V čem jsou záludnosti zhudebňované poezie? Především původní autor nemyslel, že jeho báseň někdo bude zhudebňovat, takže v každém textu je řada pastí, s nimiž se musí skladatelé vypořádat. Problém může být třeba i v tom, že báseň je sice zpěvná, ale tak na minutu. Fru Fru to řeší tím, že její část, nebo dokonce celou podruhé zopakují. Jednou to projde, ale hned ve třech písních za sebou? To už je klišé. Anebo přidají delší instrumentální mezihru nebo nekončící fade-out, což je zajímavější, protože Michal Nejtek za klávesami a kytarista Vladimír Dudek mají nápadů do aleluja. No, a pak je tu další problém, že běžný posluchač dává přednost úplně jinému způsobu vyjadřování než básníci před půl stoletím.
Album Fru Fru přesně zapadá do koncepce Animal Music Petra Ostrouchova, která si libuje v hudební neurčitosti. Folk, jazz, rock, všechno v jednom, to je přesně ten typ alternativy, pro niž si už vybudoval i určitý kruh publika. A když se naskytne něco bizarního, tím lépe. Několik takových bonbónků skýtá i Gramofonová deska.
Prvním opravdovým bizárem je Židovská svatba, napsaná na úplně praštěný lidový text, v němž se mísí dadaismus s folklorními prvky, vrcholícími citátem z jedné staropražské odrhovačky. Druhou lahůdkou je zpracování písně Pocestný od Františka Ladislava Čelakovského. Ano, to je přesně ta potutelná písnička, kterou milovali příznivci Spirituál kvintetu! Fru Fru jí dali úplně nový, nečekaný kabát, vrcholící jakýmsi psychedelickým úletem. Nestačíte valit oči.
Kromě vybraného vkusu je album Fru Fru sympatické i hudebními výkony. Zpěvák Václav Bartoš je natolik originální, že se nedá s nikým v Čechách srovnat, a když zpívá například Gellnerův epigram To je teď celá moudrost moje, člověk má pocit, že ji autor napsal přímo pro něj. Velký obdiv si zaslouží také aranžmá pro bicí nástroje – Fru Fru v některých skladbách povýšili bicí na hlavní, barvitý nástroj, který dává skladbám neobvyklý punc. A třetí složkou, která dělá album originálním, jsou klávesy. Už padla zmínka o Michalu Nejtkovi. Ten nejspíš dal dohromady všechny nástroje, které byly ve studiu k dispozici, a využil je nejen k podmalovávání všech kompozic, ale i k sólům, bez nichž by písně byly jen odříkáváním slov. Viz třeba dvě skvělá krátká sóla v titulní skladbě.
VERDIKT: 85 %
Gramofonová deska není album pro každého. Je to intelektuální záležitost, která jako správná alternativní kreace překračuje běžné hranice toho, na co jsme zvyklí. Ale jak říká básník: „přitiskneš ret a neodtrhneš více.“