Strážce klidu, Vol. 1 oplývá dobrými českými texty, a to je co říct! Většinu nástrojů si Holý nahrál sám a pokud to bylo možné, vyhnul se reálným bicím nástrojům. To, co dělá jeho desku moderní a aktuální, je fúze „černého“ R&B s „bílým“ písničkářstvím.
Deska sice svou fúzí působí aktuálně, ale místy vzniká dojem, že jde o retro. To tak bývá, že retro může jít dohromady s nějakým novým trendem. V Holého případě je to dáno nejspíše tím, že v řadě skladeb dominuje v doprovodu elektrické piano Fender Rhodes, které je spojeno s fusion jazzem nebo prvními nahrávkami Prince z přelomu sedmdesátek a osmdesátek. Na albu se zároveň projevuje také Holého láska ke starým nástrojům. Kdy jsme naposledy slyšeli na nějaké nahrávce třeba kytaru Jolana?
Kapelník Monkey Business a J.A.R. na svém sólovém debutu pokud možno nepoužívá samplování, takže posluchač ani na vteřinku nezapochybuje, že poslouchá poctivou muziku a ne nějaké umělotiny nebo jiné počítačové duchy. Jenže dominující klávesy také přinášejí i negativní rys, monotónní sound. Nezachrání ho ani několik implantovaných kytarových sól nebo občasné dechové nástroje. Většina skladeb je navíc v ploužákovém nebo středním tempu, což má za následek, že po určité době unavené posluchačovo ucho přestane vnímat desku jako dílo, jemuž je třeba naslouchat, a ukolébáno ji bere spíš jako kulisu. Probudit ho dovedou hostující ženy. Živelná Mucha v Namaž mě máslem a Ewa Farná se svým typickým drajvem ve vrcholném čísle desky nazvaném Buran ze Sušice.
Stylově připomíná Holého deska hudební trend, kterému už od osmdesátých let patří nálepka cold fire. Zpěvák, většinou sexuální loudil s kastrátským falzetem, unyle předstírá, že v sobě tlumí vášně, ale zároveň dává najevo, jak v něm bublá a pění chtíč. Je to prostě hudební styl, ve kterém se neřve, ale o to vilněji se v něm člověk tiskne ke své partnerce. Jak se v pravlasti studeného ohně říká, je to hudba tongue-in-cheek.
V usazeném českém prostředí by takový erotoman s falzetem vypadal směšně, takže Holý si vezme jen formu a pokud je to možné, naplní ji daleko méně afektovanou českou touhou (Soulož je zázrak), jinými poselstvími než je mávání ztopořeným údem (Krásné je dětství), ironií (Zánik západu) nebo smutným humorem (Asi si pořídím pejska). Čili neřve ani když to bolí, ani když se raduje, ale stejně nás dokáže přesvědčit o tom, co zpívá. Funguje to a třebaže Romanův humor není pro každého, určitě má daleko do trapnosti. A když v polovině Kyšperského textu Uvnitř mý tlamy posluchači dojde, že nejde o tlamu lidskou, ale kočičí, vyvolá to úsměv.
O Romanu Holém je známo, že je vynikajícím vypravěčem vtipů. Strážce klidu je ale naopak deskou jazykových hříček. Vidíme to už na názvu. Je to Strážce klidu nebo Strážce k lidu? Má rodná zem je marodná zem. Lov je má love. A co teprve verš "okna do Korán"!
Ale pozor, ne všechny písničky mají veselý nebo bezstarostný základ. Za řadou z nich je možná nějaké trauma, které se Holý pokouší ze sebe setřást. Některé z nich lze dokonce vnímat jako formu terapie. A jejich autor si zaslouží respekt i za to, že v jeho skladbách se interpret nechoulí protivně a sebelítostně do sebe, ale že se pod hravou vrstvou dovede otevřít a třeba i zažertovat. Tenhle pohled do vlastního světa jednoho z nejvýraznějších tuzemských producentů, se povedl.
Roman Holý: Strážce klidu, Vol.1
85%