Je to čtyřicet minut pocukrovaného bílého soulu, v němž do milostných témat občas pronikne něco politického nebo ekologického. Prostě Hucknall jak vyšitý.
Dva roky před vydáním alba se objevil osamělý singl Earth Is a Lonely Space, ekologická výzva, abychom se k Zemi chovali šetrněji. Teď s ní končí celé album, v němž se na několika místech podobné poselství opakuje. Třeba v Butterflies nebo v Too Long at the Fair, kde se Hucknall dostává až k poznání, že demokracie trpí mohutnými otřesy (neříká od koho) a svět je před nervovým zhroucením (neříká z čeho). Je to takové lehce plakátové. Ale naštěstí pořád ještě dominují milostné písničky, jimiž byli Simply Red známi už od svých začátků. Pravda, láska sice kvete v každém věku, ale po šedesátce už nemá takový šmrnc jako dřív.
S hudbou to je trochu jiné, méně pesimistické. Jasně, Simply Red jsou pořád stejní, ale jen málo anglických kapel dosahuje takové elegance jako Hucknall a spol. Pořád nabízejí svůj typický, romanticky znějící bílý soul z konce osmdesátek, těžící ze zpěvákova charismatického vokálu a lehce a svěže znějícího doprovodu. V roce 1990 by úvodní skladba (a první singl) Better with You byla velkým hitem, dnes už zní skoro jako retro. Stejně jako ploužák Never Be Gone by v té době dokázal konkurovat jinému jejich slavnému hitu If You Don’t Know Me By Now, ale dnes tu jsou jiní, mladší a dravější popíci, kteří jsou věkově blíž své generaci a jejímu pohledu na svět i hudbu.
Vliv slavných amerických soulových skupin, jako byli Harold Melvin & The Blue Notes, The Stylistics nebo Chi-Lites, je i na Time stále velmi čitelný. Možná dokonce výraznější než dřív, protože Hucknall se tentokrát hodně věnoval vokálním aranžmá a dal prostor košatým sborům – a podle bookletu se dokonce zdá, že většinu doprovodu si nazpíval sám. V závěru Better with You pak hlasové kouzlení zní až jako nějací zaktualizovaní Beach Boys.
Z běžného soundu osmatřicet let existujícího souboru se asi nejvíc vymyká Slapbang, svěží, skiffle music inspirovaný stručný song, v němž si Hucknall zahraje na foukací harmoniku. Také dvě sóla stojí za zmínku – kytarista (pravděpodobně dlouholetý Hucknallův spoluhráč Kenji Suzuki) se blýskne v Hey Mister a další dávný kamarád Ian Kirkham zaboduje se svým saxofonem v roztancovaném Just Like You, Part 2. Že všechno šlape jako hodinky, netřeba zdůrazňovat.
Verdikt: 63%
Poslouchatelná, místy velmi příjemná deska pro hezký pozdní večer u sklenky portského, nedumat při tom nad texty a raději si podupávat do rytmu. Nic pro ambicouše, kteří ve všem hledají umění za každou cenu.