Je to už víc než deset let, kdy dvojice tvořená zpěvákem a (nejčastěji) klávesistou Tylerem Josephem a bubeníkem Joshem Dunem začala vyprodávat stadiony i mimo Spojené státy a vymetat i ty největší festivaly v pozici headlinera. Od té doby si jdou tvrdě za svým a nenechávají nikoho na pochybách o svých skladbách, ve kterých neopomenou ani špetku z toho, co už zaznamenalo nějakou popularitu, a naprosto bez zaváhání spojují i zcela odlišné hudební proudy. Na koncertech k tomu pak přidávají okázalou pódiovou show; stejně jako v hudbě je na nich vše rozmáchlé, monstrózní a oslňující. A je naprosto jedno, zda zrovna Joseph rapuje, nabízí tklivé popové balady či zabrušuje někam úplně jinam. Vždy to je naprosto dokonalé. Jestliže se někdy v minulosti u některých interpretů v souvislosti s jejich snažením hovořilo o kalkulu, Twenty One Pilots to dotáhli na úplně novou úroveň.
Na aktuálním albu to není jiné. Už tu tedy chybějí dřívější folkrockové vlivy – ukulele ostatně už přece jen trochu vyšlo z módy – i poppunkové jízdy bez kytary, ale těch typických a poznávacích prvků je tu pořád ažaž. Nejvíce se dočkáme procítěných poprockových hitovek, které si stále uchovávají charakteristické dynamické zlomy a s chutí přeskakují od něžně komorních okamžiků a pianových motivů až k hymnicky mohutným stadionovým finále. Ale i když se tu rapuje, nejde o nějakou naštvanou a syrovou výpověď, ale o přirozené propojení a prolínání s popovým zpěvem. A když se kapela otře o zvukově nápaditější indie rock (jako třeba v úvodu singlu Drum Show, kde mimochodem poprvé zpívá bubeník Josh Dun), pak jen suverénně předloží jeho mainstreamovou formu, která si z žánru bere jen to, co i čistě popovou část publika v žádném případě nemůže polekat či znepokojit. Tahle deska by se dala použít jako učební pomůcka toho, jak vypadá pravý opak všeho alternativního, menšinového, experimentálního, syrového či nezvyklého.
Což ale vůbec neznamená, že by album riskovalo usedlost či unylost. Naopak doslova srší až rockovou energií; tu uhrane dubovým rytmem (One Way), tu procítěným vyprávěním (The Contract), dá posluchači oddechnout u něžné ukolébavky (Cottonwood), ale zvládne i během jediného tracku přeskakovat od drsně se tvářící zkreslené baskytary k divoké hiphopové jízdě, aby se vše jak vysoká vlna zlomilo v ukázkově popově sladkobolnou baladu (City Walls). Je tu skoro vše, na co si v pop music vzpomenete – nic kapele není cizí a nic se nerozpakuje použít ve svůj prospěch.
Tyler Joseph kdysi vzpomínal, že na piano se učil „z písniček Beatles a Céline Dion“. Ty druhé se mu pod kůží zahnízdily zjevně více. Komerční dopad nového alba ovšem zaskočil i skalní fans – byl natolik masivní, že i těm nejméně úspěšným písničkám z desky stačilo doslova pár dní, aby měly poslechovost na streamovacích platformách v řádu několika milionů. O albu se mluví jako o posledním dílu tematické série, ale loňskou nahrávku Clancy překonává hravě nejen úspěšným přijetím, ale i silnějším materiálem. Vzhledem k tomu, že novou desku přivezou Twenty One Pilots příští rok na festival Colours of Ostrava, mají pořadatelé už teď jeden návštěvnický triumf.
Verdikt: 73 %
Praktický důkaz, proč kapela Twenty One Pilots patří k největším jménům současného komerčního hudebního světa.