Samozřejmě není řeč o žádném vojenském útoku, myšlen je úspěch britských interpretů na americké scéně. V dnešní době globálního šoubyznysu a streamované hudby to může znít skoro jako podivnost, ale americká a anglická scéna se kdysi moc neprolínaly a svým způsobem to platí dodnes. Typickým příkladem je Robbie Williams, jeden z největších britských hitmakerů, jehož hity jako Angels nebo Millennium máme zaháčkované nadobro v uších, a přitom se v USA nedostaly ani do první padesátky žebříčku Billboard.
A tak to bylo vždycky, Amerika je země velká jako celá Evropa, navíc se silně kompetitivním hudebním trhem, a na tamní scéně zkrátka pro importované interprety nebylo dost místa. Se dvěma výjimkami dnes označovanými jako britská invaze. O tu první se postarali v 60. letech Beatles a Rolling Stones. Dodejme také, že mezi americkými a britskými hudebníky existovala určitá rivalita a soutěživost, která vzájemné uzavřenosti obou scén trochu nahrávala.
Vypadáme jako trapáci
Krásně to kdysi shrnul Jimi Hendrix v rozhovoru se Stevem Barkerem: „Beatles jsou jedna z těch skupin, se kterými zkrátka nemůžete soupeřit, protože jsou příliš dobří. Šmarjá, když pak proti nim Amerika vyšle The Monkees, vypadáme jako trapáci. To mě normálně zabíjí.“
Jistě, Beatles a Rolling Stones se sice valili Amerikou tam a zpátky, ale jakmile první vlna jejich popularity odezněla, vystačili si posluchači v USA v hitparádách s vlastními hudebníky. A na pěkně dlouho, až do začátku 80. let.
Pro úplné pochopení druhé britské invaze je potřeba vzít ohled na dvě situace, které na tehdejší scéně připravily půdu pro nájezd britských skupin. 70. léta byla obdobím kytarových kapel, případně zpěváků s doprovodnými tělesy za zády. Synťáky se sice tehdy začaly objevovat, ať už v taneční hudbě, v new wave, nebo rodícím se rapu, ale šlo o klubovou alternativní záležitost, rozhodně to nebyl žádný hitparádový fenomén, a tehdejší hudebníci s nimi spíš experimentovali, než aby se na nich snažili skládat líbivé melodie a hitparádové hity.
A dalším nezpochybnitelným pilířem druhé britské invaze byla MTV. Ta se zrodila v roce 1981 a do rotace se snažila nahrnout co nejvíc barev, extravagance a výrazné image. Co nenašla doma v USA, to získala na druhé straně Atlantiku. Na začátku 80. let se v Británii začaly objevovat první synthpopové a new romantic kapely, zejména druhý žánr byl výsostně ostrovní záležitostí, a ty dokonale sedly do toho, co dramaturgové MTV tak zoufale doma neměli.
Pryč od negativity
„Já vlastně nevím, jak to vzniklo,“ odpověděl Martin Fry, zpěvák britské kapely ABC pro americkou televizi CBS na otázku, kde se v jeho domovské Anglii vzal směr označovaný tehdy jako new pop. „Přišlo to jako výbuch, který následoval po punkrockové vlně, co se nám tehdy prohnala Británií. Najednou tu byla nová generace, která chtěla dělat muziku, ale víc naleštěnou. To logicky vedlo k tomu, že se objevili Duran Duran, Spandau Ballet, Human League, my s ABC, Depeche Mode, spousta takových kapel. Všichni jsme chtěli vypadat okázale.“
Hudební novinář Simon Reynolds začínal v 80. letech v časopise Melody Maker a byl, jak se říká, u zdroje. Zkušenosti své i tehdejších hudebníků později zachytil v knize Roztrhejte to a začněte znovu: Post punk mezi lety 1981 a 1984. V ní výše citovanou myšlenku o proměně britské mládeže popsal trochu podrobněji: „Cílem bylo vzdálit se od negativity punku a zoufalství post punku. Přišel čas odlehčení, návrat zábavy a pozitivity. Lidé začali přijímat myšlenku, že pop může být svým způsobem eskapismus a je úplně v pohodě se jím jen tak bavit.
A tak se z toho stal přirozený další krok ve vývoji britské scény. Ne že by se hudebníci proti punku a post punku přímo vyhranili, spíš to brali tak, že to zkusili a dostali se do slepé uličky, tak se vydali jinudy.“
Ostatně k punku se leckdo ze synthpopové scény hlásil. Bubeník Duran Duran Roger Taylor v roce 2012 opět pro americkou televizi CBS pravil: „Byl to spíš progres než nějaká protireakce. Pamatuju si, jak jsme s basákem Johnem (Taylorem) seděli v pokojíku, bylo nám osmnáct nebo devatenáct. Pustili jsme si Sex Pistols, pak Chic a pak asi něco od Kraftwerk. Chtěli jsme to všechno vzít a smíchat do jedné písně. Když dnes slyšíte Duran Duran z rádia, můžete tam vnímat odlišné styly, ale přitom máme pořád vlastní zvuk.“
Zfetovaný dav
Právě Duran Duran stáli v čele (nebo spíš na hrotu) druhé britské invaze, spolu s Culture Club měli v roce 1983 dohromady osm hitů v první desítce americké hitparády. Obě kapely stály na rozpoznatelné hudbě, Duran Duran v sobě mísili popovou melodiku, rockový drive, taneční rytmus i trochu toho nádechu (tehdy) alternativního popu, protože začínali jako new wave kapela. Culture Club pro změnu mísili pop s tehdy v mainstreamu neokoukaným reggae a soulem. V obou případech kapely taktéž sázely na výraznou image, Duran Duran vypadali jako parta vyfešákovaných modelů, jejichž fotky se objevují na plakátech i v kadeřnictví coby vzory trendy vzhledu. Culture Club zase sázeli na výraznou image frontmana říkajícího si Boy Gorge, z něhož se v 80. letech stala téměř popkulturní osobnost.
Jejich klipy načančanou až extravagantní image jen zdůrazňovaly, což se MTV dokonale hodilo do programu. Rotovala videa Duran Duran a Culture Club tak intenzivně, že jim v Americe zařídila téměř druhou beatlemánii. „Bylo to, jako kdyby celý dav někdo totálně zfetoval,“ vzpomínal ve své autobiografii In the Pleasure Groove basák Duran Duran John Taylor na moment, kdy hrál s kapelou v Seattlu v roce 1984 pro 18 000 ječících teenagerů. „Vůbec jsme neslyšeli odposlechy. Přes ten jekot jsme neslyšeli, jak hrajeme.“
Image a zase image
Vraťme se ale ještě k image. Ta hrála totiž velkou roli, ne sice natolik, abychom neférově řekli, že byla zajímavější než hudba, ale jednoznačně pomohla řadě britských kapel do amerických médií. Byla to doba androgynních osobností, Boy George už zazněl, ale zmiňme i Annie Lennox, tehdy zpěvačku Eurythmics, nebo Human League, kteří v klipech kombinovali vzezření člověka, androida a figurín z výloh obchoďáků. A pak tu byli „mulleťáci“ A Flock of Seagulls, Soft Cell či Naked Eyes, všechno kapely, které tehdy vypadaly skvěle na plakátech i televizních obrazovkách.
„Vzpomínám si, jak jednou do studia přišli Adam Ant a Duran Duran,“ vyprávěla pro CBS Nina Blackwood, jedna z hlavních postav MTV v prvních letech po spuštění. „Nepřišli najednou, objevili se s odstupem asi měsíce nebo dvou, ale já si říkala: můj bože, jak to v té Británii dělají? Ti kluci byli tak krásní! Ne v tom tradičním směru jako filmové hvězdy, jednoduše jim to slušelo. Naleštěné rty, napudrované tváře, kůže jako z porcelánu. Každý z nich věděl, jak používat make-up, mnohem líp než většina žen, co jsem znala.“ Můžeme se ještě divit, že MTV hrála britské synthpopové kapely do zblbnutí?
Amerika neměla šanci
Že Británie dobyla Ameriku, potvrdil v roce 1983 časopis Rolling Stone. Jeho listopadové číslo bylo celé věnované britským umělcům a na titulní stránce byl nekompromisní nápis: „Anglická jízda. Velká Británie podnikla invazi do americké hudby a módy.“ Byla to reakce na léto plné britské hudby, jehož vrcholem byl 16. červenec, den, kdy mezi deseti nejhranějšími hity v USA bylo hned sedm od britských hudebníků. Hitparádu tehdy ovládli Duran Duran, Culture Club, Police, Kajagoogoo, Eddie Grant, Madness a kupodivu i veteráni The Kinks, kteří se trochu svezli už na první vlně s Beatles a Stouny. Do top ten se tehdy prokousali ještě Brazilec Sergio Mendes a USA měly jen dva zástupce: Wanna Be Startin‘ Something Michaela Jacksona a Flashdance… What a Feeling od Irene Cary. Ten výčet je nekompromisní, Američané zkrátka neměli kde se před britskou hudbou schovat a neměli ani čím ji vytlačit z hitparád. A to nebyl ani zdaleka konec.
Pak totiž přišel rok 1984 a další vlna britských kapel. Do amerických rádií a na obrazovku MTV vlítli Frankie Goes to Hollywood, Wham! nebo Talk Talk a šílenství pokračovalo až do poloviny dekády. Druhá britská invaze skončila napůl samovolně, napůl americkou zásluhou. Duran Duran si dali pauzu a rozdělili se na kapely Power Station a Arcadia, Culture Club se rozpadli a miláček publika Boy George, podle kterého si fanoušci dělali make-up a účesy, se stáhl ze scény, když přiznal závislost na drogách a byl zatčen za držení heroinu. Křižník jménem synthpop přišel o oba kapitány, vytáhl kotvy a odplouval od amerického pobřeží.
Návrat legend
Mainstreamová scéna v USA prošla v té době navíc zásadní proměnou, díky níž se pro britské interprety americké hitparády zase staly neprůstřelnými. Na trhu v zámoří začali po milionech prodávat desky Madonna, Prince nebo Bruce Springsteen, o Jacksonovi nemluvě. Šoubyznys začal pokukovat po hip hopu, žánru zrozeném v amerických ulicích. A když se k tomu přidal hair metal, další žánr, kterého se MTV nemohla nabažit, bylo definitivně jasné, že britské křehké romantiky za klávesami Amerika ze svého středního proudu v podstatě vyštípala.
Byl to zajímavý okamžik popové historie. Britští umělci opanovali americké hitparády na téměř dva roky, což se už nikdy poté neopakovalo. Kombinace nově znějící hudby a neokoukané image udělala své, ale nebylo by fér vzít to tak po povrchu. Z té doby nám totiž zůstala řada vynikajících nahrávek, které časem obstály navzdory měnícím se trendům. Například Lexicon of Love od v úvodu citovaných ABC považuji za jednu z nejlepších popových desek 80. let. Vysoce cenění, a to i mezi náročnějšími posluchači, jsou dodnes Talk Talk. Duran Duran i na nových deskách dokazují, že mají pořád skvělé nápady a jako kapele jim to šlape bez ohledu na to, jaký se píše rok. I proto se můžeme těšit na jejich koncert 24. června v pražské O2 areně. Nepřijede totiž kapela hrající ze setrvačnosti, ale synthpopové legendy, které kdysi dobyly Ameriku.