Gorillaz se zrodili v hlavě hudebníka Damona Albarna a komiksového tvůrce Jamieho Hewletta. Úvodem je dobré zmínit, že nešlo o žádnou revoluční myšlenku. Fiktivní animovaní hudebníci bavili publikum už ve 20. letech
minulého století, ale tehdy šlo spíš o kuriozitu ukazující možnosti rozvíjejícího se filmového a hudebního průmyslu. Jako plnohodnotný projekt se v šoubyznysu objevili v 50. letech, kdy u posluchačů, respektive diváků slavila úspěch skupina Alvin & The Chipmunks. Nápad s kreslenými zvířátky zpívajícími pisklavým hlasem se tak ujal, že se v různých obdobách v animovaných filmech Alvin se svou partou objevují doteď.
Ale přesuňme se o kousek dál do 60. let. Tehdy měla animovaná skupina The Archies hit Sugar Sugar, s nímž se dostala na první příčku prodejnosti singlů v Americe i Británii. To byl ten zlomový okamžik, kdy umělci i manažeři labelů zjistili, že se dá publiku dobře prodat muzika, v níž jsou skuteční hudebníci schovaní za kreslené postavičky.
U Archies je dobré se zastavit a trochu si přiblížit jejich příběh, protože se v něčem s Gorillaz shoduje. Producent Don Kirshner stál za populárním seriálem The Monkees, sitcomem o fiktivní skupině, ovšem složené ze skutečných hudebníků. A skuteční hudebníci mají své potřeby, vize, ambice a můžou odmlouvat. Kirshner chtěl ale hudební projekt, nad jehož tvorbou a zisky bude mít absolutní kontrolu. Vymyslel proto kreslenou kapelu složenou ze dvou holek a tří kluků. Archies se objevili v roce 1967 v komiksu, následoval animovaný seriál a v roce 1969 se Sugar Sugar dobyli hitparády na obou stranách Atlantiku. Kirshner slavil fenomenální úspěch s projektem, který do té doby v hudební branži neměl obdoby. Seriál se vysílal až do roku 1973. Archies do té doby vydali pět alb a pro zajímavost dodejme, že vánoční šesté jim vyšlo ještě v roce 2008 a před třemi lety dokonce Netflix natočil film The Archies, ovšem se skutečnými herci, nikoli animovaný.
Úspěch Archies etabloval fiktivní animované zpěváky a kapely jako trvalou součást zábavního průmyslu, nicméně měl své hranice. Buď tyto projekty neopustily televizní pořad, nebo šlo naopak o přesně vykalkulovaný titul pro danou dobu a konkrétní publikum, jak dokazuje například úspěch přitroublé německé eurodance skupiny E-rotic z 90. let. Té animace umožnila dostat do klipů prasárničky, které by v hraném klipu tehdy rozhodně neprošly. A pak přišli Gorillaz a překopali naprosto vše, co do té doby o kreslených kapelách platilo.
Jak z továrny na boyband
Frontman Blur Damon Albarn a komiksový autor Jamie Hewlett byli v druhé půlce devadesátek spolubydlící. Čas doma zabíjeli tím, že seděli na gauči a klidně celé dny sledovali MTV. A v roce 1998 dostali nápad, že vymyslí fiktivní skupinu.
„Byla to doba, kdy všichni šíleli z boybandů. Jenže všechny působily jak vyrobené v nějaké fabrice. A my jsme si řekli: tak si takhle pojďme taky vyrobit vlastní skupinu, ale udělejme to nějak zajímavě,“ řekl Albarn v rozhovoru pro rádio WQHT. Rozdělili si role, Hewlett se postaral o vizuální stránku, Albarn o muziku a společně vymýšleli příběh kapely i jednotlivých členů. Jako první vznikl flegmatický frontman 2-D, následovali bubeník Russel Hobbs, fanoušek rapu zocelený vyrůstáním v ulicích Brooklynu, drobná kytaristka Noodle, rodačka z japonské Ósaky pasovaná na hlavní autorku většiny repertoáru, a korunu všemu nasazoval basák Murdoc, Hewlettem popisovaný jako kříženec Keitha Richardse, Victora Frankensteina a Creepera z animovaného seriálu Scooby-Doo.
Jakmile se dali do práce, nic pro ně nebylo nemožné. „Gorillaz nejsou o ničem konkrétním. Jsou nepoddajní. Můžete se vydat kterýmkoli směrem a dělat, cokoli vás napadne, to je celá myšlenka. Není tam žádný plán, žádná agenda. Můžu se pustit do čehokoli vzrušujícího a bude to fungovat, protože hudebně zvládnu cokoli,“ přiblížil hlavní myšlenku Damon Albarn v rozhovoru pro The Guardian. Možná to zní sebevědomě, ale Albarn už mnohokrát dokázal, že jeho slova nejsou přehnaná.
Přesto bychom některé hranice našli. Albarn se chtěl totiž s Gorillaz autorsky co nejvíc vzdálit své domovské kapele Blur. Zavřel se ve svém tehdy nově vybudovaném londýnském Studiu 13 a začal experimentovat s elektronikou, latinskoamerickými prvky, hodně se ponořil do hip hopu. Když po dvou letech, na podzim 2000, vydali Gorillaz konečně debutové EP Tomorrow Comes Today, působili bez přehánění jako zjevení.
Damon neměl vůbec zpívat
Ano, je to klišé, říct o něčem, že působí jako zjevení. Jenže ono se stačí podívat, co ten rok vládlo hitparádám a rotacím (tehdy stále dominantní) MTV. Music od Madonny, Oops!…I Did It Again od Britney Spears, NSYNC zpívali Bye Bye Bye. Kdybychom chtěli zabrousit do kytar, tak stále válely singly ze Santanovy rok staré desky Supernatural a dominantním kytarovým hitem byl Beautiful Day od U2.
Když pak v listopadu 2000 vyšlo debutové EP Gorillaz, šeptanda, že se něco děje, mohla začít. A netrvala dlouho, debutový singl Clint Eastwood vyšel v březnu 2001 a fenomén jménem Gorillaz se dal pomalu do běhu. Klip k písni spolurežíroval sám Hewlett a kreslená kapela se v něm divákům představila naplno. Čtveřice na sebe měla strhnout všechnu pozornost, stály na ní vizuály, merch, PR materiál. Byla to hra, jejímž účelem bylo bavit autory i publikum. Albarn se dlouho k autorství vůbec nechtěl přiznat, plánoval zůstat za oponou. Dokonce v samotných začátcích dělal na zpěváka konkurs, role 2-D se zhostil, až když nebyl se žádným adeptem spokojený.
„Lidé neměli vůbec tušit, že za tím stojím. I dnes, během koncertů, si říkám: můžu se zvednout, jít do backstage, dát si pár drinků a mezitím to za mě vezmou hologramy,“ prozradil v rozhovoru pro Guardian.
Celosvětový úspěch
Doslova šílenství okolo Gorillaz se strhlo po vydání debutové desky 26. března 2001. I když ani zdaleka neobsahovala takové hity jako na následujících dvou albech Demon Days a Plastic Beach, Albarnovi s Hewlettem se podařilo dokonale to, co si vytyčili: vytvořit umělou kapelu, která zároveň bude zajímavá a strhne publikum.
Pro Albarna to znamenalo celosvětový úspěch. Jasně, byl frontmanem Blur, ale se vší úctou ke kapele, zůstala britskou, potažmo evropskou záležitostí. Gorillaz pro něj byla úplně jiná dimenze, eponymního debutu se jen v USA prodalo víc než všech studiovek Blur dohromady. Nahrávka si sáhla na špici prodejnosti v Evropě, Austrálii i Jižní Americe. Až na výjimky sbírala pochvalné, až nadšené recenze a později se objevila v řadě anket bilancujících nejlepší či nejdůležitější alba roku 2001.
A to všechno byla jen předehra k již zmíněným Demon Days z roku 2005, jejichž pilotní singl Feel Good Inc. se stal rovnou jednou z nejúspěšnějších skladeb celé dekády.
Vlastní svět
Jak je možné, že ačkoli Albarn s Hewlettem, jak jsme si ukázali na začátku článku, vlastně nevymysleli nic nového, přesto s Gorillaz nekompromisně uspěli a posunuli v hudebním průmyslu hranice možností fiktivních kapel o míle dopředu?
Především Gorillaz nejsou jen vykalkulovaný produkt, jak skrze roztomilé figurky prodat muziku. Je to tvůrčí multimediální projekt dvou umělců, kteří si dali za cíl nejen vytvořit fiktivní kapelu, ale vymyslet okolo ní celé universum plné zajímavostí, dobrých nápadů i ryzích ptákovin. Naprostým vrcholem je v tomto ohledu bezpochyby kniha Rise of the Ogre, třísetstránková fiktivní autobiografie, v níž 2-D, Murdoc, Russel a Noodle vzpomínají na svoje dětství, začátky kapely i společné zážitky. Mimochodem, kniha byla načtená na desku a vydávaná po kapitolách, čímž se stala historicky první audioknihou vydávanou po singlech. Další střípky ze života postav i kapely byly poschovávané v komiksech, rozhovorech, klipech, marketingových materiálech a fanoušci začali Gorillaz žít podobně, jako žijí například příběhy hrdinů od Marvelu.
Vzhůru do Indie
Jakou kapitolu svého příběhu se chystají psát Gorillaz s blížící se deskou The Mountain? Podle všeho půjde opět o nahrávku plnou barev, kterou Albarn s Hewlettem popisují jako zvukovou krajinu. Hodně cestovali, nový materiál z velké části vznikal v Indii. A taktéž si oba prošli těžkými chvílemi kvůli ztrátě rodičů.
„Když jsme se dali do práce na novém albu, říkali jsme si: tohle je zvláštní, on zkrátka musí existovat nějaký důvod, proč jsme tady a jdeme do toho,“ popisoval Hewlett v rozhovoru pro Rolling Stone. „Nejdřív jsme ztratili naše otce, pak zemřela i moje tchyně a nakonec se jako umělec ocitnete v Indii. Čistě obrazově, když jste autoři a Indie vás neodpálí až někam do vesmíru, tak to musíte být jednoduše slepí. Všechno je šílené a bohaté a plné barev a šťastné a tragické a nádherné. Damon pracoval s hromadou skvělých indických hudebníků. Úžasně jsme si to užili, nasákli jsme inspiraci jak houba a domů jsme se vrátili bezmezně nadšení.“
Stále pracují jako rovnocenný tandem. Zatímco Albarn nahrál desku, Hewlett připravil knihu, v níž se čtveřice vydá na cestu do Indie. „Je dobré poslechnout si to od první do poslední skladby,“ pokračoval výtvarník. „Chtěli bychom po vás, abyste si udělali čas, nasadili sluchátka, a zatímco budete poslouchat, dívejte se na obrázky v knížce a nechte se vtáhnout příběhem. Nevyzobávejte si jednotlivé písničky. Snažíme se vrátit k myšlence, že se vyplatí něčemu věnovat čas místo toho dnešního věčného scrollování na displeji.“