Ulrika Spacek působili vždy jako kapela, která má svůj vlastní způsob, jak spojovat psychedelický rock a alternativu. Expo je ale deska, kde tento princip nepůsobí jako přirozený vývoj, ale jako vědomé rozhodnutí změnit perspektivu. Jako by kapela udělala krok stranou a podívala se na sebe očima někoho, kdo už nechce jen malovat mlžné kytarové krajiny, ale postavit z nich pevnou architekturu – znepokojivou, vrstevnatou a přitom překvapivě přístupnou.
Hned futuristicky disonantní Intro naznačí, že tentokrát bude hlavní roli hrát práce se samply, digitálními stíny a rytmy, které působí, jako by měly vlastní život. Picto pak desku rozjede do frenetického, hutného proudu; zkreslená kytara žene skladbu vpřed, bicí drží tempo a syntezátory kolem toho vytvářejí barevnou mozaiku, která má v sobě cosi filmového i klubového zároveň. Je to zvuk, jenž se nerozlévá do nekonečna, ale tlačí se na posluchače blíž a blíž.
Jedním z vrcholů alba je I Could Just Do It. Začíná klidně, skoro poeticky, ale postupně se rozvine do hypnotické koláže, kde nasamplované údery bicích působí tvrději než skutečné a kytary s klávesami se do toho vplétají jako nervová zakončení. Ulrika Spacek tu ukazují, že elektronika pro ně není dekorace, ale nový způsob vyprávění.
Podobně silně funguje Build a Box Then Break It, skladba, která má v rytmice zvláštní tripho-
pový nádech, ale kapela ji brzy přetaví do rockovějšího tvaru. Falzet Rhyse Edwardse působí jako průvodce mezi vřelostí a odcizením – jako hlas, který uklidňuje, i když víte, že kolem vás něco praská. A přesně to je v jádru Expa: kontrast, kdy se analogové teplo kytar potkává s digitální nervozitou a chladem.
This Time I’m Present je další klíčový moment alba. Hypnotická repetice se postupně zvedá do mohutné vlny, která působí až monumentálně, ale nikdy neztratí křehkost. Zní to jako sluneční světlo, jež se dere do místnosti přes žaluzie – krásné, ale rozsekané na pruhy.
Titulní Expo pak shrnuje podstatu celé desky: zpočátku skoro čistě syntezátorová věc, chladná a odtažitá, která se ale postupně prokreslí kytarou a bicími, až se rozvine do překvapivě bohaté a živé palety. A když přijde Square Root of None se svými šlachovitými kytarami a mathrockovou členitostí, je jasné, že kapela našla nový jazyk: technický, hravý, ale pořád lidský.
Expo je deska, která pojednává o izolaci v době, kdy se zdá, že všichni pořád mluví, ale nikdo neslyší. Ulrika Spacek tu zní jako kapela, která našla směr.
VERDIKT: 83 %
Expo je fascinující zvukovou koláží. S mistrovskou precizností propojuje analogovou emoci s digitálním chladem.