Pro neznalé posluchače, popřípadě TikTokery, se Tom Odell může zdát interpretem jednoho hitu. Ve skutečnosti je to ale samozřejmě velmi aktivní (respektive čím dál aktivnější) skladatel, který navíc poměrně často vystupuje z nepříliš lichotivé škatulky smutného folkpopového písničkáře. Ačkoli základ jeho tvorby leží v klavírních baladách, ne nepodobných třeba britským souputníkům Keane, na druhé desce se nebál zabrousit ani do tanečních elektronických motivů, na covidové Monsters překvapil s hiphopovými beaty a na loňském albu Black Friday zase převládaly kytarové skladby jako z dílny Unknown Mortal Orchestra, doplněné orchestrálními aranžemi.
Na nové desce se zdánlivě optimistickým názvem A Wonderful Life se tentokrát vrací ke kořenům, skladby až na výjimky znovu stojí na klavíru, doplněném výbornou doprovodnou kapelou. Odell je velkým zastáncem živé, nesyntetické hudby, proto lze při pozorném poslechu slyšet, že celá kapela nahrávala živě v jedné místnosti, občas můžeme zaslechnout i vrznutí židličky nebo kroky, jak Odell odchází od klavíru. To bylo určitě dobré rozhodnutí, protože jen podtrhuje emotivnost jednotlivých písní.
Už výše jsme zmínili, že název A Wonderful Life je optimistický jen zdánlivě, což u Odella není zrovna překvapením. Skladby mají být částečně reakcí na kvanta špatných zpráv, které se na nás neustále valí a vzbuzují pocit, že přichází konec světa. Proto je stejnojmenná skladba jednou z nejsilnějších (a nejsmutnějších) na desce. Přestože v refrénu se opakuje „Jaký to báječný život“, jednotlivé obrazy, které Odell popisuje, představují momenty, kdy se jejich aktéři zrovna báječně necítí. Stejně se vyrovnává se stavem světa i v písni Strange House, jednoduché klavírní baladě, kde zpívá o tom, jak těžké je se usmát, když je ve světě tolik bolesti.
Ale je to pořád Tom Odell a láska a vztahy zůstávají jeho nejsilnějšími inspiračními zdroji. Z nich vychází třeba hořkosladká singlovka Don’t Let Me Go nebo zhudebněné věčné univerzální otázky Can Old Lovers Ever Just Be Friends? a Why Do I Always Want the Things That I Can’t Have. Přestože Odellovy texty často vychází z osobní zkušenosti, vždycky je dokáže zabalit do univerzálnějšího, poetičtějšího kabátu, takže nejde jen o „deníkový záznam“. Ale i když text zrovna náhodou moc básnicky nezní – v písni Ugly zpívá doslova „nechceš se mnou spát, protože jsem hnusnej“ – hudba se o předání těch správných emocí postará. V tom je asi hlavní kouzlo Odellova skladatelství. I když třeba nevíte, o čem přesně zpívá, jeho písně dokážou na posluchače přenést ty správné emoce, do kterých si mohou dosadit svůj vlastní příběh.
Výše zmíněné skladby jsou více či méně typické „Odellovky“, Can We Just Go Home zní jako nějaká zapomenutá nahrávka Jeffa Buckleyho. Ač hudebně výrazně odlišná, tematicky se nese v podobném duchu jako Prayer; v obou se žal z různých příčin otupuje alkoholem. Možná až na Don’t Cry, Put Your Head on My Shoulder tak na desce opravdu není prostor pro optimismus. Naštěstí po všem tom utrpení ve světě i v osobním životě na závěr přichází příznačně The End of Suffering, skladba zpočátku spíše nevýrazná, ale dobře reprezentující jakési smíření a naději, že jednou to bude přece jen všechno dobré. Tím kolekci krásně uzavírá.
Tom Odell o A Wonderful Life řekl, že je to album, které se snažil udělat posledních dvanáct nebo třináct let. Přináší snad nějaký převratný moment, překvapení, nebo snad nečekaný vývoj? To asi ne. Ale je to krásná deska, která má potenciál zanechat v posluchači několik nových srdcovek? Rozhodně ano!
Verdikt: 90 %
Tom Odell se vrátil ke klavíru a natočil živé album plné hudebně i textově silných skladeb, z nichž nejedna se může právem zařadit k tomu nejlepšímu z jeho tvorby.