Sam Smith, identifikující se už mnoho let jako osoba s nebinární identitou, vždy koketovali s různými podobami popu. Jejich alba nikdy nepředstavovala čistou a striktně ohraničenou žánrovou výseč, naopak se v nich odrážely stopy soulu či gospelu.
Na páté studiovce Hazel Eyes tomu není jinak, jen všechny vlivy stojí na mnohem subtilnějším půdorysu. Není to úplný minimalismus, zvukově je deska organická a bohatá, ale Smith teď výrazně ubrali plyn. Nejdou tolik po velkých melodiích a pompézních gradacích, sázejí spíše na civilní pojetí, do kterého tentokrát proniká i jazz, country či folk. Koketování s jednotlivými žánry přitom není samoúčelnou přehlídkou uměleckého rozsahu, vše přirozeně a nenuceně zapadá do komornějšího celku.
Dává to smysl i vzhledem k tomu, jak osobní deska Hazel Eyes je. Smith ji koncipují jako milostný dopis svému partnerovi, což se propisuje do textů i celkové nálady. Vůbec poprvé se navíc ujali role spoluproducenta, nad výsledným zvukem tak mají větší kontrolu a věci to rozhodně prospívá. Místo efektních triků vévodí albu nástroje, které mohou dýchat, a aranže, které nechávají vyniknout drobné nuance. Patosu a sladkobolu se nahrávka dotýká spíš v textech, zvukově je naopak tak akorát uhlazená a příjemná na poslech.
Po úspěchu písničky Unholy z více než tři roky staré studiovky Gloria se přitom nabízelo, že se Smith vydají právě směrem přímočarého popu. Hazel Eyes jde ale zcela opačnou cestou. Nesnaží se zopakovat komerční triumf, naopak se od něj takřka distancuje. Smith si dopřáli prostor pro umělecký růst a určité znovuobjevení vlastní podstaty. Umělecky na ní působí vyzráleji a o dost méně okázale. Ani ty masivní sbory nevypadají jako snaha o přehnanou teatrálnost.
Právě určitá nenápadnost ale může být i potenciální slabinou. Deska se nesnaží strhnout pozornost okamžitě, místy jen tiše proplouvá a působí introvertně. Skoro, jako by se před posluchačem schovávala. Sluší se jí proto dopřát čas a pozornost, i když v někom to pomalejší tempo, nenucená líbivost a uhlazenost mohou vyvolat pocit, že poslouchá hudební podkres v kavárně.
Smith ale evidentně tentokrát neusilují o to, aby byli slyšet za každou cenu. A právě v téhle zdrženlivosti nacházejí jednu ze svých nejpřesvědčivějších podob. Hazel Eyes je příjemným překvapením. I když koncipovaným tak, aby svou sladkostí vlastně nikoho moc neurazilo.
VERDIKT: 75 %
Civilnější a méně opulentní poloha se vyplatila. Hazel Eyes je deska, která sice nevzbudí žádný velký rozruch, ale je nevtíravě líbivá, sebevědomá i křehká.