Skyline byli na domácí scéně vždycky tak trochu samostatnou jednotkou, která si po svém vydávala a hrála taneční elektroniku. Ovlivněni popem a elektronickými subžánry si od roku 1997 postupně utvářeli vlastní sound a zejména na posledních deskách se jejich žánrové nohy ještě více rozkročily.
Nyní po návratu MC Jacoba z populární reality show Survivor skupina vypouští ven devátou desku, která má ukázat, v jaké formě se Skyline nachází po rozchodu s rockerkou Markou Rybin. Její místo totiž zastoupila zpěvačka Natálie Míšová alias Nvtvlie, která má oproti své předchůdkyni hlas posazený přece jen v trochu jiné poloze.
Osobně musím říct, že mi barva hlasu a celkový projev Nvtvlie imponoval už v rámci její sólové tvorby a přestup do Skyline mi vlastně nepřipadal až tak překvapivý. Když s předstihem vyšel v dubnu minulého roku první track Paralyzed, bylo fajn slyšet Skyline se skladbou laděnou do trance, která stála vyloženě na dominantním melodickém vokálu nové zpěvačky. Přesto je myslím škoda, že kapela okamžitě nezkusila propojit její vokál s Jacobovým svébytným rapem, jenž dříve s Markou skvěle fungoval.
Jak nyní prozrazuje celé album, kapela v nové sestavě svůj repertoár tak trochu rozdělila na tři etapy. Konkrétně na písně s ryze Jacobovým vokálem, melodické a emotivní tracky s Nvtvlií a také songy, kde se oba vokály přirozeně protínají. A je škoda, že právě poslední „kategorii“ kapela nevěnovala na desce více prostoru.
Je zřejmé, že Skyline si s novým hlasem ve studiu stále ještě trochu sedají, byť na koncertech byste si řekli, že spolu musí už hrát dlouho. Naživo jim to ladí perfektně, ostatně je to patrné hlavně v nových písničkách We Can’t Stop a zejména Sorry Not Sorry, kterou bych se nebál nazvat vlajkovou lodí celé desky. Hned úvodní vokální plocha zpěvačky tady příjemně zamrazí v zádech. V energické písni, jež se postupně rozjíždí, se navíc oba vokály chytlavě střídají. Tohle je přesně ten typ songu, který od Skyline chci slýchat častěji.
Samotná deska má jinak oproti předchozím albům lehce zádumčivou, až trochu naléhavou atmosféru, kterou občas rozbijí odlišně náladově laděné tracky. Ty tvrdší a údernější, jako například Go Massive nebo Mr. B, stojí vyloženě na Jacobovi. Na druhou stranu i zpěvačka má na desce své „sólo“ songy jako Paralyzed nebo Illusion, které jsou naopak o poznání měkčí, až trochu povznášející.
Summa summarum, Skyline se vrátili s hodně pestrou nahrávkou, na níž ukazují řadu předností a také rezervy v tom, jak je naplno propojit. Občas celek působí podobně jako název třetí stopáže (Rollercoaster), tedy opravdová horská dráha nálad na podkladu bohaté a místy i dosti nápadité elektroniky. Z alba je také znát, že si Nvtvlie vedle Jacoba ještě teprve buduje svou pozici. Nepochybuji však o tom, že k tomu v blízké době dojde. Jako celek totiž novinka vyloženě slabé místo nemá.
Verdikt: 77%
Skyline na deváté desce působí trochu jako nová kapela, která má i po 27 letech na scéně pořád značný potenciál růst. Byť cestu k úplnému sladění musí skupina ještě dojít, Skyline představují solidní materiál, se kterým jasně vzkazují: „Bacha, jsme tady a ještě to bude velký!“