Vraťme se ale na chvíli do roku 2017. V květnu vyšla deska One More Light, zajímavý popík, který si komerčně vedl poměrně obstojně. Čí to ale byla práce? Coldplay, nebo snad Owl City? Ne, to Linkin Park se rozhodli vykročit do neznáma a se svými existenciálními texty marinovanými v sentimentu se vydali do absolutního popova. Kritika to neunesla.
Absence ikonického drivu, zvláštní dubstepové výkruty a experimenty s produkcí se zdály krokem vedle. Nezachránily to ani docela zajímavé hostovačky. Samozřejmě, nelze ukřižovat kapelu za to, že má tendence vybočit ze zajetých kolejí a zkusit něco jiného, jak kontroval zpěvák Chester Bennington, jenže kapela formátu Linkin Park si v podobných případech stoprocentně zaslouží důstojnější a promyšlenější výhybku.
O několik měsíců později postihla hudební svět a kapelu samotnou tragédie exponenciálně většího významu – Chester Bennington si vzal život. Linkin Park ztratili kamaráda, hlas a tvář. Nastala tma.
Pak přišlo světlo
Co se stane s odkazem Linkin Park, napověděl až letošní rok, kdy se objevil výše zmíněný odpočet. Na začátku září oznámili obrodu: fanoušky stoprocentně zajímalo, kdo se stane hlavním zpěvákem či zpěvačkou kapely, otázkou však bylo i obsazení dalších postů. A nakonec se po všech debatách ukázalo, že jedinou opravdovou jistotou v Linkin Park je vlastně jen Mike Shinoda.
Jakkoli kontroverzní nakonec bylo představení zpěvačky Emily Armstrong z Dead Sara, jíž bylo vyčítáno spojení se scientologickou církví či přátelství s odsouzeným hercem Dannym Mastersonem, s prvními tóny singlu The Emptiness Machine při live představení se pochyby začaly rozplývat.
Hardcore fans sice oplakali distanc zakladatele kapely bubeníka Roba Bourdona, Colin Brittain jej nicméně zastoupil dokonale. Poslední ranou starým pořádkům bylo oznámení „live náhradníka“ Alexe Federa za Brada Delsona. Brad si, dle jeho slov, více užívá samotnou tvorbu než vystupování, každopádně elektrizující živý nástup zpět na pódia si nenechal ujít a ukázal, podobně jako zbytek kapely, životní formu.
Linkin Park jsou v plné síle
A jak to dopadlo na albu? Nováčci kvalitativně nezklamali a spojíme-li první dojmy nejen
z The Emptiness Machine, ale i z druhého singlu Heavy is the Crown, můžeme konstatovat, že ztracený fortel a nadšení kapely bylo znovu nalezeno. Armstrong je skoro dokonalou Benningtonovou nástupnicí (ne náhradnicí!), jejíž screamo, stejně jako zpěv, je stejně řízné a husí kůži nahánějící. Navíc nejspíš tím, že jsou se Shinodou dlouholetí přátelé, je vidno, že si na mikrofonu společně rozumí.
Komplexní feeling z From Zero se rovná tomu, který jsem cítil před lety při poslechu
Hybrid Theory. Akorát vyvinutější. Najdeme zde totiž i vlivy z Meteory (Two Faced) a Minutes to Midnight (Cut the Bridge), akorát v kvalitnějším šasí. Kytary a bubny do toho řežou jako zamlada a samply a scratche, které vytáhl z rukávu Joe Hahn vypadající jako Neo z tetralogie The Matrix, mě vždy mentálně vrátí zpět mezi teenagery v baggy jeans s ostnatou hlavou obarvenou nazeleno.
Pokud lze desce něco vytknout, jsou to texty, jejichž hloubka (ani šířka) se ani s lety úplně nezměnila. Jde o slova, s nimiž se mohou fanoušci ztotožnit, emocionálně nabité obraty jsou však často ploché a u těchto gigantů těžko uvěřitelné. Ale asi nikdy jsem nebyl při poslechu cringy rapů Mika Shinody šťastnější.
Verdikt: 87%
Linkin Park jsou oficiálně zpátky a je to, díky bohu, dobrá zpráva. Tvrdé album, v němž je však kromě neustálého házení hlavou prostor si odpočinout a zamyslet se, je výborným startem do dalších let. From Zero predikuji úspěch nehledě na (zřejmě nekalkulovanou) módní fascinaci mladé generace přelomem tisíciletí. Chester se, věřím, spokojeně usmívá a já také. A těším se, až uvidím Linkin Park naživo na Rock for People.