Pozvat si jako producenta Ricka Rubina může znamenat cokoli. Počínaje tím, že chcete na stará kolena zkusit extrémní metal a konče terénní striktně folkbluesovou akustickou nahrávkou. Přes značnou variabilnost jeho dosavadní práce jsou jisté dvě věci: Rubin umí na jedné straně zachovat to, co je u toho kterého interpreta zásadní a pro něj přirozené, a za druhé se nebrání překvapením, tedy zejména představování oněch typických rysů v nových nebo neznámých souvislostech.
Samozřejmě lze jen těžko vyhodnotit, do jaké míry měl skutečné hlavní slovo při práci se značně svéhlavým Neilem Youngem, ale vzhledem k tomu, že se velká část alba World Record nepodobá ničemu, co s Crazy Horse rockový písničkář natočil, lze usuzovat, že producentova ruka řádila – v nejlepším slova smyslu – skutečně ve velkém.
Nové Youngovy písničky samy o sobě nejsou nijak výjimečné, přesněji řečeno vybočující. Je nicméně zajímavé, že ačkoli se jedná vesměs o úplně typické youngovky, jejichž autora by každý poznal, i kdyby je zpíval někdo jiný, protože mají svoje jednoznačné akordické postupy i nezaměnitelné melodické „háčky“, vlastně se neopakují, nelze říct, že píseň X z roku 2022 je v podstatě variace na píseň Y z roku 1975. Což se při známé písničkářově nadprodukci rovná téměř zázraku. Ani textově Young neotevírá nová témata, červenou nití alba jsou různé pohledy na ekologii, čímž žije od nepaměti, a vůbec na společenské otázky, vyvěrající už ze šedesátých let.
Ostatně, refrénové „No more war, only love“ z písně Walkin‘ on the Road (To the Future) si může tak, aby to neznělo jako kýč kýčů, zazpívat na celé planetě snad už opravdu jen ten Neil Young, „poslední hippie“. I kdybychom s obsahem toho zvolání tisíckrát souhlasili.
Ale produkce, instrumentace a aranžmá alba, to je jiná. Tam skutečně slyšíme věci, z nichž valnou část od téhle party, ehm, seniorů opravdu neznáme. Základním zvukem většiny alba je Youngovo harmonium, na které hraje nejen akordové plochy, ale také cosi jako riffy (The World /Is in Trouble Now/), což je při dost limitované ovladatelnosti tohoto nástroje skutečně něco neobvyklého. Harmonium se pak pojí jednak s foukací harmonikou protagonisty, jednak nejčastěji s lap steel kytarou Nilse Lofgrena. A pod tím pochopitelně dusá to, bez čeho si nelze Crazy Horse představit, rytmika Talbot-Molina, stejně často vysmívaná i obdivovaná, často se rozjíždějící jako mírně dýchavičný pivovarský valach, ale v nejlepších chvílích ryzí, ušlechtilá a energická jak Hatátitlá.
Je zajímavé, jak některé písně znějí, jako by náladou vypadly spíš z alb typu Harvest nebo Harvest Moon, vlastně jako takový youngovský folk/country rock, hlavně tam, kde Young usedne k pianu nebo Lofgren vezme akordeon (Love Earth, Overhead, This Old Planet / Changing Days/). Dost Youngových fanoušků se vůči jedné nebo druhé písničkářově poloze vymezuje, mají rádi buď jeho psychedelický improvizační rock, nebo naopak křehčí formálně ucelené písničkářství. Když ale kapela, zosobňující první zmíněnou polohu, vlastně šlápne do protikladného stylu, skoro se to rovná obrazoboreckému zásahu do posledních jistot člověka. A to ještě nemluvíme o několika v nejlepším slova smyslu bizarních okamžicích alba, jako je třeba písnička The Long Day Before, svérázný valčíček, jaký nemá v Youngově tvorbě zřejmě obdoby, nebo kuriózní The Wonder Won’t Wait stojící na Youngově harmoniu, do něhož se jen tu a tam opře poryv Lofgrenovy kytary, a celé to zní jako nějaký demáč, určený k tomu, aby jeho finální podobu natočila plnokrevná hlučná sestava kapely.
Nejzábavnější je ale konec alba. Člověk si úplně představuje, jak se Young a jeho parťáci snaží po celou dobu pobytu ve studiu vyjít vstříc fousatému nebezpečně vypadajícímu producentovi, ten si na ně vymýšlí ty největší šílenosti, oni už nevědí, co by, jak by, no a když nahrají třicet minut hudby podle Rubinova gusta, rockový Krakonoš si prohrábne plnovous a s lišáckým úsměvem praví: „Tak, kluci, a teď si jděte trochu zablbnout.“ A Neil s Nilsem si radostně potáhnou z brka, opásají se kytarami, otaví zesilovače, sešlápnou krabičky, mezitím se i Billy a Ralph dobelhají ke svým nástrojům, a spustí božský kravál v tom úplně nejtypičtějším crazyhorseovském duchu. Nejde to zastavit celou čtvrthodinu a Rick Rubin nakonec svolí, že tenhle důstojný mistrovský bordel s názvem Chevrolet na album zařadí také. Ale až nakonec, aby nerušil předcházející umělecké dílo.
Verdikt: 80 %
Neilu Youngovi se podařilo v sedmasedmdesáti letech zase jednou překvapit a předložit album, které mohou milovat (ano, i nenávidět) příznivci kterékoli z jeho rozdílných uměleckých poloh.