A hned na úvod přiznám, že mezi skalní fanoušky While She Sleeps se řadím i já. Není kapely, kterou bych měl tolik naposlouchanou, a proto si myslím, že tahle recenze nabídne trochu jiný úhel pohledu na jejich novou nahrávku. Ta se mi totiž zdá vůbec nejslabší ve srovnání s předchozími alby „WSS“, byť se zdaleka nejedná o propadák.
Už na předchozím albu Sleeps Society (2021) rodáci ze Sheffieldu naznačili příklon k alternativnější formě metalcoru. Tak trochu po vzoru jejich bratrské party Bring Me the Horizon začali v některých skladbách experimentovat se zvukem, jenž byl najednou mnohem přístupnější a vokální plochy o poznání jemnější. Ne že by kapela vyloženě vyměkla, ale do některých skladeb zapojila daleko více čistých vokálů, samplů a desku také vyplnila instrumentálními vložkami. Kvůli tomu dost ztratili drive. Ambientní a dynamicky nižší výplně využili i na desce Self Hell, což by bylo naprosto v pořádku, kdyby ale celé album nemělo pouhých dvanáct stopáží včetně úvodního intra a akustického outra.
Self Hell je ve výsledku albem o osmi skladbách, mezi které kapela vložila dvě instrumentálky No Feeling Is Final (podpořenou featem ambientního skladatele Aethera) a Out of the Blue. Na úvodní intro Peace of Mind kapela navázala prvním trackem Leave Me Alone, který jako by byl předzvěstí podoby celé desky. While She Sleeps se pouštějí do rapu i taneční elektroniky a kapelní „ksicht“ tady vůbec nepoznávám. Sice je to zajímavý úvod, ale najednou mi v té muzice chybí ta esenciální energie, kterou se doposud prezentovali.
Podobný pocit mám i z dalšího tracku Rainbows, který je paradoxně jedním z nejpovedenějších na desce. Stojí na velkém sborovém refrénu a plní ho zejména rytmicky úderný bridge. Eponymní a zároveň bláznivá Self Hell je pak mixem tanečních groovů a hutně zkreslených kytar, která snad nejlépe prezentuje škatulku „alternativní metal“. Tohle je prostě mišmaš metalu, elektroniky a punku.
Ze židle ale pak už vytrhne jen nejtvrdší pecka Down s mocným vokálem Alexe Taylora z hardcorové komety Malevolence a nejemočnější epos To the Flowers, který je tak moc odlišnou písní While She Sleeps, že bych jej spíše řadil mezi samostatné singly. Zde totiž skupina vsadila na vyloženě jemnou notu, ale paradoxně jí tenhle jasný a cílený koncept sluší více než třeba slabší metalová stopáž Wildfire.
Píše se mi to všechno těžce, ale nemohu se ubránit pocitu, že se na Self Hell chtěli While She Sleeps přiblížit širšímu poli posluchačů a posunout svůj „metalcore“ do sféry širšího mainstreamu. Jo, hodně skladeb tady opravdu slušně šlape a to, jakým způsobem kytarista Sean Long tahá z nástroje všemožné zvuky, je místy dokonce dechberoucí. While She Sleeps ale kvůli svému zápalu se posunout dál ztrácejí to, čím si nejenom mě získali na předchozích deskách, totiž energickou a signifikantní kytarovou jízdou na pomezí punku a moderního metalcoru. Určitá špína, dravost a velkolepost emočně pulzujících skladeb, jež nejvíce rezonovaly na mistrovském You Are We (2017), mi tady zcela chybí.
While She Sleeps jsou nadále kapelou, která je sympatická touhou se neustále vyvíjet a s každou deskou se posouvá někam úplně jinam. Alternativní kolej, na kterou definitivně přeskočili, jim také sedí, ale ne tolik jako svižnější metalcore s vyřvaným a procítěným hlasem frontmana Lawrence Taylora, jenž si po problémech s hlasivkami zřejmě rád teď na chvilku oddechne. Je to ale na druhou stranu škoda.
Verdikt: 64%
While She Sleeps dodali fanouškům opět kvalitní a zároveň aktuální metalovou nahrávku. Jejímu alternativnímu plášti však shází energie a punc předchozích desek. S metalcorem má jejich novinka už pramálo společného, což některé letité fanoušky zklame. Kapela ale zároveň otevírá bránu do větších koncertních prostorů a s otevřenou náručí vítá nové posluchače.