O generaci mladší německo-irácký remixér i DJ Alex Ridha aka Boys Noize má za sebou léta spolupráce s Frankem Oceanem, A$AP Rockym nebo Skrillexem, ale taky remixy Depeche Mode nebo Daft Punk. Není tak divu, že se Reznorovi dokázal postavit jako rovný a vlít mu do žil dostatek nové energie. Zdá se, že spojení, které začalo remixovým albem Challengers (2024) a pokračovalo soundtrackem Tron: Ares (2025) a společnými koncerty na festivalu Coachella, prospělo oběma. Nahrávka tepe, buší a občas až drtí posluchačův sluch neubíjející, ale vytrvalou zuřivostí, která se sladkobolně prolíná s melancholickými plochami a vokály. Je to tanečně nakažlivé, temně divoké i suverénní. Tady se nikdo neprosí o pozornost, tady se jasně deklaruje: „Berte anebo táhněte... a uvolněte místo těm davům za vámi.“
Překvapit může, jak moc si nové verze skladeb berou z devadesátkově slavné vlny electronic body music. Beaty jsou rovné a neúprosné. Ale i když ustoupí podmanivému vokálu, jako v Copy of A, stále jsou jakoby rozjetý a nezastavitelný vlak. Ano, nejde o původní materiál, na albu najdeme ve většině starší skladby Nine Inch Nails, ale i předělávky Soft Cell či How to Destroy Angels, a navíc se tu míchají studiové a koncertní verze. Ale přesto vše drží dobře pohromadě a působí nadmíru přesvědčivě.
Trent Reznor ve svém elektroindustriálu vždy čerpal z živelných zákoutí hudební scény, jako je punk či hardcore. I proto měly jeho skladby vždy svůj lidský rozměr i navzdory surovým zvukům a odosobnělým beatům. Tady ale vše podobné bylo záměrně odstraněno, jako kdyby se autoři poučili sci-fi i horrorovými soundtracky. Mnohé pasáže připomínají dusající rytmy mohutné rave party pod širým nebem, u které naprosto netušíte, zda skončí za hodinu anebo za tři dny. A je vám to upřímně jedno.
Co je zajímavé, že ani opravdu velké hity NIN, jako je Closer, tu nevyčnívají a zapadají do konceptu. Dobře je na nich vidět, že víc než za remixy můžeme nové podoby považovat spíš za cover verze. Jen je těžko určovat, kolik zůstalo z původní skladby a kolik je toho nově přidaného. A to od počátečního intra až po finální As Alive As You Need Me to Be, oceněnou na posledních Grammy. Podřízení se celému konceptu je v případě této desky dokonalé.
Těžko říci, zda bude spolupráce Reznora a Ridhy pokračovat. Ale pokud by tohle album mělo být jejím finále, pak jde nejen o nazdobenou lahůdku, jaké nevznikají každý den, ale průkaznou ukázku zručnosti a talentu obou tvůrců. A silný zářez v jejich už tak dost narvaných diskografiích.
VERDIKT: 81 %
Nine Inch Nails ještě tvrdší než kdy dřív. Pro fanoušky je to dotažený projekt, klenot s dokonale vybroušenými hranami.