Obrázek k článku RETRO: Neuměli hrát a všichni je odmítli. Těžké začátky legendárních U2
| Jarda Konáš | Foto: Profimedia

RETRO: Neuměli hrát a všichni je odmítli. Těžké začátky legendárních U2

Irští U2 vydávají novou desku Songs of Surrender. Přehráli na ní znovu své největší hity a ohlédli se za minulostí. Pojďme si i my připomenout, jak to s kapelou, která udělala z rocku pop, vlastně začalo.

Nebude to žádné velké přehánění, tím méně pro fanoušky, když řekneme, že 2023 bude rokem U2. Mají nové album, v květnu oslaví čtyřicet let od nástupu ke slávě a před pár měsíci vydal Bono knihu pamětí Surrender. Navíc se kapela po čtyřech letech vrátí i na pódia, byť zatím oznámila jen rezidentní koncerty v Las Vegas.

Jako kdyby se kolem U2 zase začínalo něco dít. Je sice trochu škoda, že nová studiovka jsou ve skutečnosti starší fláky nahrané znovu. Na druhou stranu to U2 vzali poctivě a na třech CD nabízí hutný průřez vším, co od roku 1980 vydali. Vlastně se dá i pochopit, že se rozhodli staré věci podat jinak. Před těmi více než čtyřiceti lety nazpět to byla přece jen tak trochu jiná kapela.

Na inzerát

„Všechno to začalo v roce 1976, kdy Larry Mullen na nástěnku ve škole připíchl inzerát: Bubeník hledá další muzikanty pro založení kapely. ‚A tak se v sobotu pětadvacátého září 1976 tahle divná banda lidí setkala u nás v kuchyni v Artane. Tam to všechno vzniklo.‘“

Těmito slovy začínají na svých stránkách U2 vyprávět svůj příběh. Byla to doba odhodlání a nadšení, ale také jisté naivity, kterou dodnes sebeironicky přiznávají. Bohatá je na tuto sebereflexi kniha U2 by U2 z roku 2005. „Nevěděl jsem, jak ji mám naladit, nevěděl jsem, jak ji mám držet, ale byla hrozně cool. To je tak všechno, co jsem o tom nástroji věděl,“ popisoval v knize The Edge moment, kdy mu máma koupila z bazaru první kytaru. Basák Adam Clayton zase přiznal, že ve třinácti ukecal rodiče ke koupi baskytary, aniž by tušil, jak se na ni hraje: „Četl jsem, že se Clapton naučil hrát v patnácti nebo šestnácti, tak jsem si říkal – dobrý, pořád mám čas.“

Skoro až roztomile působí přiznání The Edge ohledně jejich tehdejšího neumětelství: „Zásadní bylo vidět The Jam v pořadu Top of the Pops. Tam mi došlo, že neumět hrát není problém. Hudba byla hlavně o energii a sdělení, ne nutně o velkém muzikantství.“

A celou tuto etapu lakonicky v rozhovorech glosoval Bono, když tvrdil, že byli kapela dřív, než se naučili hrát.

Nebylo kam spěchat

U2 zkoušeli nejdřív ve zmíněné kuchyni Mullenovic domu, později našli útočiště v hudebně jejich školy. Pořád byli puberťáci, co tehdy ještě pod názvem Feedback hrávali pro pár spolužáků, ale ono ani nebylo kam spěchat. Druhá polovina 70. let v Británii byla divoká doba, kdy se toho v rocku událo opravdu hodně: dozvuky glam rocku, nástup punku, postpunku, new wave, z malých klubů se pomalu začal do popředí drát metal. Bono a jeho parta všechny tyto žánry nechali proplouvat kolem sebe. Samozřejmě že si z nich něco brali, a hlavně v začátcích často coverovali tehdejší hvězdy klubové scény, ale dál si brousili svůj zvuk, což jim později pomohlo na debutu znít jinak než ostatní kapely v Dublinu, Irsku a na britských ostrovech obecně.

A taky pořád bojovali se jménem. Feedback zvolili proto, že jako čtrnáctiletí kluci neznali moc jiných odborných hudebních výrazů, ale brzy si přiznali, že jméno pro kapelu je to v lepším případě úsměvné. Na prvních koncertech, kam místo spolužáků už chodilo normální publikum za koupené vstupenky, si říkali Hype, a v roce 1978 definitivně přijali název U2. Vycházel ze špionážního letadla U-2 společnosti Lockheed, ale bez mezery mělo jít o slovní hříčku znamenající You Too – ty taky. Bonovi se tehdy název nelíbil, a jak prozradil v loňském podcastu časopisu Hollywood Reporter, nelíbí se mu ani dnes. „Fakt ne. Ale tehdy bylo pozdě hrabat se v tom jak nějaký dyslektik. Nedocházelo mi, že Beatles byla taky blbá slovní hříčka, v našich hlavách to prostě evokovalo špionážní letadlo. Nebo ponorku, U-boat, něco futuristického. I když na tom názvu převážila shoda, nelíbil se mi. A pořád se mi nelíbí. Paul McGuinness, náš první manažer, říkal: Hele, je to skvělý jméno – písmeno a číslo, to bude vypadat dobře na tričku!“

Obrat „náš první manažer“ možná zní tak, že U2 manažery střídali, ale je to dáno jen aktuálností rozhovoru. Paul McGuinness totiž s kapelou spolupracoval až do roku 2013, kdy s hudebním průmyslem skončil a začal se věnovat filmu a televizi. Když čtveřici kdysi poznal, bylo mu šestadvacet, a okamžitě v ní vycítil potenciál, ale snadné to tehdy rozhodně neměl: „Ti čtyři muzikanti mě nadchli svou kvalitou, talentem a ambicemi, ale stejně jsme nemohli najít nikoho, kdo by podepsal smlouvu na desku. Snad všichni na světě U2 odmítli, než jsme konečně zakotvili u Island Records.“ Byla to ovšem smlouva snová, na čtyři desky, s tučnou zálohou 50 000 liber a stejnou částkou věnovanou na podporu turné. Psal se rok 1980 a U2 čtyři roky po založení začali konečně pracovat na debutovém albu.

Jako zlobiví žáci

Čtveřice sice čekala na debut několik let, ale mělo to zároveň jednu výhodu. Když šli U2 konečně do studia, měli v repertoáru už čtyřicet skladeb. Luxusní záběr, co se u první desky jen tak nevidí. Stěžejní roli tehdy sehrál producent Steve Lillywhite, který stále náctileté hudebníky velmi rychle naučil studiové práci. Zprvu se s nimi vůbec nemazal, jak prozradil v rozhovoru pro BBC: „Pamatuju si, jak jsem byl ve studiu u pultu, kapela seděla za mnou a najednou slyším chichotání. Tak jsem se na ně otočil, okamžitě ztichli a sykali na sebe, ať dávají pozor, jako kdyby si jich všiml učitel. Myslím si, že by to sami přiznali: jako teenageři toho za sebou měli málo na to, aby si vybudovali osobitost. Ve studiu nebyl čas se vykecávat, šlo o vážnou práci.“

Právě dvojice Lillywhite–McGuinness stála za hmatatelným přerodem U2 z kapely trochu uťáplých teenagerů do sebevědomých hitmakerů, a ti na to nikdy nezapomněli. Dodnes v rozhovorech o obou pánech mluví s vděkem a úctou.

Když v říjnu 1980 konečně vyšla debutová deska Boy, U2 na sebe okamžitě strhli nadšenou pozornost hudebních kritiků. Téměř všechna britská média od NME po Melody Maker oceňovala svěží kytarový zvuk i ochotu experimentovat, Lillywhite během nahrávání do písní vkládal i zvuky rozbitých lahví nebo příborů drnkajících o dráty roztočeného bicyklu. Hlavně ale novináři oceňovali, že se U2 nesnaží napodobit trendy a kapely, které na konci 70. let nešlo na scéně přehlédnout, a dělají si to po svém.

Navzdory chvále ale Boy neměla z komerčního hlediska úspěch, nedostala se ani do padesátky nejprodávanějších alb v Británii, a navzdory mezinárodnímu vydání trochu prošuměly i první singly. U2 ale neměli čas lámat si hlavu s čísly. Kvůli smlouvě bylo potřeba pustit se rovnou do další desky.

Víra jako téma

Album October vyšlo téměř na rok přesně po Boy. A čtveřice bohužel nedokázala na energii debutu navázat. U2 nebyli nikdy prototypem rockových hvězd, pořád šlo o slušné hochy z irských křesťanských rodin a je to znát na celé jejich kariéře, poprvé to ale výrazně slyšíme právě na October.

„Po Boy se mohli U2 vydat dvěma směry, buď se rozpadnout, nebo vyrůst,“ řekl Lillywhite ve zmíněném rozhovoru pro BBC. „Ve skutečnosti se trochu zasekli. Myslím si, že se báli toho velkého světa. Jo, během nahrávání byly všude po studiu položené bible. A bylo jich tam hodně. Ale já byl v takovém zápřahu kvůli práci na desce, že jsem to nechal tak nějak proplout kolem sebe.“

Výsledkem byla deska téměř na hranici křesťanského rocku. V písni Gloria zní latinský jazyk, ve Scarlet se zase dokola opakuje „Radujte se, radujte se…“. Bono si z toho dokázal s odstupem času udělat srandu, když v roce 2005 při uvedení U2 do Rokenrolové síně slávy prohlásil: „Dovedete si představit, že druhou desku, tu zatěžkávací druhou desku, natočíte o Bohu?“ Pravda ovšem je, že na October můžeme vysledovat nejen pozdější hudební vývoj kapely, ale i Bonovo dnes už známé křesťanské moralizování na hranici mesiášství. Tam někde se začalo rodit to, co časem zpěvák bude aplikovat veřejně i mimo kapelní aktivity.

Není divu, že October v recenzích dopadla rozpačitě a vůbec nejhůř hodnotili recenzenti Bonovy texty. Rolling Stone natvrdo napsal, že se zpěvák bere příliš vážně a jeho texty jsou k smíchu a plné klišé. Rozhodně to nebylo naposledy, kdy si o sobě Bono něco takového mohl přečíst.

Vzhůru na stadiony

Jenže pak přišel únor 1983 a U2 vydali třetí album War. Pryč bylo jejich náboženské tápání a točení se na pětníku ve studiu, album mělo drive, silné melodie a hity, které se konečně rozletěly do světa. „Nebuď jako The Edge. Buď jako Mick Jones z The Clash,“ řekl podle Lillywhita ve studiu Bono svému parťákovi. Kapela si byla vědoma, že důraz na křesťanství na předchozí nahrávce byl krokem zpátky a chtěla se zbavit i lehce profesorského zvuku, který ve své hře tehdy silně křesťansky smýšlející The Edge měl. „Je jako vědec,“ prohlásil o kytaristovi Lillywhite. „Klidně by na sobě mohl mít bílý plášť a v kapse zastrkané tužky. Myslím si, že Bono chtěl, aby si The Edge ten plášť sundal a nasadil si konečně koženou rockerskou bundu.“

U2 do sebe nasákli všechny možné emoce a vjemy tehdejších událostí ve světě i v životě. Bono za sebou měl líbánky, The Edge si vzal delší tvůrčí dovolenou, během které ze sebe setřepal syndrom vyhoření. Zpoza prosakující Železné opony sledovali události v Polsku a cítili sounáležitost se Solidaritou, znervózňovaly je začínající závody ve zbrojení mezi USA a Sovětským svazem. Stejně tak v sobě čím dál tím víc reflektovali frustraci z konfliktů a násilí v domovském Irsku. Díky tomu se dokázali odpoutat od lpění na náboženství, mnohem víc se zaobírali politikou a hlavně – natočili konečně velkou rockovou desku.

Rolling Stone, který se v předchozí recenzi Bonovi vysmál, přirovnal War svou naléhavostí k London Calling od The Clash. Na druhou stranu, našly se recenze, které album totálně sestřelily. Třeba NME: „War je dalším příkladem impotence rockové hudby a jejího rozkladu.“

U2 si ale nemuseli s kritikami lámat hlavu. Důležitější bylo, že konečně natočili desku, která se začala prodávat nejen na britských ostrovech, ale po celém světě. V květnu 1983 dokonce ve Velké Británii sesadila z prvního místa prodejnosti Jacksonův Thriller. Singly New Year’s Day a Two Hearts Beat as One měla úspěch v rádiích, Sunday Bloody Sunday zase vstoupila do historie díky svému poselství a stala se jednou z ikonických skladeb kapely. A hlavně z U2 byla konečně velká kapela. Turné k War pro ně znamenalo první výdělečnou šňůru, U2 se ze středních sálů přesunuli na stadiony a do hlavního programu velkých festivalů. Přerod čtyř kluků z Dublinu do největší irské rockové kapely byl dokonán.