Jméno kytaristy Jaromíra Panáčka, který je leaderem „Pudlů“, se hudebním světem mihlo už několikrát. Muzikant s akademickým hudebním vzděláním původem z Fulneku byl nějaký čas členem pověstných But a posléze doprovodné kapely Vlasty Třešňáka, s nímž natočil dvě z jeho vrcholných desek Němý suflér a Skopolamin. Podílel se i na Třešňákově „trampském“ projektu Totem’s a patří mezi příležitostné mentory špičkové gypsy-jazzové kapely Django Always. Trio Yadro pudla bylo založeno (údajně v hospodě U Krále Miroslava) v roce 2018 a s Panáčkem v základní sestavě hrají saxofonista Petr Hrubiš, hráč na foukací harmoniku Petr Firich a do hudby jim často promlouvá také producent, hráč na pilu, theremin a programátor Swetja.
Už tohle obsazení naznačuje, že nejde o nic obvyklého. Chvíli máte pocit, že s tímhle by mohli i na Portu, ale pak skladbu shodí saxofonové sólo ve stylu But nebo swingový motiv či něco z úplně jiného světa. Nebo třeba melodická, hvízdaná instrumentálka Nartoun, která spíš patří do nějakého filmu typu Páni kluci. Nástrojem, který definuje atmosféru desky, je Panáčkova kytara. V jeho provedení se folk mísí s lehkým jazzem z padesátých let, občas zaslechneme něco, co by zapadlo do žánru flamenga nebo gypsy jazzu. Silné jsou ale i chvíle, kdy vymění akustickou kytaru za elektriku. Sólo uprostřed Lalabajky je možná nejkrásnějším okamžikem alba. Svým způsobem je to šílená směska, ale drží intuitivně pohromadě, je neagresivní a kupodivu i melodická.
Texty písní oscilují mezi prdlým jazykovým humorem a podivným chvějícím se smutkem. Jejich podstatě často mohou a asi i chtějí porozumět jen tvůrci sami. Často jde o jazykové hříčky („Stála na balkóně a ukazovala se, Yarunna Há!“) až dadaistického rozměru („Nadělám stejky z tvý zadnice vejký“), jindy jde o poetické obrazy („Měla ve vlasech hlínu a na zádech bláto“), v některých momentech přioděné atmosférou spánku.
Kdybychom měli definovat styl, který Yadro pudla produkuje, asi bychom ho pojmenovali jako idiosynkratický. Podle slovníku to znamená, že chápe každého člověka jako individualitu s cílem vyjádření jeho individuální zvláštnosti. Zjednodušeně řečeno, album je zvláště svým humorem a poetikou srozumitelné jen velmi úzkému okruhu osob podobně naladěným. Zbytek se musí jen nechat unášet atmosférou skladeb.
Verdikt: 70%
Hudba Yadra pudla se dá jen těžko prakticky uplatnit. Jako kdyby album, zarámované do dvou „pudlích“ skladeb, směřovalo do úplně jiného světa, možná kamsi do budoucnosti, s nadějí, že tam někde a někdy mu někdo porozumí.