případě chyb bude možné použít nahrávku z druhého vystoupení. A svým nasazením muzikanty tak utahal, že se to na jejich odpoledním koncertu dost promítlo. Nakonec z něj byly použity jen dvě skladby ze šestnácti.
Deska At Folsom Prison vyšla v květnu 1968 a hned měla zaděláno na skandál. Vydavatelství Columbia se rozhodlo jako singl vydat živou verzi Folsom Prison Blues, ale co čert nechtěl, v červnu zastřelili prezidenta Kennedyho a média kvůli větě o zastřeleném chlapovi odmítala píseň hrát. V tomto případě nešlo o žádný konzervatismus, Američané po atentátu byli skutečně přecitlivělí a teprve upravená verze (Cash se postavil proti prostříhání, ale label byl neoblomný) se rozletěla po celých Státech. A to doslova, živák Folsom Prison Blues je Cashovým prvním singlem na špici countryové hitparády po čtyřech letech. Profetovaných letech, dodejme, a z desky At Folsom Prison se tak skutečně stalo album, které opět nastartovalo Cashovu kariéru správným směrem.
Zároveň se originální nápad v hudební branži chytl. O tři roky později svou „vězeňskou desku“ nahrál i B. B. King a ještě v té samé dekádě stejně pojaté živáky vydali třeba John Lee Hooker nebo Sex Pistols. Johnny Cash tak pro svět objevil nový formát živáků z vězeňských prostředí. V roce 2025 to už možná nikoho ze židle nezvedne, ale tehdy to byla taková malá hudební revoluce mezi vězeňskými zdmi.
Odkaz Johnnyho Cashe
Legendární hudebník, který dokázal, že i country může mít šmrnc a drzost. Byl symbolem provokace, svéhlavosti a rokenrolového života se vším všudy. Narodil se 26. února 1932 v Arkansasu a ve dvaadvaceti letech se přestěhoval do Tennessee, kde zkoušel nastartovat kariéru nejprve jako rozhlasový moderátor. Přes práci ve studiu se ale dostal k hudební tvorbě a od druhé poloviny 50. let se dal na profesionální dráhu. Ve své tvorbě do country přidával další žánry od blues po gospel, během své kariéry natočil 55 studiových desek a 6 živáků. Zemřel v Nashvillu 12. září 2003 na následky cukrovky.