Před Deep Purple vystoupila mladičká britská kapela Jayler. Na první pohled vypadala jako revival Led Zeppelin, od vlasů přes rozhalené košile až po zjevnou inspiraci i v pohybech na pódiu. Během třičtvrtěhodinového setu Jayler odehráli velice solidní dávku vlastního materiálu, který je sice pevně zakořeněn v sedmdesátkovém hard rocku, ale na rozdíl od vizuálu to hudebně už tak jednoznačná kopírka konkrétně Zeppelinů není. A jestli na chystaném druhém albu půjdou Jayler o kousek dál v hledání vlastního stylu a když se trochu uklidní s pódiovými kostýmy, tak to bude super.
Vystoupení Deep Purple uvedla roztomilá animace rekapitulující motivy z přebalů všech jejich studiových desek a pak už to staří rockeři odpálili s peckou Highway Star. A jak! Zejména frontman Ian Gillan je ve svých aktuálních 81 letech v hlasové formě, na jakou by snad ani neměl mít nárok. Na jiných koncertech v minulých letech jsem ho kolikrát viděl, jak se u některých náročných výšek trápí (přitom tehdy byl ještě mladý sedmdesátník), po tom teď nebylo ani stopy. Snad mu kolega Glenn Hughes, s nímž se v Deep Purple vystřídal, poradil svůj tajný recept na omlazovací elixír pro hlasivky. Gillan si krásně dal nejen úvodní Highway Star, u které jsem se ještě malinko bál, jestli to nepřepálil, ale i celý zbytek koncertu. Včetně nějakého toho decentního ječení.
Klasické hity se střídaly s novým materiálem, zaznělo celkem šest skladeb z posledních dvou alb nahraných s nejnovějším členem sestavy, kytaristou Simonem McBridem. Trošku mě zamrzelo, že z rotace zmizely všechny skladby z relativně nových alb s minulým kytaristou Stevem Morsem, ale dává to smysl. Nemůžou zabírat místo ani starým peckám, bez nichž by fanoušci neodešli domů, ani novinkám patřícím celé současné sestavě.
Foto: Ondřej Kubín
Pro Deep Purple vždycky byla důležitá improvizace a hudební konverzace mezi elektrickou kytarou a Hammondkami, což stále funguje skvěle. Simon McBride si pořádně protáhnul prsty v dlouhém kytarovém sólu následujícím hned po prvním triu písní, klávesák Don Airey si vystřihnul rovnou dvě dlouhá sóla, jako úvod skoro-instrumentální skladby Lazy a rockové hymny Perfect Strangers. Mezi své improvizace vložil i několik citací. Na přání jednoho českého fanouška (zdravím Michala) zařadil fanfáry slavného motivu ze Star Wars a bouřlivé ovace sklidil se Smetanovou Vltavou, kterou lehce prolnul Kočka leze dírou.
Někdo by se mohl ptát, proč pánové okolo osmdesátky mají ještě pořád zapotřebí trmácet se na koncertním turné. Pro odpověď stačí sledovat pódium – ono je to zkrátka stále baví. Je to v jejich úsměvech, v Gillanových rozverných úvodech jednotlivých písní, je to v tradiční scénce, kdy se Airey uprostřed sóla zastaví na jednom zvuku a obzvlášť formálně si nechá donést víno. Je to v momentech, jako když si Gillan mimo světla reflektorů během košaté instrumentální pasáže jen tak sám pro sebe diriguje neviditelný orchestr. A ta radost z muziky se z pódia do publika valí stejně silně jako kouř nad vodou jezera v Montreaux.
Hodnocení: 90 %
Deep Purple
Support: Jayler
O2 arena, Praha
7. října 2026