Freddie Mercury je přímo ukázkové umělecké jméno. Narodil se totiž jako Farrokh Bulsara na Zanzibaru do tamní indické komunity pod správou britských kolonialistů. Zní to složitě, ale taková byla doba. Mercury je doslova dítětem poslední éry britského koloniálního impéria. Coby narozený na koloniální půdě získal britské občanství, a když v roce 1963 na Zanzibaru vypukla revoluce, během níž se vzbouřili původní afričtí obyvatelé a začali masakrovat vládnoucí arabské a indické menšiny, uprchl tehdy náctiletý Mercury s rodinou do Británie. Tam se konečně mohli usadit a dospívající Freddie našel stabilní a klidné zázemí pro rozvíjení talentu.
V Londýně studoval na uměleckých školách a v roce 1969 odpromoval z výtvarného umění na Ealing Art College. Ačkoli už tehdy tíhl k hudbě, i z výtvarného talentu dokázal ve své kariéře později něco vytěžit. Slavné logo Queen pojaté jako erb navrhl právě Mercury.
Šílený Freddie
Od školy se věnoval muzice, ale moc to nešlo. Prošel několika londýnskými kapelami, zatímco si vydělával všelijak. Tahal kufry na letišti Heathrow, zkoušel se uchytit jako grafický designér, prodával u stánku oblečení z druhé ruky. V této práci mu pomáhal kamarád a pozdější bubeník Queen Roger Taylor.
„Tehdy jsem ještě netušil, že umí zpívat, byl to zkrátka jenom můj kámoš,“ vzpomínal Taylor pro Readers Digest. „Ale byl to můj šílený kámoš! Jakmile se někde něco dělo, Freddie a já jsme byli u toho.“
Taylor hrál v té době s Brianem Mayem v kapele Smile, a když od nich odešel zpěvák, vypadalo to na rozpad. Mercury dvojici přemluvil, aby hrála dál, a když se k ní připojil jako frontman, May s Taylorem dali Smile druhou šanci. Dobře udělali, v roce 1971 našli basáka Johna Deacona a nová kapela byla na světě. Přejmenovali se na Queen, což, stejně jako logo, vymyslel Mercury.
Coby student umělecké školy i pouliční prodejce dobře rozuměl marketingu a tomu, jak zaujmout lidi.
„Je to jenom název. Každý si to slovo snadno zapamatuje, a navíc zní skvostně,“ dočteme se v knize Freddie Mercury: Život vlastními slovy. „Nemohli jsme použít King, necinkne to tak v uších ani nemá takovou auru jako Queen. Je to silné slovo, univerzální a zapamatovatelné na první dobrou. Má velký potenciál na výtvarné zpracování a můžete je interpretovat různými způsoby. Jasně, věděl jsem, že v tom někdo uvidí gay podtext, ale to byl jen jeden z mnoha úhlů pohledu.“
Chamtivá děvka
Prakticky každé album Queen má za sebou příběh hodný samostatného článku a pro první dvě desky, Queen a Queen II., to platí dvojnásob. Kapela totiž v začátcích měla jiný zvuk, než jaký ji později proslavil. Čtveřice tehdy v tvorbě mísila hard rock, glam, prog rock i s lehkým nádechem proto metalu a měla hodně daleko do pozdějších rockových eposů jako Bohemian Rhapsody nebo popíku v duchu Radio Gaga. Autor tohoto textu má právě proto první dvě alba Queen nejraději. Hudebně to byla tehdy neřízená střela schopná čehokoli: přímočarých riffů i totální kytarové ekvilibristiky, složitých rytmických přechodů i jednoduchého hrnutí kupředu, Mercury dokázal být slovním samopalem i architektem klenutých vokálů. Bez ohledu na pozdější žánrovou proměnu a „vyměknutí“ kapely už ale na první desce dobře slyšíme, co bude Mercuryho charakterizovat po celou jeho kariéru: nulové mantinely kompozice a slabost pro hlubokou poetiku. Rád pracoval s mytologickými a náboženskými prvky, když chtěl něco sdělit, nebál se rozepsat, dokázal vše suverénně uzpívat bez ohledu na to, do kolika taktů to vmáčkl. A hlavně ty texty obstály samy o sobě, bez hudby. Mohli jste je číst jako poezii.
O léta později, když v roce 1985 propagoval svou debutovou sólovku Mr. Bad Guy, pověděl v rozhovoru novináři Davidu Wiggovi paradoxní sebereflexi: „Hudba se mi skládá líp. S texty už musím bojovat. Baví mě skládat jednoduché chytlavé melodie, jde mi to snadněji než texty. Tam to dře, nejsem básník. Nenávidím psaní textů, kéž by to za mě mohl někdo udělat. Chtěl bych mít někoho jako Bernie Taupin (dvorní textař Eltona Johna, pozn. red.). Ale nejsem ten typ, chci si všechno složit sám. Jsem chamtivá děvka.“
Dokážeme cokoli
Se třetím a čtvrtým albem Sheer Heart Attack a A Night at the Opera se Queen už rozletěli do světa. Především Noc v opeře, jejíž úspěch táhl singl Bohemian Rhapsody, udělal ze čtveřice světovou kapelu, která mohla cokoli. Doslova, jak Mercury popsal v rozhovoru pro Melody Maker: „Vlastně jsme trochu přeháněli na každém albu, ale takoví už Queen jsou. To nás žene kupředu. Na Night at the Opera slyšíte úplně všechno, od tuby po hřeben. Ale zároveň nic z toho není mimo. Když jsme album dotočili, věděli jsme, že odteď už pro nás neexistují žádné hranice.“
Průlomové album navíc z Mercuryho udělalo možná největšího rockového showmana své doby. Citujme ještě jednou rozhovor s Wiggem: „Líbí se mi, když celý svět poslouchá mou muziku, a líbí se mi, když se na mě dívají na pódiu. Musím udělat všechno pro to, abych si je získal a aby odcházeli s pocitem, že si koncert užili. Vím, je klišé říkat, že mi zobou z rukou, ale čím dřív toho docílím, tím líp. Protože to je všechno, co potřebuju pro pocit, že máme všechno pod kontrolou. V tu chvíli vím, že ten večer všechno dobře dopadne.“
Mercury si bezpochyby hvězdný status užíval. Často dával rozhovory, rád se fotil, chodil na večírky. Momentek, kde se vesele baví s podobně slavnými kolegy, bychom našli nespočet. Zároveň byl ale profík, který, jak zaznělo, potřeboval mít všechno pod kontrolou. Věděl totiž, že šoubyznys umí být zatraceně zlý. Když byli v dubnu 1985 Queen v Austrálii během turné k desce The Works, na tiskové konferenci pravil: „Jakmile jsme v roce 1971 natočili naše první demo, dobře jsme věděli o žralocích šoubyznysu. Když začnete být úspěšní, všichni ti padouši se na vás nahrnou a musíte si dávat sakra bacha a být silní, aby vás nespolkli. Myslím to vážně, je to zkouška přežití. Nesmíte dovolit nikomu, aby si od vás cokoli vzal. Je to jako hrát vybíjenou. Jste v rokenrolové vybíjené.“
Otrávený z kapely
Opusťme nyní Queen, protože na povídání o této kapele v Headlineru jistě ještě mnohokrát dojde, a pojďme se zaměřit na dva Mercuryho boční, ovšem neméně pozoruhodné projekty. Zmíněná sólovka Mr. Bad Guy je dnes možná trochu pozapomenutá, i tak však stojí za poslech. Mercury se tu naplno pustil do popu a diska, žánrů, kterým se v Queen na několika albech jen přiblížil na dohled. Oslovil producenta Reinholda Macka (mimochodem, pracoval i na albu 11 od Chinaski) a společně stvořili pro leckoho podivnou, až nepochopitelnou nahrávku, na níž se rocková hvězda bůh ví proč mění v popového seladona. Ale pro Mercuryho to byla vysněná práce, do níž se pustil okamžitě, jakmile Queen dojeli turné The Works a dali si pauzu. „Práce s ostatními z kapely ho tehdy už otravovala,“ vyprávěl Reinhold Mack v dokumentu Freddie Mercury: A Kind of Magic, „protože někde poblíž byl vždycky Brian May brblající: musí to být víc rokenrol!“
V témže dokumentu přidává zajímavou vzpomínku bubeník Queen Roger Taylor: „Já si vlastně nemyslím, že chtěl Freddie doopravdy dělat sólovku. Podle mě jenom neodolal té šílené částce, kterou mu za ni label CBS nabídl. Jakmile ale přišlo na věc a měl se dát do práce, myslím, že se mu po nás stýskalo. Bylo běžné, že mi zavolal a já sedl na letadlo do Mnichova (kde tehdy Mercury desku nahrával), abych mu nazpíval backvokály.“
Mercuryho sólovka nebyl vysloveně propadák, v Británii se dostala v prodejnosti na šesté místo, ale celkově se komerčně deskám Queen nepřiblížila ani na dostřel. Nejúspěšnějším Mercuryho sólovým počinem tak zůstal jeho singl Love Kills z roku 1984, který Mercury složil spolu s producentem Giorgiem Moroderem. Ten se v domovské Británii prokousal alespoň do singlové top ten.
Album Barcelona s operní divou Montserrat Caballé si vedlo v prodejích ještě hůř, ale tady šlo o tak nečekané a originální spojení, že by nebylo fér je srovnávat s tehdejšími mainstreamovými deskami. Mercury byl ale na nahrávku náležitě hrdý. Na setkání s novináři v rámci propagace Barcelony v roce 1988 pravil: „Věděl jsem, že jdu do rizika. Nemyslel jsem si, že zvládnu složit operní kousky, které sednou světově známé primadoně. Fakt jsem si nemyslel, že to dám. Ale říkal jsem si: co můžu ztratit? Vezměte si, že jsem překonal každou osobnost na současné rokenrolové scéně, když jsem si troufl na duet s legendární operní divou a přežil!“
Labutí píseň
Barcelona je sólová labutí píseň za neuvěřitelnou Mercuryho kariérou. Titulní píseň měla zaznít na zahájení olympijských her v Barceloně v roce 1992, kde ji Mercury plánoval s Caballé zazpívat živě. Bohužel se jedinečné chvíle nedožil, zemřel na AIDS o osm měsíců dříve, 24. listopadu 1991.
Poslední koncert s Queen odehrál 9. srpna 1986 v Knebworthu. Šlo o velké finále turné k albu A Kind of Magic, na stadion tehdy přišlo 120 000 diváků. O rok později lékaři Mercurymu diagnostikovali AIDS a kapela od té doby pokračovala už jenom ve studiu. Vydala ještě dvě alba The Miracle a finální Innuendo (plus posmrtné Made in Heaven poskládané z nedokončeného materiálu). Jde o velkolepý výpravný rock, v němž zároveň Mercury reflektuje boj se smrtelnou chorobou. Už názvy skladeb jako Show Must Go On, I Want It All nebo These are the Days of our Lives leccos napoví. Samozřejmě z dnešního pohledu, tehdy fanoušci nic netušili. Že má AIDS, Mercury veřejnosti prozradil až den před svou smrtí.
Mercuryho životní příběh je zároveň téměř archetypálním příběhem rockové hvězdy, která může mít a má prakticky všechno, jen tváří v tvář nemoci je bezbranná. Zůstala po něm ale obří práce, Queen se budou bezpochyby hrát ještě za desítky let. Co na tom, že Mercuryho sólovky jsou už dnes tak trochu zapomenuty, i tak zůstane rockovou ikonou.