Čili žádné objevování zapomenutých nebo přehlédnutých starších písní, ale takový výběr, který se hodí do stylizace show kolem Papeže Emerita, jehož představuje zpěvák Tobias Forge.
Ne že by to byly špatně udělané písně. Jsou to skladby, které by i u nás bez potíží zahrála každá lepší zábavovka, a Forgeho kapela, kterou tvoří Nameless Ghouls se skládá z opravdu dobrých muzikantů, pro něž jsou takové skladby hračka. Problém je v tom, že známým skladbám přinášejí málo radikálně nového a inspirativního. Snad jenom závěrečné We Don’t Need Another Hero (ano, to zpívala Tina Turner v trojce filmu Mad Max v pětaosmdesátém) dostává trochu jinou skořápku.
To spíš Papa Emeritus je málo přesvědčivý vokalista a třeba oproti pěveckému výrazu Phila Collinse v Jesus He Knows Me (z alba Genesis We Can’t Dance) zní jako snaživě nudný patron. Ovšem, kdo zná stylizaci Ghost, uzná, že tahle parodie na americké kazatele do jejich potutelného i otevřeného pošklebování se křesťanství padne jako sedací svalstvo na hrnec.
Dál tu máme See No Evil od oblíbené kapely Ivana Krále Television. Ta dopadla ze všech pěti písní nejlépe. I když kytarové sólo jednoho z Bezejmenných Ghoulů nenabízí žádné nové pojetí klasického hitu newyorské nové vlny, pořád je to výsledkem hodně moderní, aktuálně znějící skladba.
Diktátorský šéf kapely Papa Emeritus vybral z hudebního hlediska takové kompozice, jež mají výrazný úvodní riff. Ostatně, původní skladby kapely z předchozích desek si v podobných předehrách také často libují. V tomto ohledu jim skvěle dopadl jiný slavný novovlnný song Hanging Around od anglických The Stranglers. Ti v roce 1977 postavili skladbu na basovém riffu, zatímco Ghost se v úvodu místo toho víc věnovali zvuku kláves – a zafungovalo to! Tohle je věc, která taky ujde.
A do pětice najdeme na desce sedmiminutovku Phantom of the Opera. Naštěstí ne onu slavnou muzikálovou skladbu Andrewa Lloyd-Webbera, ale klasiku z debutu Iron Maiden z roku 1980. Další vhodný strašidelný kousek do koncertního programu, navíc s parádním kytarovým kouzlením. Skoro neslyšitelný náznak nějakého nebeského sboru dává skladbě správnou kapku dráždivosti.
Verdikt 60%
O Ghostech se píše, že hrají heavy metal. Ani náhodou. Phantomime je klasický rock, div ne pop rock. Deska se celkem dá vydržet (už jen proto, že je krátká), ale z labužnického hlediska náročného posluchače nic moc. Ovšem, jak už bylo řečeno, třeba jako přídavky na vystoupeních se takové přejaté známé skladby skvěle uplatní.