Obrázek k článku RECENZE: S Ringo Starrem je svět usměvavější. Country zpívá s radostí
| Josef Vlček | Foto: Universal Music

RECENZE: S Ringo Starrem je svět usměvavější. Country zpívá s radostí

Ringo Starr začal svou sólovou dráhu v roce 1970 country albem Beaucoups of Blues a ve skoro osmdesáti šesti se ke country vrátil albem Long Long Road. Je to víceméně pokračování předchozí desky Look Up, která vyšla zhruba před osmnácti měsíci. Stejný producent, stejní muzikanti, stejná pozitivní nálada. Máme pocit, že jsme zpět někde v roce 1957, jen ta produkce je vymazlenější a víc lahodí našim zmlsaným uším.

Ringo je nezničitelný. Alespoň co se zpěvu týká. Jestli mu pomáhají studiová hejblata nebo ne, těžko říct. V každém případě nezní jako starý chlap pět a půl kroku do devadesátky. Má výhodu v tom, že nikdy nebyl velký zpěvák a nikdo nikdy od něj ani nečekal impozantní pěvecké výkony. Pochopitelně to nepřehání s rychlými tempy, i když v některých okamžicích dokonce trochu zrychlí. Ale jen tak, aby to zůstalo důstojné jeho věku. No, a kde už by to bylo trochu víc stařecké, pomůže ženský sbor v čele s brilantní bluegrassovou zpěvačkou Molly Tuttle. Její a Ringovo dueto You & I (Wave of Love) má ohromné kouzlo a je nepochybně nejlepší písničkou desky.

Velký podíl na kvalitě dvaadvacáté Ringovy sólové studiové desky má producent T-Bone Burnett,
taky už žádný mladíček, specialista na country a bluesrock, který za svou kariéru nalovil už deset cen Grammy za nahrávky, které udělal v širokém spektru muzikantského světa od swingaře Tonyho Bennetta po Roberta Planta. Šest z deseti skladeb napsal sám. Skladby mají brilantní čitelná aranžmá, a pokud užívají nějakou elektroniku, snaží se ji důsledně zakrýt a stavět hlavně na zvuku akustických kytar. Ostatně jednu hraje občas Burnett, ale většinou mu pomáhá virtuózní muzikant z kategorie folkových a countryových legend Dave Mansfield.

Kromě Burnetta se na desce podílel Ringo třemi skladbami. Jedna z nich už tu kdysi byla – Choose Love, vztahující se k dávným vzpomínkám na Beatles, se objevila na jednom z jeho předchozích alb z roku 2005. Nečekaně, ale velmi úhledně ji s ním jako druhý hlas zpívá avantgardistka St. Vincent. Závěrečnou a zároveň titulní, lehce do gospelu laděnou píseň si s ním střihla zase pro změnu Sheryl Crow. Škoda, že se jí nedožil Zdeněk Rytíř. Ten jediný by dokázal vystihnout její prostotu a zároveň moudrost. 

Album má i jednu přejatou skladbu, tady v Evropě málo známou píseň, kterou Ringo adoptoval od rock´n´rollového průkopníka Carla Perkinse, jehož odjakživa obdivoval. Myslím, že s ním někdy i hrával. Není to žádná vypalovačka, jak by člověk od rock´n´rollera očekával, ale velká staroba. Historie skladby I Don´t See Me in Your Eyes Anymore sahá totiž až do roku 1949, kdy s country a rock´n´rollem ještě dávno neměla nic společného – tehdy ji hrály taneční orchestry po celé Americe a Perkins jí až později dodal méně ulízané cítění. 

Burnett vždycky podporoval pozitivní atmosféru na deskách svých klientů a v Ringovi našel v tomto ohledu výtečného sparingpartnera. Stojí za to si vychutnat, s jakou radostí v hlase Ringo zpívá – protože ho to baví. Vlastně spíš vypráví. V přetechnizované době syntetické hudby zní prostě a i pro ne příliš velkého příznivce country chutnají jeho písničky jako pár loků ze studánky čisté vody.

VERDIKT: 70 %

Možná je to opravdu zbytek z předchozích nahrávacích sessions pro Loop Up, jak tvrdí některé recenze, ale kdyby z každé desky zbyly takovéhle kousky, bylo by to moc fajn.