V naší paměti zůstává Chrastina jako typická bigbeatová osobnost šedesátých let. Muzikant, který prošel několika rokenrolovými kapelami, než zakotvil v roce 1963 v právě vznikajícím Olympiku. Tam také začal psát své první texty.
„Bylo to jednoduché a bylo to náhodou,“ vzpomínal v televizním pořadu Kam zmizel ten starý song. „V roce 1965 a hlavně v roce 1966 nás oslnili Beatles a celý ten Mersey Sound, jak se tomu tehdy říkalo. To, co přišlo z Anglie, znamenalo, že sólisti vlastně už nebudou a že se všichni na všem budeme podílet sami. To znamená, že jsme se i my rozhodli, že si budeme naše věci sami psát… My jsme věděli, že pod spoustou písní jsou podepsaní John Lennon a Paul McCartney, to znamená, že jeden psal hudbu a jiný zase slova, tak jsme to chtěli zkusit taky tak.“
Janda kdesi dodal: „Už si nepamatuju, jak jsme na to přišli, každopádně jsme zjistili, že on je básník a já hudební skladatel. Naší první spoluprací byla písnička Dej mi víc své lásky. Následující text je sestavený z dobových rozhovorů.
Jak vlastně vypadalo skládání v dobách dřevního bigbítu v Čechách? Jak vznikalo Dej mi víc své lásky?
Bylo to někdy v roce 1965. Chtěli vytvořit píseň, co se jmenovala My Baby Give Me More of Your Love – víc než název a slogan v jednom neměli. Chrastina vzpomínal, že písničku chtěli na chatě dodělat, ale nějak moc se jim to nedařilo. Janda po nějaké chvíli odpadl a jeho kamarád se chopil pera: „Dopil jsem dvojku, udělal si kafe a začal úplně znova. Co jsem v té chvíli doopravdy měl, byl stále jen ten prostinký refrén, u kterého se ukázalo, že nejlépe bude naši svahilskou angličtinu pěkně otrocky přeložit zase zpátky do češtiny. Teď jen dopsat maličkost, která se jmenovala tři sloky textu. Ani nevím, kolik mohlo být, když jsem to měl najednou před sebou. Určitě bylo hluboko po půlnoci.“
Dej mi víc své lásky je vůbec první písnička, kterou Chrastina napsal. Měl k tomu nějaké předpoklady?
„Vždycky se mi psalo dobře. Taky jsem jako dítě hodně četl, začínal jsem samozřejmě na poezii, hodně poslouchal muziku a doslova vyrostl na Voskovci a Werichovi, kterého jsme doma měli na deskách…“
K tomu je třeba dodat, že několikrát uvedl mezi svými největšími inspiracemi také Zdeňka Jirotku a v mládí, stejně jako v pozdním věku, obdivoval Karla Havlíčka Borovského a jeho epigramy. „Přestože to vypadá divně, tak jsem si asi vždy hodně a rád hrál s jazykem a se slovy. Hodně mi pomohl třeba Eda Krečmar ze Sputniků, který měl jedny z prvních hravých textů, tehdy ale spíš překladovky. Tak pomalu vznikalo to, z čeho pak vznikly mý texty u Olympiků.“
Zdeňka Jirotku? To jako Saturnina?
Chrastina jednou vyprávěl, že Saturnin je například v pozadí písničky Dědečkův duch. Prý to měla být opilecká písnička, částečně také inspirovaná opileckým prostředím hospody Podolská vodárna, kam tehdy občas Chrastina chodíval na pivo. „Dneska ji mají lidi za píseň spíše protialkoholní, ale to je kvůli tomu, že si Janda na konec přidal svá vlastní slova ‚žádný pivo, žádnej rum‘.“
To Podolí se v jeho písničkách vyskytuje relativně často.
Chrastina bydlel v jedné podolské vile asi čtyři roky a tuhle pražskou čtvrť miloval. I proto „V Podolí skaut línej žil…“
Snad jsem to zavinil já je zase výrazná milostná písnička.
Písně o dívkách, jichž se kolem Olympiku a jeho pohledného baskytaristy motalo víc než dost, tvoří dost oblíbenou část toho, co Chrastina napsal pro kapelu. Snad jsem to zavinil já je prý o jednom Jandově rozchodu. Některé písně o Chrastinových tehdejších dobrodružstvích jsou zašifrovány například v písních Pták Rosomák nebo Želva, jejichž názvy jsou přezdívkami určitých dívčin, se kterými měl co dělat. Právě tyto dvě písně jsou dokonalým příkladem Chrastinova přínosu k české textařské škole. Ať už svým zašifrováním příběhu, který pak vypadá jako dadaistický nonsens, tak jazykovým bohatstvím. „Pták se kolem toulá, klíče v puse žmoulá“ nebo „Želví nervy od želvy nechám stranou“ působily ve své době nesmírně
svobodomyslně.
Patřil mezi ty autory, kteří píší rychle a s okamžitou inspirací?
Někdy ano, někdy ne. To ano dokladuje jeho rozhlasová vzpomínka na vznik skladby Kamenožrout zelený poté, co Olympic zůstal dočasně ve Francii po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968: „Tahle písnička vznikla v kanceláři Pavla Tigrida, v kanceláři Svědectví. Tam jsem chodil se spisovatelem Janem Benešem po nocích psát. On si tam psal svý povídky a já tam seděl nad papírem s tím textem. Mám pocit, že patřil k těm napadnutejm, co byly za jeden večer hotový.“
Psal hudbu na text nebo text na hudbu?
Nejvíc pravděpodobně text na hudbu. Ve své knize vzpomínek Olympic – Chvíli po ránu a zase znovu spolu z roku 1995, když vzpomíná na reakci po úspěchu Dej mi víc své lásky: „Petr přinesl hned vzápětí asi šest nebo sedm nových skladeb a já se jenom divil, jak to dělá, že mu to jde tak rychle. Musel komponovat, kudy chodil. Texty šly pomaleji, nemohl jsem to všechno stihnout.“
Ale v té době bylo více než běžné, že definitivní tvar vznikal až při společné práci. I to ve svých vzpomínkách Chrastina popisuje, když líčí společnou práci na Dej mi víc své lásky: „Myslím, že jsem tam měl jeden nešikovnej veršík, který se nám oběma nelíbil.
Petr ho dokázal okamžitě vyměnit, takže sjíždění holé skály po zadku je od něho. Já jsem s ním chvilku polemizoval, ale výsledek byl jasně lepší a bylo to fajn, protože jsme nakonec oba dva pro tu píseň udělali všechno, co jsme mohli. Stejně jsme postupovali při aranžování na zkoušce. Rychle jsme pochopili, o čem je pracovat všichni spolu a nemít zbytečné bariéry typu ty jsi jen textař a ty jsi jen skladatel a tamten si vymyslí instrumentální sólo. Už jenom tím jsme se od tehdejší běžné české produkce museli lišit.“
Co odpad? Měl tehdy Chrastina nějaké texty, které nakonec nepoužil?
Zase se vrátíme k jeho vzpomínkám: „Jak se tak pořád šťouráte v tom neřešitelném, vyrobíte mimochodem jen tak něco, co jste vlastně nikdy stvořit nechtěli. Kam s tím? Naštěstí je po ruce značně neorganizované místo, kam odkládáme všechno možné a také vedlejší produkty. A najednou na vás z kusu papíru civí něco jako neplánovaná cena útěchy. Veršíky, které vznikaly jen kvůli odreagování. Šup s nimi do šuplíku. Obsah této složky je vám nějak líto hodit do koše, takže se s vámi stěhuje nejdříve z bytu do bytu, pak z města do města a nakonec si to šine kolem celé zeměkoule.“
To ovšem platilo o Chrastinových samostatných textařských pokusech. Sám přiznává, že když Petr přinesl onu záplavu skladeb, všechny našly využití. Na co už nestačil on, otextoval tehdejší bubeník Olympiku František Ringo Čech.
Chrastina psal texty pro Olympik, ale zároveň jen tak pro sebe psal básně. Jak vnímal rozdíl mezi písňovým textem a básní?
„Poezie je poezie,“ říká v závěru své vzpomínkové knihy, „zatímco písňové texty jsou v mnoha a mnoha případech jen pouhá rýmování. Jasná hierarchie hodnot. Tu a tam se vyskytnou i takoví, kterým se to podaří spojit. Pozoruhodné je, že v rokenrolu se najde místo pro oboje. Co zanikne a co přetrvá, není jen věcí přirozeného rozdílu těchto dvou kvalit.“
Jak rychle Chrastina zazářil, tak stejně rychle zmizel.
To je pravda. Někteří pamětníci tvrdí, že ho přestaly tolik bavit holky, takže už neměl o čem psát, ale i oni uznávají, že se nedalo skloubit studium dokumentaristiky na FAMU a čím dál větší objem koncertování. „Mně tehdy ta muzika a textařina malinko nestačila, tak jsem se začal zajímat o filmařinu.“ A to byl začátek konce: „Ve třetím ročníku FAMU jsem už musel kapele říct, že pokud chci dostudovat, tak už ty závazky nezvládnu. Oznámil jsem tak někdy v březnu, že se začátkem prázdnin končím, ale oni si hned udělali schůzi a vyhodili mě. Takže se to jen asi o dva měsíce uspíšilo.“
Takže tím pádem Chrastina úplně ukončil své muzikantské a textařské období?
Až na jednu drobnou výjimku, píseň Nezapomeň, pět let po rozchodu s Olympiky, přišla pauza na celých třicet let! Školu dokončil v roce 1974 a stal se zaměstnancem Krátkého filmu a poněkud nepoddajným režisérem filmových dokumentů. Frustrován normalizačními poměry odešel v roce 1980 po dovolené v Jugoslávii do Rakouska. Za pár týdnů potom odletěl do Austrálie a věnoval se tam nejvíc ze všeho animovanému filmu. V roce 1990 se pokusil uchytit ve Spojených státech.
Ale v roce 1994 už byl zase v Čechách.
To dokonce i dřív. Jezdil sem vždycky na nějakých čtrnáct dní jako host na koncerty s Olympikem. Brzy po listopadu se s Petrem Jandou spojil a jak říká – „mnohé si vysvětlili“. V prosinci 1993 se vrátil natrvalo a začal hrát na basu v různých sestavách rockových vysloužilců, nejčastěji s Mefistem.
Takže žádné filmování?
Něco zkusil, ale nějak to nešlo. Jak sám řekl: „Muzikou jsem stejně postižen doteď, zatímco filmařinu, kvůli níž jsem odešel, dělám spíš už jenom sporadicky. Čili na svůj odchod z Olympiku nevzpomínám moc rád.“
Kolik písní vlastně Pavel Chrastina napsal?
Někdy na začátku roku 2000 říkal, že jich napsal ne víc než stovku. „Spíš míň. Dvě třetiny z toho s Petrem Jandou. Jinak ještě pár textů s lidmi od nás ze skupiny. Třeba s Láďou Kleinem Vzpomínku plíživou.
V letech 1994 a 1995 to chvíli málem vypadalo na Chrastinův návrat do Olympiku. Občas s nimi vystupoval a s Jandou napsal i několik nových písniček. Jednou, Máš to těžký, Nech si o tom zdát, Člověk jeskynní… Moc se nechytaly, doba byla už někde jinde.
„Já jsem napsal hrozně málo textů pro jiný lidi nebo na nějakou jinou muziku než Petrovu. Už jsem si vyvinul takový způsob práce. Ale on už taky není to, co byl za mlada, a všechno nechce. Tehdy to moc nekritizoval, dneska to kritizuje velmi. Kromě toho, on si dneska spoustu textů píše sám. Prostě už to není to, co bejvalo, ale furt je to taková radost a potěšení, že pámbu dopustil, že můžu s Petrem Jandou psát dál,“ konstatoval v jednom rozhovoru. Poslední Chrastinovy texty pro Olympic najdeme na albech Souhvězdí drsňáků (2014), Souhvězdí romantiků (2015) a jednu čtyřicetivteřinovou kreaci na úvod alba Trilobit. S jednoduchým textem: „Kdo má doma trilobita, ten se má.“
V druhé fázi spolupráce s Olympikem Chrastinových textů pozvolna ubývalo. Na zmíněných pozdních deskách není nikdy víc než jedna skladba. Chrastina pak přestal psát?
Podle toho, co říkal v různých interview, psal poezii pro děti, ale ta snad dosud nebyla publikována. A věnoval se publicistice. Psal do Parlamentních listů a do Neviditelného psa. Zbyněk Petráček z Lidových novin napsal do nekrologu poměrně všeříkající formulaci k jeho mnohdy nekompromisním názorům: „Jeho názorové texty byly z hlediska mainstreamu provokativní, někdy až nepřijatelné.“
Jak se stavěl ke coververzím svých písniček?
Miloval je. „Moje žena, když slyší, že něco mého hrají v rádiu, se mě vždycky ptá, jestli stojím v pozoru.“
To zní v dnešní době trochu podivně.
„Novinařině jsem se ale učil za pochodu… Uměl jsem napsat komentář k filmu nebo scénář, ale tohle je jiné. K psaní mě dohnala doba a politická situace po roce 2015. Začalo to nájezdy migrantů do Evropy a toho si člověk prostě všimnout musel,“ vysvětloval svoje vykročení „proti proudu“. Ono nepostihlo jenom jeho.
Tak co vlastně Pavel Chrastina jako textař do české hudby přinesl?
Zajímavou odpověď má ve svých vzpomínkách sám Chrastina, když mluví o svém pobytu v Austrálii: „Konečně jsem si mohl poslechnout pořádné kompletní Beatles a trošku jsem strnul. Celá jejich poetika byla téměř stejná jako ta naše, anebo když to obrátím, naše byla podobná jejich, aniž jsme si to kdy nějak zvlášť uvědomovali. Také míra nectění gramatiky a hovorových výrazů byly podobné… Stalo se to náhodou, anebo zapracovala ta neopakovatelná atmosféra druhé poloviny šedesátých let?“
Po Chrastinovi se už nedalo vrátit zpět. Změnil jazyk písní – přišel s bohatou a hlavně lidovou češtinou. Přišel s fantasmagorickými obraty a neméně potrhlými tématy a příběhy, v nichž byla ulítlá poetika spojena s reálnými událostmi. Podobně jako Jiří Suchý vrátil do písní humor, byť o generaci modernější. A když došlo na milostnou lyriku, měl ve své upřímnosti jediného konkurenta, kolegu Ivo Plicku. Dalo by se s lehkou nadsázkou říci, že vyměnil tehdy módní poezii všedního dne za poezii nevšední noci.