Přestože je tahle kapela mnohými metalovými fanoušky vnímána kontroverzně a někteří se posmívají její přehnané epičnosti či podbízivosti, nelze popřít, že její věhlas a úspěch už dávno katapultovaly Sabaton mezi světovou metalovou třídu. Patří mezi kapely, které vyprodávají velké arény a headlinují festivaly, kde desetitisíce fanoušků zpívají jejich refrény z plných plic. Dnes si Sabaton mohou podat ruku s Ghost – společně představují švédský exportní zázrak s globální fanouškovskou základnou.
Sláva a dým jim nikdy nechyběly, ale na desce Legends už Sabaton pochodují spíš ze zvyku než z přesvědčení. Jejich válečný stroj hlučí naprázdno – velkolepý, ale bez příběhu, který by ho hnal vpřed.
Sabaton vždy stavěli na koncepčním přístupu. Každé jejich album bylo jako učebnice dějepisu přepsaná do metalových hymnů – od druhé světové války, která jim přinesla celosvětovou slávu, přes první světovou na deskách The Great War a The War to End All Wars až po nahlédnutí do švédských dějin na výborném Carolus Rex. Jenže tentokrát jako by zásobárna příběhů začala vysychat. Legends se místo hlubšího konceptu spokojí s výběrem „největších hrdinů všech dob“ – jakýmsi historickým best of, který sice pokrývá široké časové období, ale postrádá soudržnost i opravdové téma. Výsledkem je spíš mozaika epizod než silný celek. A původně ambiciózní nápad tak zůstává na půli cesty mezi dějepisnou encyklopedií a rutinní power metalovou přehlídkou.
Album otevírá skladba Templars, která patří k nejchytlavějším momentům celé desky. Má v sobě přesně tu kombinaci bombastičnosti a hymničnosti, díky které se Sabaton dokážou dostat i mimo okruh skalních fanoušků. Působí jako jasný koncertní tahák – dovedu si představit, že v kapelním setlistu vydrží déle než jen do konce aktuálního turné.
Další v pořadí, Hordes of Khan, se věnuje legendárnímu dobyvateli Čingischánovi, jehož příběh patří k nejepičtějším v dějinách válek. Kapela k ní navíc připojila poměrně zábavný videoklip, který se nese v duchu filmu Noc v muzeu – s nadhledem, který Sabatonu vždy prospívá. Právě v těchto chvílích, kdy si dovolí trochu odlehčení, kapela ukazuje, že si je svého patosu dobře vědoma a dokáže si s ním i pohrát.
Podobný záblesk svěžesti jsem cítil i u dřívější singlovky Crossing the Rubicon, inspirované Juliem Caesarem. V původní verzi s hostujícím Jonnym Hawkinsem z amerických Nothing More působila skladba překvapivě živě a energicky – jako kdyby se Sabaton na chvíli nadechli k něčemu novému. Jenže albová verze už o tuto spolupráci přišla a tím i o většinu své výjimečnosti. V souvislosti s ostatními skladbami tak zapadá do bezpečného průměru, který sice neurazí, ale ani nepřekvapí.
Další skladby se drží podobného mustru – energické, zvukově pompézní, ale jen málokdy opravdu překvapivé. Maid of Steel přináší svižný, poctivě metalový nářez věnovaný Johance z Arku, ovšem kromě tématu ničím výrazně nevybočuje. Impaler, inspirovaný Vladem Napichovačem, má sice solidní riffovou základnu a temnější atmosféru, ale působí spíš jako povinná položka v seznamu historických postav než skutečný vrchol alba. Lightning at the Gates se tematicky pouští do Hannibalova legendárního tažení se slony na Řím, ale hudebně až příliš připomíná jejich starší Uprising – jen s jiným datem v učebnici dějepisu. Tady se nejvíc ukazuje, jak moc Sabaton spoléhají na osvědčený kompoziční recept, který začíná být po letech až únavně předvídatelný.
Desku uzavírá Till Seger, pocta švédskému králi Gustavu II. Adolfovi, zpívaná v rodném jazyce kapely. Na papíře by to mohl být velkolepý závěr, ve skutečnosti ale album spíš tiše dohasíná. Místo triumfálního finále zůstává jen pocit, že Sabaton vyprávějí stále stejný příběh – jen s novými kulisami.
VERDIKT: 55 %
Legends chtělo být oslavou hrdinů, ale stává se spíš pomníkem vlastní rutiny. Sabaton pořád burácí, jen už chybí důvod, proč by měl člověk chtít poslouchat dál.