Obrázek k článku RECENZE: Taneční mor vrátil divožence Florence + The Machine  sílu a nespoutanost
| Michael Švarc | Foto: Universal Music

RECENZE: Taneční mor vrátil divožence Florence + The Machine sílu a nespoutanost

Roztančená i klidná, burácivá i rozjímavá. Britské uskupení kolem zpěvačky Florence Welch na své páté desce Dance Fever spojuje prvky ze všech předchozích alb a nabízí renesanční pohádku o čtrnácti skladbách. I tentokrát bez náznaků jakékoli vtíravosti a nucenosti.

Album Dance Fever je inspirováno bizarním fenoménem, který mezi 14. a 17. stoletím zasáhl zejména kontinentální Evropu. Říká se mu choreomania, tančící mánie či taneční mor, a jak už název napovídá, lidé během tohoto zvláštního jevu nevysvětlitelně a divoce tančili – často až do doby, dokud nekolabovali vyčerpáním. Tak chaotická a zvířecí nová deska Florence + The Machine zase není. Enigmatická divoženka Florence Welch se sice do řady písniček opět pořádně opírá svým hlasem, ale nabízí i momenty ztišení a rozjímání.

V tomto ohledu album částečně navazuje na studiovku High As Hope z roku 2018, kde si Florence + The Machine hráli s tichem, klidem a meditativností. Byl to absolutní kontrast k jejich předchozí tvorbě, která se vyznačuje značnou silou. Na Dance Fever se ale prvky z minulých alb spojují do jednoho obrazu. Z High As Hope je tu zmíněná rozjímavost, z Ceremonials zase teatrálnost a dramatická hudební aranžmá, How Big How Blue How Beautiful propůjčilo do několika písní rockový drajv a debutové Lungs divokost.

Je to zajímavá mozaika hudebních nálad a poloh, která úplně nevyniká na první dobrou, což je ale u Florence + The Machine obvyklé. Písně Florence Welch nejsou navzdory svojí vnitřní síle a klenutým melodiím podlézavé a je potřeba proniknout pod jejich slupku. Hudebnice umí skladby gradovat od naprosté nuly až k burácivým výšinám, veliké příběhy ale vypráví i v pomalejších a intimnějších skladbách.

Na Dance Fever vyčnívají dynamičtější a přímočařejší písně. Úvodní King je nenápadný slow burner, který začíná zlehka, aby v poslední třetině explodoval do absolutní extáze. Následující Free, která pojednává o zpěvaččiných úzkostech a osvobozující síle tance, dává vzpomenout na největší hit kapely Dog Days Are Over. Z rockově laděné Dream Girl Evil vyzařuje inspirace Fleetwood Mac. Cassandra i Daffodil mají dobré vnitřní napětí a My Love je ryzí popový hit, které Florence Welch obvykle nepíše.

Na druhou stranu je tu i vata, několik krátkých meziher, jež fungují více jako básně než písně. V nich pozornost i celková dynamika trochu upadají. Jenže na alba Florence + The Machine se musíme dívat spíše jako na celky, protože na nich vše souvisí se vším a celkový obraz je často kompaktnější než jeho jednotlivé části. Obzvlášť, když tu Florence Welch poeticky popisuje své rozhárané úzkostné nitro, kontrasty ženského a mužského světa nebo destruktivní sílu lásky.

Album Dance Fever není navzdory svému názvu roztančené v tom tradičním slova smyslu, ačkoli částečně vznikalo během lockdownu a vzešlo i z potřeby se tancem osvobodit. Zůstává nicméně věrné tradičnímu zvuku kapely a dokazuje, že není třeba ho posouvat do roviny mainstreamového popu.

Verdikt: 78 %

Florence + The Machine se otřepali z unylosti, která sužovala některé písně na předchozí desce. Z Dance Fever čiší větší energie i radost, ale v mnoha místech vyžaduje pozornější poslech.