Statistika nuda je... ale jen někdy. Tentokrát praví, že Nelsonova novinka je jeho 77. řadovou studiovkou a 154. položkou v jeho diskografii celkem. Aha. Má to vůbec smysl nějak komentovat, když to mluví samo za sebe? Důležitější asi je, že se na albu Willie Nelson rozhodl oslavit dráhu svého kolegy Rodneyho Crowella, u nás asi celkem neznámé, ale jinak významné ikony americké country.
Sám Nelson tak pro album vybral kolegovu reprezentativní tvorbu, počínaje úvodní What Kind of Love, kterou prý hrává už od roku 1983, kdy ji nahrál poprvé, přes Shame on the Moon, hit Boba Segera z roku 1982, až po titulní skladbu, ve které si spolu s Crowellem nazpívali duet.
Crowell je vedle Nelsona mladík – je mu teprve 74 – a spolu s Nelsonem ho prý spojuje nejen rodný kraj Texas, ale i láska k Hanku Williamsovi. Není divu, že album doslova překypuje emocemi, romantika se dere z každé písně. Dlouholeté zkušenosti i to, že žánr pro oba zúčastněné neznamená sebemenší kalkul, ale naopak naprosto srdeční záležitost a fakticky náplň jejich životů, jsou znát a jen těžko se nemohly do těch písní nepropsat.
Jasně že s takovou profesní i žánrovou dráhou není divu, že se často objevuje pocit důvěrně známého i tam, kde originály spolehlivě neznáme. U titulní skladby mi například okamžitě naskakuje nebezpečná podobnost s klasikou Johna Denvera Take Me Home, Country Roads. Ale možná i to způsobuje prolomená stavidla a od počátku kladný vztah k těm písním.
Album zní skvěle relaxačně. Nelson i ve svém věku zpívá s obdivuhodnou lehkostí, a přestože občas zabrousí až do šeptavě konverzačního tónu, ani na chvíli není znát, že by pro něj byla interpretace obtížná a náročná. Nic tu neční, vše je jaksi přátelské, instrumentálně dotažené do nejmenších detailů, skvěle nahrané a zprodukované dlouholetým spolupracovníkem Buddym Cannonem. A ať už zní písně z posledních let, či ty už letité a tisíckrát prověřené, vše působí homogenně... a naprosto nadčasově.
Můžeme si tisíckrát říkat, že pódiové vystupování i časté vydávání nahrávek je pro Willieho Nelsona především určitým okysličovadlem, motivací i důvodem k tomu stále žít a že na obsahu už vlastně nezáleží. Ovšem pak narazíme na takovéto album a můžeme být až zaskočeni, jak je dobré a jak se směle může postavit vedle žánrových tvůrců o třičtvrtě století mladších. Protože žít v tak nádherném světě, jaký se nám zjevuje ze songů alba, by prostě chtěl každý.
Verdikt:
Skvělé country i pro ty, kteří country nikdy neposlouchali. Možná právě u něj přijdou na to, že to byla chyba.